Smír v době globální ekologické krize

Aktualizace naší teologické výzbroje

Těžko může ještě někdo pochybovat o tom, že globální ekologické procesy budou ovlivňovat život na planetě Zemi. Klimatické změny způsobené lidmi – jen jeden z příkladů – nám to připomínají se vší dramatičností a naléhavostí. Podobné procesy a změny nás budou stále častěji nutit, abychom se změněnému životnímu prostředí přizpůsobovali. Nezbude nám nic jiného než opustit dosavadní kořistnický, na konzum zaměřený životní styl a důkladně a natrvalo změnit naše zvyky. Vědci celého světa spolupracují na víceoborových výzkumných projektech, které mají analyzovat postup a účinek globální proměny životního prostředí, vyvodit možný scénář pro budoucnost a poskytnout informace o stavu života na naší planetě. Varují před dramatickými následky, které by se mohly projevit v nepříliš vzdálené době: vlivem oteplování stoupá hladina moří; přírodní zdroje se vyčerpávají, zatímco poptávka roste; ekosystémy a jednotlivé biotopy zanikají a s nimi stále další biologické druhy.

Tento vývoj bude ovlivňovat nejen životní podmínky na Zemi, může docházet i k větším společenským krizím – vedou se boje o přírodní zdroje; lidé opouštějí svou zem v důsledku škodlivého životního prostředí; hrozí zhroucení globálních finančních systémů; nedaří se řešit krizi obvyklými vědeckými a technologickými prostředky. Změny životního prostředí představují výzvu všude na světě: usilovně se jimi zabývají politikové, ekonomové, sociologové i armády. Vše ústí do otázky, zda bude lidstvo schopno změnit svoje jednání tak, aby to jednotlivce inspirovalo k jinému postoji a aby se zároveň vytvářely struktury, sítě a instituce umožňující kolektivní proměnu. Spěchá to: Někteří se domnívají, že už jsme bod obratu promeškali a nacházíme se ve fázi nestálosti a prudkých otřesů, jak naznačují změny klimatu a možná i ty přírodní katastrofy, o nichž stále častěji slyšíme.

Přesto – a na to je nutno upozornit – člověk může stále ještě něco dělat. Víme, že některé aktuální ekologické krize jsou zaviněné lidmi, že jsou to následky našeho jednání v 19. a 20. století – i když tehdy nám to tak nepřipadalo. Jsme schopni ovlivňovat budoucnost Země. Problém lze tudíž formulovat takto: Jaké je naše myšlení, jednání a způsob života na planetě, která jednak podléhá hluboké proměně životních podmínek, jednak je ovlivňována lidským jednáním? Přirozeně se v tomto kritickém bodu našich dějin neubráníme dojmu, že jsme to – my jakožto obyvatelé planety Země – prostě přehnali. Příliš jsme stavěli do popředí člověka, a to na úkor ostatní přírody, a kromě toho zapomínáme, že celé naše bytí právě na této planetě závisí: přestože Zemi podstatně ovlivňujeme a naše přítomnost může být pro ni dokonce prospěšná (náš přínos je díky naší schopnosti myslet jedinečný), Země by dokázala existovat i bez nás a dokonce by nadále zůstala domovem života, i když ne lidského. Lze si ale život lidstva v harmonické symbióze s planetou a s přírodou vůbec představit? Jak může lidstvo – takříkajíc na oplátku za to, co dává Země našemu bytí – přispívat ke zdraví Země?

Abychom tuto otázku mohli zodpovědět a činit rozhodnutí dlouhodobě umožňující život na naší planetě, musíme lépe chápat složité procesy, které jsou základem života na Zemi. Tady je nutno hluboce se zamyslet nad tím, „jak žít dobře“. Poradit nám mohou filosofové a teologové. Jednou z pomůcek, kterou nabízejí, je myšlenka smíru – a právě tou bych se chtěl na tomto místě zabývat z křesťanského hlediska. Jsou to jen návrhy a pokusy, ale je možno je dále rozvíjet.

Smíření jako vytváření společenství

Viděno z křesťanského hlediska souvisí smíření s vytvářením společenství: Jak lze jmenovitě v krizových obdobích, kdy jsou narušeny vztahy, tento nepostradatelný předpoklad života společnosti, uskutečňovat trvalé soužití spočívající na vzájemnosti?

Při pohledu na realitu (kterou chápeme jako proces neustále se rozšiřujících složitých interakcí, jehož komponenty společně tvoří novou realitu) je zřejmé, že jejím základem je vytváření společenství v nejširším slova smyslu. Atomy a molekuly vznikají vytvářením společenství, a totéž platí pro větší struktury jako hvězdy, planety, galaxie, oceány, kameny, pavouky, krokodýly atd. – a přirozeně také pro lidi a lidské společnosti, ano, celá Země je taková komplexní struktura z interakcí, stále se pohybující a přesto obdařená speciální pevností a speciální rovnováhou. Mnozí, např. James Lovelock, v ní vidí živý superorganismus (teorie Gaia) a člověka považují za jeden z mnoha organismů tvořících tento větší celek. Život existuje na nejrůznějších úrovních komplexity. Co se týče výzkumu této mnohastupňovitosti života, naši přírodovědci zatím ještě příliš daleko nedospěli, avšak poznatky dosud získané mají rozhodující význam pro porozumění současným ekologickým krizím.

Paradoxní je, že si toto společné bytí a vznikání reality uvědomujeme vždy teprve v kritických fázích, když se věci rozběhnou špatným směrem. Smíření je pojem, který užívají teologové, když se proces vytváření společenství dostane do krize a je zapotřebí nového úsilí, aby byl vytvořen prostor, čas a nutné předpoklady pro spolužití. Tento proces nazývají ekkleziogeneze; v jeho konečném důsledku je veškeré stvoření včleněno do perspektivy Božího království a splývá s konkrétními snahami o vytváření společenství, jež mají svůj původ v životě Ježíše z Nazareta. Lidé, kteří jsou schopni tyto různé ekkleziogenetické procesy rozpoznávat a promýšlet, na sebe berou zodpovědný úkol. Prostřednictvím člověka dospívá v podstatě celé universum k vědomému oslovení „Boha“. Mohlo by se říct, že při stvoření bylo do člověka vloženo mnoho: velké možnosti, ale také velká rizika – ta jsou zjevná především tehdy, když lidé, tyto privilegované a mocné bytosti, zapomínají, že povstali z prachu universa.

Jsou-li vztahy jakožto podstata spolužití narušeny, pak smíření znamená onen proces, jímž se společenství znovu vytváří. V případě lidského společenství tento proces obsahuje i vědomé sebevnímání a rozhodování, k němuž lidé dospívají společně, takříkajíc u jednacího stolu, kde se naslouchá hlasům těch, kdo jsou tohoto společenství účastni. Jde přitom zejména o lidi rozpadem společenství zvlášť těžce postižené – o „chudé“, „trpící“ či „na kříž přibíjené“, jak jim říkají křesťanští teologové, aby na ně upoutali pozornost, když společenské solidární a pomocné struktury selhávají.

Z křesťanské perspektivy je smíření také jednou z cest k Bohu: Jádrem křesťanského vytváření společenství je výzva trojjediného Boha uskutečňovat všeobsáhlé, universální společenství nebeského království. Proto musí první otázka u jednacího stolu znít: Jak přispívá Bůh, působící v každém členu společenství, k vytváření společenství všech? Pohled na Boha pomáhá osvobodit se od destruktivních sil, jako je strach, žárlivost, hněv, lačnost po moci a bohatství atd., které rovněž vstupují do hry,

Pohled na mezilidské vztahy

Smíření – tato součást křesťanské výzbroje – má často co dělat s mezilidskými vztahy, tj. jeho cílem je náprava lidských vztahů, které se rozpadly. Postižení mají zpravidla potřebu rozlišovat mezi pachateli a oběťmi, jsou ochotni přiznat vinu a snaží se o narovnání; chtějí napravit škodu a ze všech sil odpouštějí a přijímají odpuštění. Má-li být takového smíru dosaženo ve velkém měřítku (v případě války nebo sociální nespravedlnosti), může se týkat celých skupin obyvatelstva a jeho součástí mohou být veřejné omluvy. Přitom se mohou hranice mezi pachateli a oběťmi stírat. Za určitých okolností může být nutné, aby popud k procesu smíření dala, event. se do procesu smíření zapojila tzv. třetí strana. Byly vytvořeny různé modely na podporu smiřovacích procesů, např. restorative justice nebo architecture of peace. Pro křesťany jsou v takové situaci zdrojem inspirace a potřebné odvahy biblické příběhy o králi Davidovi nebo o ztraceném synovi.

Začít smíření z tohoto bodu znamená v kontextu globálních ekologických problémů zaměřit pozornost na osobní zodpovědnost každého jednotlivce. Za klimatické krize způsobené člověkem bude např. záležet na tom, aby každý z nás – zvláště v oblastech, kde vládne blahobyt a konzumismus – změnil svůj způsob života. Protože jsme poznali, že člověk tuto krizi spoluzavinil, vědomě bychom hřešili, kdybychom tuto odpovědnost na sebe nevzali a svůj životní styl nezměnili. Víme, že budoucnost této planety závisí také na našem individuálním jednání, i když se z této odpovědnosti možná snažíme vyvléct s výmluvou, že naše snahy v konečném výsledku zmohou velmi málo. Záleží opravdu na každém.

Nutnost strukturální analýzy

Lidem se konflikty a útlak často jeví jako „strukturální“, jako danosti, jimiž jsou postiženi, jež však svým jednáním prakticky nemohou ovlivnit. Typickým rysem teologie osvobození je, že si je vědoma významu strukturálního zla a ničivých struktur, od nichž se musíme osvobodit. Teologové osvobození kriticky analyzují struktury nespravedlnosti, ne vždy přiřaditelné k jednání jednotlivců a nezřídka vyplývající z dlouhých historických procesů a mocně působících společenských schémat, v jejichž zajetí se lidé nacházejí a které také často sami udržují – neboť nejsou vždy schopni je rozpoznat, cítí se jim být vydáni na milost a nemilost, odhalit je považují za příliš riskantní nebo jim chybí odvaha demaskovat struktury, které jim paradoxně dávají i pocit jistoty. Teologové osvobození procházejí sami nepřetržitým procesem učení: učí se slyšet křik trpících, chudých a na kříž přibíjených a rozplétat struktury působící toto utrpení.

Bojovat proti těmto utlačovatelským strukturám, k tomu je zapotřebí víc než jen model procesu mezilidského smíření, v jehož průběhu se dvě osoby nebo malá skupina zabývají bezprávím, které jeden druhému způsobili. Nicméně i tady je nutné, aby odpovědnost na sebe brali jednotlivci – musejí na mapě těchto struktur určit svoji pozici a uvědomit si dosah vlastního konání.

Tyto strukturální aspekty komplikují hledání cesty u kulatého stolu. Teologové osvobození poukazují na nutnost mediace, tj. vědeckých analytických postupů a modelů, umožňujících adekvátní výzkum struktur zla, institucionálních aspektů hříchu a brzdících myšlenkových stereotypů. S pomocí psychologie, sociologie a politiky, s pomocí politických a kulturních věd, genderového a rasového výzkumu a mnoha jiného je možno odhalovat struktury, které plodí a udržují nespravedlnost. Smíření potřebuje odborníky, i když je nutno uvědomovat si nebezpečí, že u jednacího stolu při hledání závěrů by mohli oni ovládnout celý proces. A je třeba naslouchat i těm, kdo stojí na okraji společenství založených na nespravedlivých strukturách, aby tytéž nespravedlivé struktury skrytě nepanovaly i u našeho jednacího stolu. Proces společného hledání závěrů má přece dát právě odstrkovaným možnost, aby rozvinuli svůj kritický potenciál, a tak přispěli ke změně struktur a lidského soužití.

Tato strukturální analýza někdy naráží na odpor dokonce i v křesťanských církvích – jednak obsahuje riziko, že bude opomíjena osobní odpovědnost, jednak vyvolává kritické otázky na adresu samotné církve, resp. církví jako institucí, které se snaží udržet si moc a někdy ztrácejí autoritu, protože nechtějí uznat spoluvinu na útisku a utiskovatelských ideologiích. Významné je, že teologie osvobození odkazuje na Bibli, např. na příběh o exodu. Ježíšovo učení o sobotě a výklad zákona u Pavla ukazují názorně, jak se vžité náboženské názory mohou stát nástrojem klamu. Proces ekkleziogeneze vyžaduje, abychom – neztrácejíce naději a zároveň kriticky – mluvili i o strukturální nespravedlnosti v církevních institucích. Budou-li křesťané ochotni podrobit kritice svá vlastní společenství, mohou přebírat prorockou roli i v širší společnosti.

Co se týče ekologických problémů naší doby, nejdůležitější je odhalovat a analyzovat struktury vykořisťování přírodních zdrojů. Jsou to totiž právě chudé země, jejichž vina na současném špatném stavu je relativně nepatrná, které jako první trpí důsledky klimatických změn a upadají do tzv. pasti přírodních zdrojů. V našem vztahu k Zemi převládá ekologická nespravedlnost, exploatace surovinových zdrojů a konkurenční zápas, který svádíme s ohroženými druhy o jejich životní prostor. Životní styl, který dnes považujeme za samozřejmý, se vyvinul v průběhu minulých století, kdy si jeho neudržitelnost ještě nikdo neuvědomoval. Naneštěstí jsme si na něj ale tak zvykli, že je pro nás krajně obtížné se ho vzdát nebo jej i jen změnit. Kromě toho mnoho rozvojových zemí stále více usiluje právě o tento životní styl, dokonce samotný pojem rozvoje vychází z představ, které současnou krizi způsobily a které přesto jen neradi opouštíme. A proto nepřekvapuje, že podle názoru mnohých je propast mezi nutností lidsky důstojného vývoje a nutností udržitelného zacházení s naší planetou prostě nepřekročitelná. Nepodaří-li ovšem obě strany spojit, poroste nebezpečí globálního násilného konfliktu, protože tématem světové politiky se stane boj o omezené zdroje.

K nejproblematičtějším myšlenkovým stereotypům patří jednostranné zaměření na člověka a zároveň instrumentalizace ostatní přírody. Tváří v tvář tomuto antropocentrismu se musíme na naše chápání člověka podívat kriticky: Jak můžeme zabránit tomu, aby byl člověk nahlížen odděleně od svého životního prostředí, k němuž patří a na němž je závislý? A jak můžeme na druhé straně uznávat a ctít ono zcela zvláštní místo, které člověk na základě dlouhého evolučního procesu v přírodě zaujímá?

Smír v době globálních ekologických problémů vyžaduje tedy nejen, abychom cítili osobní odpovědnost, nýbrž abychom také byli ochotni zabývat se strukturami nespravedlnosti, které vznikají v důsledku ekologických krizí a kořistnického postoje člověka ke světu. Kromě toho bude muset překonat náš vrozený a někdy i nábožensky motivovaný sklon k jednostrannému antropocentrismu.

Příroda má do toho co mluvit

U kulatého stolu, kde se hledají společná rozhodnutí s cílem dosáhnout trvale udržitelné budoucnosti naší planety, je nevyhnutelným požadavkem pokora. Rozpomenou se lidé na své „kořeny“, na tu úrodnou půdu, kterou jim dává příroda, a osvobodí se tak z pasti ničivého antropocentrismu? Rostoucí složitost ekologických krizí si vynucuje mezioborový přístup. Je nutno, abychom svůj pohled na svět změnili – možná pak budeme pokornější.

Když se hraje o budoucnost, je ovšem přinejmenším stejně důležitá role „anonymních účastníků“. „Anonymních“ proto, že tím nejsou myšleni konkrétní lidé, i když mohou být námi zastupováni, pokud jsme dostatečně pokorní, abychom jim skutečně propůjčili svůj hlas a nenechali jej zaniknout ve sboru jejich samozvaných lidských zastánců. Kulaté stoly se při rozhodování sice vždycky otřásaly pod argumenty nějakých „anonymních aktérů“, ale to byli dosud vždycky existující lidé bez práva spolurozhodování. A mluvili řečí, kterou sice někteří z nás nechtěli nebo nemohli slyšet, která nicméně byla lidská, a tudíž pro nás srozumitelná: byl to křik lidského utrpení, k němuž se náš soucit mohl připojit. Soucit, vzájemný soucit, tudíž jedna z forem spravedlnosti – onoho základního kamene lidského společenství. Dnes ovšem, uprostřed ekologické krize, jsou zmínění „anonymní účastníci“ ještě vzdálenější než jindy. Příkaz udržitelnosti totiž vyžaduje, aby se jednání účastnily nové generace: lidé, kteří se ještě nenarodili, ale budou zcela závislí na takovémsvětě, jaký jim zanecháme. Oni jsou první skupinou „anonymních účastníků“ hry.

Kromě toho nám příroda jako celek, tedy živočichové, ekologická společenství, planeta Země atd., dává zcela jasně najevo, že není hračkou pro člověka. Chová se nezávisle na nás a stále více se vymyká naší kontrole. Při pohledu na obrovskou sílu, s níž se příroda na celé planetě snaží zvládnout ekologickou krizi a znovu nastolit rovnováhu, se budeme muset navždy rozloučit s iluzí, že příroda je povolným nástrojem člověka. Je nezávislým činitelem, který rozhodujícím způsobem ovlivňuje budoucnost naší planety. Přirozeně tomu tak bylo vždycky a vždycky to představovalo riziko, neboť mnohé přírodní procesy jsou i bez přispění člověka schopny drahocenný a křehký život na Zemi zničit. V ideálním případě se člověk snaží život v jeho rozmanitých formách chránit a zároveň si uvědomuje, že to neznamená udržet dnešní status quo: naše planeta se neustále s časem dramaticky proměňuje. V průběhu těchto proměn zplodila planeta člověka, aby jí svými schopnostmi pomáhal tyto proměny usměrňovat tak, aby prospívaly životu. Přispívá-li člověk však k ničení předpokladů nutných pro zachování života, prohřešuje se proti zásadnímu účelu svého bytí.

Tito noví aktéři nemohou u jednacího stolu sami zasednout: potřebují zastánce a zástupce, kteří by vyslovovali jejich zájmy a názory. Ale lidské prostřednictví se ukazuje jako nedostatečné – člověk zřejmě nedokáže nesobecky odhadnout a popsat ani potřeby příštích generací, ani potřeby přírody. Občas se v této souvislosti setkáváme s argumentem, že budoucí vědecký a technologický pokrok umožní následky současné krize překonat, že nastolí opět kontrolu nad přírodou a našim dědicům zajistí bezpečný prostor k důstojnému životu. Ale to je povrchní názor: neospravedlňuje naše současné plenění planety a vyhýbá se skutečné odpovědnosti.

Filosof Michel Serres ve své pozoruhodné knížce Temps des crises (Paříž 2009) navrhuje, abychom považovali přírodu za nezávislého aktéra a vědecké pracovníky za její mluvčí. Skutečně: Když si vzpomeneme na odvážné, prorocké výroky dnešních vědců, musíme uznat, že jsou zřejmě upřímnými obhájci přírody a budoucích generací. Teologové osvobození nám připomínají, že hlas trpících je důležitý: biologické druhy a životní prostory mizejí a migranti či „ekologičtí“ uprchlíci už dnes prožívají to, co hrozí příštím generacím: ocitají se v „surovinové pasti“ nebo těžce doplácejí na nepřiměřené či nebezpečné technologie. Možná by se mluvčími přírody mohli stát teologové; ale třeba bychom mohli také u našeho kulatého stolu nechat prostě jedno místo volné pro přírodu, aby k nám hovořila svým mlčením.

Křesťanští teologové, kteří vidí cestu k dlouhodobé udržitelnosti ve smíření, mohou hledání u našeho kulatého stolu obohatit o teo-logickou perspektivu. Ta je jádrem společného křesťanského rozlišování, na jehož počátku stojí vždy otázka: Jak přispívá každý z nás svým vlastním způsobem k našemu společnému blahu a k našemu soužití? Nebo, řečeno teologicky: Zjevuje se v každém z nás Boží hlas a Boží obdarování tak, aby to prospívalo nám všem a sloužilo Božímu království? Vnímat Boží přítomnost v přírodě (která je jedním z obou mlčenlivých aktérů u našeho stolu) a naslouchat Ježíšovu popisu budoucího Božího království, jenž zahrnuje budoucí generace (tedy onoho druhého aktéra), to nám může pomoci osvobodit se od našich sobeckých zájmů, abychom byli schopni tyto „anonymní účastníky“ zastupovat. Rozhodující je stále se ptát, jak v těchto „anonymních účastnících“, v přehlížené přírodě a v budoucích generacích, mluví Bůh. Z tohoto pohledu se teologické přístupy nahlížející stvoření z antropocentrické perspektivy jeví povrchní: vykládají totiž stvoření z pohledu člověka, a ne nutně z pohledu Boha, který ve stvoření zjevuje sám sebe. Zdá se, že evoluční teorie, které berou v úvahu dynamiku světa takovou, jaká je, a snaží se určit místo člověka uprostřed stvoření, více respektují působení Boha ve stvoření, neboť je nechtějí za každou cenu nacpat do antropocentrické formy. Skutečná věda prokazuje i tehdy, když vědec v Boha nevěří, hluboký respekt k Boží přítomnosti ve stvoření, protože klade důraz na vlastní, autonomní dynamiku stvoření.

Křesťané, kteří chtějí vidět svět s odstupem, nikoli antropocentricky, to znamená jako stvoření, tj. zjevení Boha, se přitom mohou opírat o několik zásadních textů své tradice – o popisy stvoření (jejichž antropocentrické prvky musejí být ovšem podrobeny zkoumání) nebo o Ježíšovy řeči, svědčící o jeho schopnosti naslouchat přírodě a obsahující názorné příklady z přírody (ptáci a květiny); najdou zde i stále se vracející obraz království Božího jakožto hostiny, zmínky o smíření všech věcí v Kristu (tady by mohly přijít na pomoc kosmické christologie) či o porodních bolestech veškerého stvoření v 8. kapitole listu Římanům. Mezi angažovanými „obyčejnými“ lidmi se takové „kulaté stoly“ začínají objevovat; na globální úrovni budí naději společné akce vědců, filosofů, politiků aj. v rámci mezinárodních organizací. Církev, jejíž dosah je celosvětový a která je přítomna v lidských společnostech na různých úrovních, může jistě podobné procesy rozmanitým způsobem podporovat.

Závěr

Myšlenka smíru je tváří v tvář globálním ekologickým problémů stále zásadnější a složitější. Pro křesťany se smíření rovná vytváření společenství v kontextu stvoření směřujícího ke království Božímu: je to ekkleziogenetický proces, v němž se zrcadlí dynamika ekonomické Trojice1 (téma, které jsme v našem příspěvku nemohli bohužel rozvést). Tato křesťanská perspektiva může obohatit jednání u našeho „kulatého stolu“ a přispět k tomu, aby u něho mohly zaujmout místo i příroda a budoucí generace.

Z Concilia přeložila Helena Medková

1 Jde o rovinu vztahů boží Trojice navenek, nebo-li vztahů Trojice k člověku a ke světu, týká se tedy především nauky o spáse a o stvoření, o božím plánu se světem a s člověkem. Slovo ekonomická je v tomto případě nutné chápat ve smyslu řeckého výrazu „oikonomia“, neboli „plán či správa spásy“