Jste zde

„Strašlivé zabíjení“

autor: 

Papež Benedikt XV. a první světová válka

Několikrát v průběhu první světové války mluvil papež Benedikt XV. o tomto konfliktu jako o „strašlivém zabíjení“ (orrenda carneficina). Vyjádřil tím hluboký odpor, který od prvního okamžiku k této válce cítil. Ten ho také přiměl k četným diplomatickým iniciativám ve prospěch míru a především k vydání „mírové nóty“, kterou poslal v srpnu 1917 vládám válčících zemí, aby je přivedl k jednacímu stolu. Odpor k válce byl také motivací humanitárních aktivit, jimiž se během války snažil ulehčit osud obětí – válečných zajatců i civilistů. Válka zastínila největší část Benediktova krátkého pontifikátu, čtyři z pouhých sedmi a půl let – papežem se stal 3. září 1914, jen měsíc po jejím vypuknutí.

Ke zvolení Giacoma della Chiesa, arcibiskupa boloňského, který byl jmenován kardinálem teprve čtyři měsíce před konkláve, přispěla jistě především jeho práce v římské kurii a jeho zkušenosti v oblasti papežské diplomacie. V létě 1914 byl totiž diplomatický vliv Vatikánu na nejnižším bodě v celé novodobé historii. I když vztahy Svatého stolce s Bavorskem, Pruskem a Rakousko-Uherskou říší, tedy s jádrem pozdějších Centrálních mocností, byly srdečné, styky s třemi velmocemi, tj. s Velkou Británií, Francií a USA, byly zcela přerušeny a vztah k carskému Rusku, čtvrtému členu Trojdohody, byl napjatý. Dosavadní papež Pius X. a jeho kardinál-státní sekretář Rafael Merry del Val naprosto nebyli schopni jakkoli ovlivnit diplomatické manévry červencové krize 1914. Proto chtěli kardinálové v září 1914 zvolit především papeže diplomaticky obratného, který by dokázal obnovit vliv církve ve prospěch světa.

Mírové iniciativy Benedikta XV.

Benedikt je nezklamal. Ve svém prvním veřejném prohlášení Ubi primum, vydaném šest dní po zvolení, označil válku jako trest za hříchy a vyzval válčící mocnosti, aby složily zbraně a zahájily mírové rozhovory. Tento apel opakoval ve své první skutečné encyklice Ad Beatissimi apostolorum z 1. listopadu 1914. V tu dobu se už válka rozhořela naplno; především v zákopech na západní frontě to byl boj krvavý, vleklý a úmorný a nikdo už nemohl opravdu věřit, že „do Vánoc bude po všem“. Benediktova analýza příčin konfliktu obsahovala mimo jiné myšlenku, že válka vznikla, protože člověk odpadl od Boha a odmítá Krista a jeho církev. Kromě toho je však v encyklice formulován bystrý postřeh, že konflikt nevznikl pouze z antagonismu mezi národy, nýbrž „z extrémně vystupňované nenávisti mezi lidskými kmeny“. Benedikt tak jako jeden z prvních rozpoznal, že mezinárodní vztahy v Evropě jsou stále více ovlivňovány sociálně darwinistickou představou rasového boje mezi Teutony a Slovany, tzn. mezi Němci a Rusy. „Jsou zde přece jiné cesty, existují jiné prostředky, jak opět nastolit porušená práva“ – apeluje papež ve svém Ad Beatissimi apostolorum naléhavě, avšak zatím nezmiňuje žádná konkrétní, praktická východiska pro mírová jednání.

Po roce 1915 učinil nicméně několik diplomatických kroků s cílem znovu nastolit mír nebo alespoň zabránit další eskalaci války. Např. v dubnu a květnu 1915 se snažil zprostředkovat styky mezi Rakouskem-Uherskem a Itálií; na přelomu let 1916/1917 se vložil do vyjednávání mezi některými členy Trojdohody a novým rakouským císařem Karlem I. a na jaře 1917 vyzval prezidenta Woodrowa Wilsona, aby oddálil vstup USA do války.

K nejsmělejšímu a nejznámějšímu pokusu o ukončení války se odhodlal v srpnu 1917. Nejprve vyslal do Německa Eugenia Pacelliho (pozdějšího papeže Pia XII.) jako nuncia, aby sondoval tamní náladu, a poté uveřejnil svoji „mírovou nótu“, v níž jako základ pro mírová jednání formuloval několik zásadních bodů: je nutno obnovit morální váhu mezinárodního práva, provést všestranné odzbrojení, ukončit mezinárodní spory, vyhlásit svobodu moří, vzdát se vzájemných reparací, vyklidit obsazená území a vzájemné územní nároky řešit smírně. Avšak postoj válčících stran zůstal negativní; žádná z nich nepovažovala okamžik za zralý pro mírovou iniciativu. Zejména Woodrow Wilson reagoval chladně a kriticky. Tím byl nezdar Benediktových návrhů zpečetěn, neboť mezitím vstoupily do války Spojené státy a válečné úsilí Trojdohody záviselo stále více na pomoci amerického spojence. Benedikt byl neúspěchem své „mírové nóty“ a rekcí veřejnosti trpce zklamán: Francouzi ho nazývali „le pape boche“ (boche byla nadávka pro německé vojáky), Němci mu říkali „francouzský papež“ a Italové ho dokonce přejmenovali na „Maledetto XV.“ (Benedetto = požehnaný, Maledetto = prokletý).

Překážky papežova mírového úsilí

Úspěchu vatikánských mírových snah za první světové války stálo v cestě několik částečně interních překážek. Především bylo zapotřebí času, aby se Vatikán dostal z diplomatické izolace, v níž jej zanechal předchozí papež Pius X. Ta ovšem pod tlakem války postupně slábla, protože o spojenectví Vatikánu, který se v konfliktu choval neutrálně a nestranně, usilovaly jak válčící mocnosti (Velká Británie), tak neutrální státy (Švýcarsko a Nizozemí). Další nevýhodou Vatikánu byla zeměpisná poloha uprostřed země, s níž neměl diplomatické styky. Když Itálie vyhlásila válku Rakousku-Uhersku a Německu, byla velvyslanectví těchto zemí z Říma vyhoštěna a přeložena do švýcarského Lugana, což diplomatickou komunikaci dále ztížilo. Ještě komplikovanější byla Benediktova situace poté, co italský ministr zahraničí Sydney Sonnino prosadil v londýnské smlouvě z roku 1915 (která stanovila podmínky vstupu Itálie do války na straně Velké Británie, Francie a Ruska) dodatek, jímž papeže vyloučil z účasti na eventuální mírové konferenci.

Vatikán kromě toho sledoval i vlastní zájmy, takříkajíc vlastní „válečné cíle“, takže nemohl být považován za skutečně „nestranného“. Svatý stolec doufal, že bude z následujících mírových jednání v každém případě profitovat a dostane zpět přinejmenším část teritoriální papežské suverenity, o kterou přišel, když italské oddíly v roce 1870 vstoupily do Říma. Kromě toho měl velký zájem na zachování Rakouska-Uherska, poslední katolické evropské velmoci, která měla fungovat jako bašta proti pravoslavnému Rusku. Obavy z nového posílení pravoslaví byly důvodem, proč se Benediktův kardinál sekretář Pietro Gasparri v dubnu 1916 – pravděpodobně s Benediktovým souhlasem – snažil přimět německé vrchní velení, aby zastavilo ruský pochod na Konstantinopol. Teprve v listopadu 1918 se Benedikt a Gasparri snažili podpořit Američany, aby odvrátili úplnou vojenskou porážku a rozpad rakousko-uherského císařství.

Inspirace papežovy mírové politiky

Co bylo hlavní inspirací Benediktovy mírové iniciativy a humanitárních snah? Především jistě mocná láska k bližním a soucit – Benedikt byl otřesen zejména novými metodami vedení války (zákopové boje, torpédování dopravních a obchodních lodí, nálety a ostřelování měst včetně civilních obyvatel). Lze tedy vyslovit tezi, že Benediktovy mírové snahy vyrostly nejen z jeho diplomatické, nýbrž i z jeho pastorační zkušenosti (šest let byl arcibiskupem v Bologni, jedné z největších a nejproblematičtějších italských diecézí). Dále je tu otázka spravedlnosti: hlavním motivem četných papežových prohlášení a také skutečného mírového procesu, který započal v roce 1919, bylo vědomí, že spravedlnost je jediným opravdu nosným pilířem trvalého míru. V Benediktových výrocích však nenajdeme žádné speciálně vypracované teologické zdůvodnění role Vatikánu za války. Na druhé straně byli ovšem katolíci na obou stranách konfliktu od počátku neochvějnými zastánci teorie „spravedlivé války“ na obranu vlastních zájmů a jak francouzští, tak němečtí katolíci poslali v září 1914 kardinálům shromážděným ke konkláve svoje ospravedlňující dopisy. Skutečnost, že na obou stranách bojovaly milióny katolíků, představovala pro papeže po celou dobu konfliktů značný problém. A konečně: jak papež, tak jeho státní sekretář měli vzhledem ke svému spíše konzervativnímu státnickému zaměření vážné obavy, jaké budou mezinárodní ekonomické a sociální následky války; Benedikta to přimělo k jeho druhé proslulé charakteristice války – označil ji za „sebevraždu civilizované Evropy“. Po obou ruských revolucích roku 1917 jeho obavy nutně ještě zesílily.

Jak válka pokračovala, ocitl se nadto vatikánský státní sekretariát v nepříjemné situaci: z obou stran docházely desítky stížností na válečné zločiny, které údajně páchal protivník. Svatý stolec neměl k dispozici soudní dvory, jež by byly oprávněny postupovat podobně jako později norimberský tribunál nebo Mezinárodní soudní dvůr. Ostatně jakékoli odsouzení údajných válečných zločinů, bez ohledu na konkrétní formulaci, by podkopalo věrohodnost deklarované neutrality Vatikánu. Přesto Benedikt v korespondenci s osmanským sultánem a jeho spojenci, císařem rakouským a císařem německým, protestoval proti masakru na sultánových poddaných, jenž byl první genocidou ve 20. století. To je důvod, proč v Konstantinopoli (Istanbulu) dodnes stojí socha Benedikta XV. Kromě toho papež věnoval obrovskou sumu 80 milionů lir na humanitární pomocné akce ve prospěch vojáků a civilistů (mj. byli nemocní a zranění vojáci obou táborů posíláni na léčení do Švýcarska), což mu vyneslo neopodstatněnou výtku, že tím způsobil bankrot Svatého stolce.

Dědictví Benedikta XV.

Benediktovo dědictví působilo po dalších sto let. Jeho bezprostřední nástupce Pius X. se svým státní sekretářem kardinálem Gasparrim (jehož převzal po Benediktovi) se ve dvacátých letech aktivně zapojili do úsilí o mír a bezpečnost v Evropě a v téže politice pokračoval i Pius XI. s Eugeniem Pacellim, státním sekretářem od roku 1930. Pacelli se pak v březnu 1939 sám stal papežem a bezprostředně po Hitlerově vpádu do Polska začátkem září se s využitím vatikánské diplomacie několikrát pokusil zachránit mír. Benediktova příkladu následoval také tím, že za druhé světové války zřídil vatikánskou informační kancelář, která pomáhala hledat pohřešované válečné zajatce a civilisty a organizovala velkorysé humanitární akce ještě i v poválečných letech. Počínaje rokem 1945 pak různí papežové uplatňovali svůj vliv ve prospěch světového míru – např. Jan XXIII. za kubánské krize v roce 1962, Pavel VI. za vietnamské války koncem šedesátých let a Jan Pavel II. za války v Perském zálivu a v Iráku. Aktivní diplomatická role, kterou Svatý stolec dodnes hraje v mezinárodním mírovém úsilí, je tudíž nejvzácnějším a nejtrvalejším dědictvím Benediktova krátkého pontifikátu.

Z Concilia přeložila Helena Medková