Dopis laskavé matce Hildegardě

Volmar (zemřel r. 1173) z benediktinského kláštera Disibodenberg v mohučské diecézi, byl proboštem, který společně s magistrou Juttou ze Sponheimu (1092–22. 12. 1136) vyučoval mladičkou Hildegardu z Bermersheimu (1198–17. 9. 1179) a později se stal asistentem při zapisování vizí, které Hildegarda, známá spíše podle svého přízviska „z Bingen“, obdržela od božského zdroje. Když se Hildegarda jako magistra a matka představená ženské komunity benediktinek v roce 1150 přestěhovala do obnoveného kláštera na Rupertsbergu u Bingenu na Rýně, Volmar byl ustanoven zpovědníkem řeholnic a až do své smrti byl Hildegardiným tajemníkem.

Kolem roku 1170, když Hildegarda po dlouhodobé nemoci podnikla svou v pořadí čtvrtou kazatelskou výpravu po švábských klášterech, napsal Volmar jménem řeholnic Hildegardě dopis, v němž se obává její smrti jakožto ztráty zprostředkovatelky darů Ducha svatého pro klášterní komunitu. Kromě toho Volmar téměř prorocky považuje Hildegardu za učitelku církve, kterou byla ve Vatikánu oficiálně prohlášena 7. října 2012. Volmarovo velebení Hildegardiny božské inspirace v protikladu s haněním raného scholastického racionalismu zrcadlí širší dobový konflikt, který se už v roce 1141 projevil ve střetu cisterciáckého opata Bernarda z Clairvaux (asi 1090–20. 8. 1153) a „dialektika“ Petra Abélarda (1079–21. 4. 1142) Přinášíme plné znění tohoto jediného dochovaného Volmarova listu, který podstatně vystihuje Hildegardinu osobnost, dílo a dobu, ve které žila.

Probošt Volmar Hildegardě, na Rupertsbergu u Bingen na Rýně, kolem roku 11701

Hildegardě, ctihodné paní, laskavé matce, zbožné učitelce, pravdomluvné a uznávané Boží důvěrnici, v klášteře sv. Ruperta, její nehodný syn Volmar, a celé shromáždění jejích panen, spolu se všemi ostatními, kteří k ní lnou a slouží Bohu a svatému Rupertovi, i když vlažně. S veškerou poddaností, poslušností a synovskou láskou obětují své modlitby, aby mohli být utěšeni z prsou její útěchy (srov, Iz. 66,11) a mohli se podílet na nebeské vlasti po vyhnanství na tomto světě.

Třebaže nyní máme, laskavá matko, výsadní právo vidět tě každý den tělesnýma očima a slyšet tě tělesnýma ušima, a můžeme k tobě denně lnout (jak náleží) a chápat, že Duch svatý k nám mluví skrze tebe, přece nepochybujeme, že za nějaký čas, až to bude milé Bohu, nám budeš odňata, a že napříště tě déle neuvidíme svými tělesnými zraky, neboť neexistuje žádný člověk, který „kdy žil, a nedočkal se smrti“ (Ž 89,49). Ale to je věc, o níž se nemůžeme ani zmínit bez slz.

Až ten čas nadejde, náš smutek a bída bude větší než radost, kterou nyní cítíme. Kdo potom dá odpověď všem, kdo se snaží pochopit svůj stav? Kdo se postará o osvěžující výklady Písma? Kdo potom zazpívá písně, které nikdo předtím neslyšel a vyjádří ten neznámý jazyk? Kdo potom o svátcích pronese nová a dosud neslýchaná kázání? Kdo potom podá zjevení o duších zesnulých? Kdo předloží zjevení o věcech minulých, současných a budoucích? Kdo vyloží povahu stvoření ve vší jeho rozmanitosti? Víme, že ti Boží milost darovala tyto schopnosti spolu s laskavým a pokorným charakterem a srdcem, které vylévá mateřskou lásku ke všemu kolem sebe.

Ó jaké božské milosrdenství spočívá v Jeho darech! Ó jak zbytečné jsou lidské starosti! Ó „marnosti marností“ (Kaz 1,2)! Proč takové množství lidí podniká obtížné cesty do dalekých částí světa, aby vyhledávalo nauky různých mužů – a zcela zbytečně? Proč, když trpí žízní, hladem a zimou, si lámou hlavu nad hloubkou, či spíše hádankou sentencí, naslouchají disputacím u soudů a probdí celou noc? My bezpečně víme, že snášejí všechny tyto věci nikoliv z upřímného nadšení, ale z nemravnosti svatokupectví. Protože tak dosahují jen mála, nebo ničeho, nemohou porozumět přikázání Ducha Božího – ba spíše uhasí jiskru Božího Ducha jejím opovrhnutím, ačkoliv si myslí, že prostřednictvím té jiskry jsou strašně důležití. Výsledkem je, že k hanbě moderních scholastiků, kteří zneužívají poznání dané jim shůry, Duch proroctví a vize posílil křehkou nádobu a bez pomoci světského vzdělání rodí věci, které oni nemohou vůbec pochopit. Neboť Duch poučuje, jak chce a „vane, kam chce“ (J 3,8). A tak zde vidíme naplněný zákon, že Bůh podle Písma vyvolil na tomto světě bláznivé a slabé, aby zmátl moudré a silné (Srov. 1K 1,27).

Říkáme takové věci, laskavá matko, ne abychom popsali tvou prostou povahu, jako kdybychom byli zapáleni pochodní závisti kvůli takovému daru, daru, který ti byl věnován, abys ho mohla horlivě používat. Ani tak nemluvíme, abychom se mohli ješitně vychloubat, poněvadž my jsme ti, kdo jsou především tvoji, kdo jsou s tebou nejčastěji a kdo vytrvale naslouchají tvému hlasu. Ne, my tak nečiníme, abychom ukázali, že, ve srovnání s cudnou dobrotou a zbožností, uvedené úsilí takových mužů nedostačuje k prozkoumání a pochopení výšin pravého učení, neboť učitel pohybuje svými rty navenek marně, dokud Duch vnitřně neinformuje srdce těch, kteří mu naslouchají. V tobě je však více znamení ctností a větší důkaz o Božích zázracích a Duchu svatém, než bychom byli schopni vypovědět. Neboť, chceme říct, je úkolem jiných, aby tě chválili a šířili tvou pověst. Na nás je, abychom tě obdivovali, ctili tě a milovali.

Protože ty všechno toto znáš ze své zkušenosti lépe než my a protože několik slov nestačí k porozumění mnoha věcem, upustíme více od výroků o moudrých. Vzdáváme díky Bohu, pro něhož je všechno možné, který tě nám dal a který tě osvítil svým Duchem pro slávu svého jména a pro spásu mnohých. Pokorně a upřímně se modlíme, aby ti udělil zdraví těla a sílu mysli, aby mohl hojně rozšířit dar, který na tebe vylil pro poučení celé Církve.

1 Podle latinského originálu Epist. 195 in Hildegardis Bingensis, Epistolarium II (CC CM, sv. 91A), s. 443-445 s přihlédnutím k anglickému překladu v edici The Letters of Hildegard of Bingen. Sv. II., dopis č. 191. Trans. Joseph L. Baird, Radd K Ehrman. New York - Oxford : Oxford University Press, 1998, s. 168 – 169, přeložil Miroslav Zvelebil.