Jste zde

Ferdinand Kindermann

Pozdější litoměřický biskup Ferdinand Kindermann von Schulstein se narodil 27. 9. 1740 v severočeské vesnici Království (Königswalde) u Šluknova. Po vychození školy ve Šluknově navštěvoval gymnasium v Lužici a v roce 1760 pokračoval ve studiích na Filosofické fakultě Karlovy university v Praze, přičemž si přivydělával hudbou – byl výborným hobojistou, hrál na mnoha pražských kůrech. Na fakultě navštěvoval přednášky K. H. Seibta, s nímž se později spřátelil a stal se jeho spolupracovníkem. Svá studia ukončil disertační prací o díle francouzského barokního myslitele Bossueta. Po studiích se rozhodl věnovat školství a pedagogice, a proto odešel do Zaháně k opatu J. I. Felbigerovi, tvůrci tereziánské školské reformy. Po návratu v roce 1772 byl ustanoven děkanem v jihočeské Kaplici na novohradském panství hraběte Jana Nepomuka Buquoye, který mu tam umožnil vybudovat vzorovou školu podle Kindermannových představ. Kaplická škola se záhy stala velmi známou a příkladem pro budování podobných škol. Již zde dbal Kindermann na to, aby vždy byl k disposici učitel znalý českého jazyka, takže není oprávněná výtka obrozenců, kteří ho neprávem považovali za germanisátora.

Za své zásluhy o organizaci školy na venkově byl Kindermann v roce 1777 jmenován Marií Terezií děkanem pražské kapituly u Všech svatých, s čímž byl spojen inkolát pro Čechy, a zároveň povýšen do šlechtického stavu s příznačným predikátem „von Schulstein“. O jeho vážnosti svědčí i skutečnost, že byl spolu s pozdějším královéhradeckým biskupem J. L. Hayem a M. A. Wittolou jmenován téhož roku do toleranční komise, jež napravovala následky lsti dvou jesuitů, kteří na Valašsku neoprávněně vyhlásili náboženskou toleranci, aby zjistili skutečnou víru obyvatelstva. Od té doby se také datuje přízeň, kterou Kindermannovi projevoval pozdější císař Josef II. Ten ho jmenoval v roce 1781 proboštem vyšehradské kapituly. Stejně jako Josef zastával nový probošt názor, že obecná škola a církev musí být spolu těsně propojeny. Od roku 1775 byl Kindermann také členem zemské školní komise při českém guberniu, v níž dostal na starost nižší školy; gymnasia spravoval K. H. Seibt. Důležitým jeho počinem bylo založení vzorové tzv. normální školy v Praze, která měla za úkol vychovávat budoucí učitele.

Jeho zásluhou byla část jmění zrušených náboženských a literátských bratrstev použita pro obecné školy a ústavy chudých, výnos čistě náboženských nadací ovšem připadl náboženskému fondu. Za zásluhy jmenoval Josef II. Kindermanna 31. 1. 1790, tedy krátce před svojí smrtí, biskupem litoměřickým.

Hlavním dílem Kindermannovým bylo vytvoření industriální školy, kterou zamýšlel jako doplněk ke škole „literární“. Měla vést mládež k pilné a obratné práci. Děti se zde učily textilní výrobě, pletení, šití, zemědělským pracím na zahradě i na poli, péči o ovocné stromy i včelaření, měly se stát v budoucnu ekonomicky soběstačnými. Průmyslová škola inspirovala německé země (Württembersko, Vestfálsko, Franky, Freiburg aj.), zájem dokonce projevovalo i Rusko. Součástí výuky byla i výchova v praktické lásce k bližnímu, jejímž výsledkem byly např. sbírky pro chudé. V této souvislosti vznikly pod Kindermannovým vlivem i školy zaměřené čistě na výchovu dívek, což byl v té době revoluční počin. První škola vznikla roku 1775 v Praze na Malé Straně u sv. Mikuláše, další o šest let později u sv. Štěpána, a podle tohoto vzoru pak vznikaly další.

Kindermann se věnoval i péči o chudé. Zasloužil se o vybudování četných chudobinců a sháněl pro ně finanční prostředky. Staral se i o pomoc pražským Židům, o jejich hmotné u duchovní povznesení a podílel se na založení židovské hlavní školy a podpoře Židů z pražského chudinského ústavu.

Závěr svého života strávil Kindermann jako litoměřický biskup. Za generálního vikáře si vybral někdejšího rektora pražského generálního semináře, českého vlastence J. F. Hurdálka, který ho pak vystřídal na biskupském stolci. V Litoměřicích se sblížil s Josefem Jungmannem, který působil v tamním semináři. Jeho aktivity r. 1799 přerušila mozková mrtvice. Na jaře 1801 podnikl cestu na léčení do Prahy, kde však 25. května 1801 zemřel. Nebyl pohřben v litoměřické katedrále, ale na městském hřbitově.