256 - leden 2014

Najdeme řešení ekologické krize?

Globální ekologická krize – degradace životního prostředí a vyčerpání zdrojů, doprovázené a podporované přelidněním a nadměrným konzumem – je obrovské nebezpečí, časovaná bomba v základech našeho současného způsobu života. S jistotou předvídat budoucnost nemůžeme. Ale řadu negativních jevů působených ekologickými příčinami již pozorujeme a zdá se být vysoce pravděpodobné, že další budou následovat a že tempo změn k horšímu se bude zrychlovat.

Jacques Haers o tom píše v článku Smír v době globální ekologické krize. Přes pesimistické téma je jeho celkový postoj v zásadě poměrně optimistický: „Nezbude nám nic jiného než opustit dosavadní kořistnický, na konzum zaměřený životní styl a důkladně a natrvalo změnit naše zvyky.“ A ke slovu se může nepřímo dostat i sama příroda a můžeme se blížit ke smíření, stavu, kdy je „veškeré stvoření včleněno do perspektivy Božího království a splývá s konkrétními snahami o vytváření společenství, jež mají svůj původ v životě Ježíše z Nazareta.“

Kéž by tomu tak bylo. Protože je stále otevřená i druhá možnost, ta horší. Kořistnický životní styl neopustíme, a tak se prostě zanedlouho ocitneme uprostřed globální katastrofy, která ukončí současnou epochu vývoje Země a smete mnoho živočišných a rostlinných druhů, nejspíš včetně člověka moudrého.

Měnit životní styl lidí je nesmírně těžké. Jsme zvyklí jednat pro své blaho, nanejvýš pro blaho svého blízkého okolí, a těžko nás mohou přesvědčit argumenty, které se týkají blaha celé Země a budoucích generací. Jak běžné politické ideologie, tak i tradiční náboženské nauky nikdy s takovouto globální výzvou nepočítaly a ani samotní přírodovědci se vždy neshodují v otázce, co by se mohlo a mělo dělat. Dobře míněné snahy leckdy mohou situaci v jiné oblasti ještě zhoršit – například když výroba energie z rostlin ničí biodiverzitu a zdražuje chudým lidem potraviny – a to podrývá legitimitu dalších snah o záchranu přírody.

Je tedy namístě spíš pesimismus? Z hlediska chladné racionality ano. Ale snad má Jacques Haers pravdu. V době krize se mohou lidé skutečně měnit víc, než bychom předtím čekali, mohou nacházet nové cesty a formovat nové postoje. Právě v tom může být šance a výzva pro náboženství: pomoci lidem novou situaci objasnit a pomoci jim najít řešení. A je teď na náboženských vůdcích, zda nabídnou falešné řešení založené na mělkém fideismu – modlete se a ono to už nějak dopadne – anebo zda dokáží svým dílem přispět k řešení, jež bude náročnější, možná bolestnější, ale s větší naděj na úspěch.

Na sociální téma dále přinášíme dvě přednášky ze semináře Institutu ekumenických studií o sociální etice: Jakub Trojan hovořil o vztahu víry a ekonomiky, Filip Outrata o sociální nauce katolické církve. A mimo seminář sem patří i článek Pavla Hradilka, který připomíná polozapomenutý slib prostoty a podpory chudých, jejž podepsalo několik set biskupů během II. vatikánského koncilu: takzvaný „Pakt z katakomb“ zřejmě stojí v pozadí řady aktivit a celého stylu současného papeže.