Knihovnička Getseman

Kasperovo evangelium o rodině

KASPER, Walter. Evangelium o rodině: úvodní projev k připravované synodě o rodině. Kostelní Vydří, 2014. 60 s.

Souběžně s mimořádným zasedáním synody biskupů o rodině v říjnu 2014 dostal český čtenář do ruky zásadní text k tomuto tématu. Jedná se o přednášku, kterou z pověření papeže Františka pronesl německý kardinál Walter Kasper (nar. 1933), emeritní předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů (v letech 2001–2010), na mimořádné konzistoři kardinálů 20. února 2014. Jednalo se o úvodní příspěvek k diskusi kardinálů jako podklad k chystané synodě. Původně se neuvažovalo o její publikaci, ale úniky některých pasáží vytržených z kontextu vedly k rozhodnutí zveřejnit celý text. Papež František druhý den ocenil Kasperovu přednášku označením „teologii na kolenou“.1 Teprve později se ozvaly i kritické hlasy, mezi kardinály to byl např. boloňský arcibiskup Carlo Caffarra. Smysl pro vyváženost prokázal papež tím, že jak Kaspera, tak Caffarru jmenoval účastníky synody biskupů.

Kardinál Kasper svým textem nechtěl předjímat odpověď synodního procesu, který bude mít dvě fáze a završen by měl být na řádném zasedání v říjnu 2015. Jeho záměrem bylo formulovat otázky a položit základ pro další diskusi, jak uvedl v předmluvě. V případě nejsledovanějšího problému „znovu sezdaných rozvedených“ zní podle Kaspera otázka následovně: „Jak může církev ve své pastorační aktivitě s civilně znovu sezdanými rozvedenými dostát této nezrušitelné souvislosti věrnosti a milosrdenství?“ Jedná se o relativně mladý problém, existující teprve od zavedení civilního sňatku začátkem 19. století. Kasper navrhuje, zda by se nedalo i v této otázce najít podobné řešení, jako se na II. vatikánském koncilu našlo v případě ekumeny nebo náboženské svobody. I tehdy existovala rozhodnutí, která se zdály blokovat další vývoj, ale koncil otevřel dveře, aniž by se dotkl závazné dogmatické tradice. Ponechám stranou, že mi taková formulace přijde příliš zjednodušující, neboť podle mne poněkud zlehčuje vážnost příklonu katolické církve k ekumenickému hnutí a úzkou souvislost s prohloubeným teologickým pojetím církve. Za mnohem důležitější považuji, že s odkazem na apoštolskou exhortaci Jana Pavla II. Familiaris consortio (z roku 1981) konstatuje, že „odpověď je možno formulovat pouze diferencovaně, protože situace jsou velmi rozdílné, a musejí být tudíž pečlivě rozlišeny. Paušální řešení pro všechny případy nemůže existovat.“ (s. 38).2 Mnozí znovu sezdaní rozvedení jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že jejich dřívější manželství nebylo nikdy platné (což je opět citát z Familiaris consortio, čl. 84) a rovněž mnoho duchovních je přesvědčeno o tom, že mnoho manželství uzavřených církevní formou nebylo uzavřeno platně, neboť scházela víra a souhlas s podstatnými vlastnostmi manželství (jednota a nezrušitelnost). S ohledem na veřejný charakter manželství není podle Kaspera možné ponechat rozhodnutí o platnosti manželství pouze objektivnímu uvážení dotyčných. Přesto je podle něj možné se ptát, zda současná právní cesta, která není božského práva (iure divino), nýbrž dějinně vyvinutým způsobem řešení, je jediným možným řešením, nebo zda by nebyly myslitelné jiné, více pastorační a duchovní cesty. Konkrétně biskupem pověřený duchovně a pastoračně zkušený kněz coby penitenciář či biskupský vikář pověřený tímto úkolem.

Dodávám, že jde v podstatě o návrh, který již v roce 1993 předložil ve svém pastýřském listě Walter Kasper, tehdy biskup diecéze Rottenburg-Stuttgart, spolu s biskupy Karlem Lehmanem (dlouholetým předsedou německé biskupské konference, dnes rovněž kardinálem) a Oskarem Saierem. Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Josefem Ratzingerem o rok později tento návrh zamítla. Smysl takového návrhu je třeba chápat v současné často skandální praxi církevních soudů, kdy dochází k leckdy pochybné argumentaci ve prospěch zneplatnění manželství, aby byla dodržena litera předpisů. Své o tom ví nejen církevní právníci, ale i odborníci (např. z oboru sexuologie), kteří dodávají expertízy „na míru“.

Další návrh kardinála Kaspera rozvíjí myšlenky vyjádřené v již zmíněném zamítavém stanovisku Kongregace pro nauku víry z roku 1994 a zopakované papežem Benediktem XVI. na setkání rodin v Miláně v roce 2012, že znovu sezdaní rozvedení sice nemohou přijímat svátostně, ale mohou být s Kristem sjednoceni duchovně.3 Tento přístup podle Kaspera vyvolává řadu otázek: Např. bylo by možné, aby se duchovně sjednocoval s Kristem člověk, který by se zároveň nacházel v rozporu s jeho příkazem? Nezpochybňuje se tím svátostná struktura církve? Neděláme z lidí, kteří volají o pomoc znamení pro ostatní, tj. nenecháváme svátostně vyhladovět některé, aby ostatní mohli žít? Inspiraci podle Kaspera můžeme najít v praxi rané církve, která rozvinula pro vážné hříšníky praxi kanonického pokání coby druhého křtu: „Po ztroskotání v hříchu neměla být tonoucím nabídnuta další loď, ale aspoň záchranný člun.“ V té souvislosti odkazuje na studii Josefa Ratzingera z roku 1972.

Kardinál Kasper se v závěru kapitoly ptá: „Když rozvedený a znovu sezdaný lituje, že selhal ve svém prvním manželství, jsou-li vyjasněny závazky z prvního manželství, je-li návrat naprosto vyloučen, jestliže nemůže závazky ve druhém uzavřeném, civilním manželství vyřešit, aniž by se dopustil další viny, avšak snaží se podle svých nejlepších sil žít druhé, civilní manželství z víry a své děti vychovat ve víře, když je touha po svátostech pro něho zdrojem sil v jeho situaci – musíme nebo můžeme mu po nějaké době, kdy se zorientuje v nové situaci, odepřít svátost smíření a komunia?“ Zároveň dodává, že by nešlo o nějaké všeobecné řešení a ani si nemyslí, že by se jednalo o širokou cestu pro velkou masu lidí. Šlo by spíše o úzkou cestu asi menšího počtu znovu sezdaných rozvedených, kteří mají o svátosti opravdový zájem.

Úmyslně jsem věnoval této otázce větší prostor, ačkoliv se jedná jen o jednu kapitolu z pěti.4 Kardinál Walter Kasper se totiž i v některých českých médiích tzv. tradicionalistů stal terčem nevybíravých útoků a nesmyslných obvinění a jeho návrh byl těmi slušnějšími nazýván jako „lehkovážný“. Nejen výše uvedené citáty, ale především pozorná četba celého textu svědčí o něčem jiném. Kardinál Kasper navazuje a rozvíjí některé starší myšlenky, i když jeho návrh nepochybně vybízí k posunu v praxi, která byla v předchozích textech opakovaně potvrzována.5 Rozhodně nemám pocit, že by jeho návrhy byly lehkovážné.

Přestože mimořádné zasedání synody biskupů skončilo, bude celý synodální proces pokračovat druhou fází, kterou je příprava na řádné zasedání synody biskupů v říjnu 2015. Je tedy dost času na to, aby místní církve dále promýšlely téma rodiny. Myslím si, že text Waltera Kaspera je možné vřele doporučit jako vhodné východisko pro diskuse např. ve farnostech nebo různých společenstvích.

1 Publikovaná byla následující papežova slova: „Včera jsem si před spaním – ale ne, abych usnul – znovu přečetl práci kardinála Kaspera. Chtěl bych mu poděkovat, protože jsem v ní nalezl hloubku teologie a také klid teologického myšlení. Je potěšitelné pročítat se klidnou teologií. Nalezl jsem tam to, co hlásal sv. Ignác, onen sensus ecclesiae, lásku k Matce Církvi. Prospělo mi to a něco mne napadlo. Promiňte mi, Eminence, že vás přivádím ke studu. Napadlo mne při četbě, že něčemu takovému se říká teologie na kolenou. Děkuji.“ Druhý den konzistoře: modlitba za Ukrajinu a pronásledované křesťany. Radio Vaticana, 21.2.2014. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19639

2 Kasper odkazuje na čl. 84 Familiaris consortio, kde je uvedeno: „Duchovní správci ať si uvědomí, že jsou pro lásku k pravdě povinni dobře rozlišovat různé situace. Je rozdíl, jestli někdo přes upřímnou snahu zachránit dřívější manželství byl zcela nespravedlivě opuštěn, anebo jestli někdo rozvrátil církevně platné manželství svou těžkou vinou. Opět jiní uzavřeli nový sňatek s ohledem na výchovu dětí, a mnohdy jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že dřívější, nenapravitelně rozbité manželství nebylo nikdy platné.“

3 Při odpovědích na otázky během setkání rodin 2.6.2012 v Miláně papež Benedikt XVI. mimo jiné řekl: „A pokud jde přímo o tyto lidi, musíme říci – jak jste řekli – že církev je má ráda. Tato láska však musí být vidět a cítit. Myslím, že je velkým úkolem farnosti, katolického společenství, udělat vše, co je v jejich možnostech, aby tito lidé cítili, že jsou milováni, přijímáni, že nejsou „mimo“, třebaže nemohou přijmout rozhřešení a eucharistii. Musí nahlédnout, že i tak žijí plně v církvi. A pokud snad není možné udělit absoluci ve zpovědi, je důležitý stálý kontakt s nějakým knězem, duchovním vůdcem, aby mohli vnímat, že jsou vedeni a doprovázeni. Je také velmi důležité, aby pocítili, že eucharistie je opravdová a přijatá, pokud jsou ve společenství s Kristovým Tělem, neboť i bez „hmatatelného“ přijetí svátosti, můžeme být duchovně sjednoceni s Kristem v Jeho Těle.“ Mám-li si představit Ráj, vybavuje se mi mé dětství : odpovědi Benedikta XVI. na otázky během vigilie Světového setkání rodin, Milán. Radio Vaticana, 2.6.2012. Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16539

4 Z dalšího jsem ocenil třeba takovou drobnost, jakou je překlad latinského „ecclesia domestica“ (v němčině Hauskirche) slovy „domácí církev“ a nikoliv „rodinná církev“, jak uvádí překlad dokumentů II. vatikánského koncilu a Katechismu katolické církve (čl. 1655-1658), což je navíc překladateli vysvětleno v poznámce na s. 30.

5 Apoštolská exhortace Benedikta XVI. o eucharistii, zdroji a vrcholu života a poslání církve Sacramentum caritatis z roku 2007 oproti tomu v čl. 29 zdůrazňuje důležitost církevních soudů, např.: „Tam, kde nebude uznána nulita manželského svazku a chybějí objektivní podmínky pro perspektivní soužití, církev povzbuzuje tyto věřící, aby žili svůj vztah podle požadavků Božího zákona jako přátelé, jako bratr a sestra. Pak budou moci znovu přistoupit k eucharistickému stolu tak, jak to umožňuje osvědčená církevní praxe.“