Svatý Antonín poustevník a jeho vztah k tělu

Pokus o pochopení křesťanského askety na pozadí pozdně antické civilizace

Už jen pouhá vzpomínka na něj je pro mne cenná a obohacující! Jsem si jist, že až uslyšíte o tomto obdivuhodném člověku, i vy budete toužit tento vzor následovat, neboť Antonínův život je pro mnichy jedinečnou výzvou. (ŽsAP 3)

Antonín Poustevník (asi 251–356) žil v samotě egyptské pouště (Panerémos, tj. Všepoušť).1 Tento představitel pozdně antické askésis („výcviku“) ovlivnil výrazně mnišské pojetí několika následujících staletí a jeho barvité zápasy s démony se staly vděčným námětem výtvarného umění.2 Samozřejmě, nejsem schopen na několika stránkách postihnout jeho celistvou osobnost, ale zastavím se nad některými Antonínovými „zvláštnostmi“, postoji k vlastní tělesnosti (nad studem, nad touhou po mučednictví a nad jeho „posledním pořízením“), jak je nacházíme v jeho životopise, a skrze ně se pokusím poodhalit, s ohledem na tehdejší myšlení, v čem byla jeho životní cesta typická pro kulturu a dobu, ve které žil, a v čem spočívala jeho „odlišnost“, která z něho udělala jednoho z nejpopulárnějších světců středověku. Byl vzorem (a ještě častěji nábožně uctívaným ne-vzorem) „duchovního“ křesťana: ale kdo vlastně tím vzorem byl?

Antonín poustevník a jeho životopisec

Alexandrijský biskup Atanáš sepsal Antonínův legendární životopis na žádost západních mnichů už v roce 357. To, co spojovalo velkoměstského teologa a vesnického prosťáčka, byla jednak ortodoxní víra, jednak upřímná touha po opravdovém duchovním životě. Atanáš, ve své době nejpřednější odpůrce ariánství,3 našel v Antonínovi stejně nesmlouvavého spolubojovníka, byť na jiné, podstatně „lidovější“ úrovni. Atanáše můžeme pokládat za teoretického propagátora askésis, Antonína za jejího praktického vykonavatele. Nebyl sice prvním křesťanským poustevníkem4, ale rozhodně byl prvním, který upoutal pozornost celého Středomoří, a našel už za svého dlouhého života poměrně velké množství následovníků.

Přes nespornou historičnost Antonína Poustevníka je však třeba mít na zřeteli, že je nám v legendě zachován jako literární postava, která tlumočí – či spíše ilustruje – názory biskupa Atanáše podobně, jako je tomu se Sokratem v dialozích jeho žáka Platóna. Atanáše od Antonína asi nebudeme vždy moct v legendě dost dobře rozlišit. Nemohu se – přiznávám – zbavit dojmu, že Atanáš zpopularizoval reálného Antonína částečně snad i proto, aby mu literární Antonín pomohl zpopularizovat ortodoxní (tedy i Atanášovo) učení Církve.5

Antonín poustevník a jeho stud

I.

Když chtěl jíst a spát či přistupoval k jiným tělesným potřebám, styděl se a uvažoval o duchovní schopnosti duše. Nezřídka, přistupoval-li s mnoha jinými mnichy k jídlu a vzpomínal na pokrm duchovní, odřekl si stravu a odešel od nich daleko pryč. Pokládal totiž za hanbu to, že jedl. (ŽsAP 45)

Ustavičně se postil, spodní oděv, který byl žíněný, a vrchní – kožený, zachovával až do smrti. Vůbec se nemyl a nikdy si neumýval nohy. Ba dokonce je ani prostě nepohroužil do vody, kromě krajní nutnosti. Nikdo neviděl, že by byl kdy svlečen. (ŽsAP 47)

Stud za to, že člověk je nositelem těla, prorůstal celou pozdně antickou civilizací 6 jako dřevomorka prkennou podlahou. I když k názoru, že v tomto těle jsme v důsledku pádu našeho „já“ z duchovního světa do světa hrubé hmoty (řec. hylé) se výslovně hlásili především novoplatonici a gnostické směry na okraji (či spíše už přepadlé za okraj) církve,7 nebylo nemožné, aby jím byl ovlivněn i – v křesťanském pravověří vychovaný – mladík ze zámožné rolnické rodiny v Dolním Egyptě. Naopak. Vliv alexandrijské teologické školy, která se vztahem pohanské filosofie a křesťanského bohosloví velmi intenzivně zabývala, zasahoval jistě široké okolí. Její nejvýraznější představitel Órigenés8 – o generaci dvě před Antonínem – ve zřejmé  polemice proti těmto nebiblickým představám sice tvrdil, že „tělesnost sama o sobě není spojena se zlem,“9 ale určitá nedůvěra k tělu a jeho potřebám byla pro většinu společnosti přece jen více „cool“. Kromě intelektuálních vlivů města byl venkov také vystaven vlivu pověrečných praktik, které spojovaly helénistické (a často ještě starší, ze staroegyptských představ vycházející) prvky s křesťanskými.10 Rozhodně se tam dědila po celé generace úcta ke mudrcům, obdařených nadpřirozenou mocí11 – a jako takový se asketa, ovládající své tělo, jistě mohl (a asi musel) jevit.

Když se tedy přijímáním pokrmů - a ostatními tělesnými potřebami - Antonín jen velmi nerad přiznával k vykonávání toho, co později výstižně nazve Synésios12 „službou přírodě“13, nebyl až natolik výjimečný (podobně uvažoval a konal novoplatónský filosof Plótinos aj.)14. Na druhou stranu si musíme připomenout, že právě shromáždění kolem stolu u společného pokrmu (s Pánem) je – a vždycky bylo - středobodem křesťanské bohoslužby.15

Také Antonínovo odmítání toho, co bychom dnes nazvali „základní hygienou“, ho neodlišovalo od ostatních asketů, ať křesťanských nebo pohanských. Nešlo ostatně o odpor k fyzické čistotě (či naopak lásku ke špíně), jako spíše o drsné otužování těla. Navíc by očista vyžadovala částečné nebo dokonce úplné odhalení. Řecký kult nahého mužského těla, vzkříšený nakrátko římským císařem „Graecullem“ Hadriánem (vl. 117-138),16 byl už ve druhé polovici třetího století znovu mrtvý. Pro křesťana Antonína zřejmě musela být nahota už pouze potupná – a věděl z bohoslužebných čtení, že Bůh nahotu porušeného lidství milosrdně zastřel koženou suknicí (Gn 3,21). Svou roli v předsevzetí se neobnažovat mohlo sehrát i vědomí, že nikdy není sám, že je s ním stále přítomen Ježíš, Slovo, „které s námi přebývá v jednom domě a sdílí naše nejhlubší záměry, které promlouvá v naší duši sedě pod naší střechou a má podíl na mravním úsilí našeho života.“17 A před Boha člověk nahý přece nepředstupuje (Ex 20,26).

II.

Vzbuzoval v něm (tj. ďábel) erotické myšlenky, které Antonín odháněl modlitbami, vydražďoval ho, až se Antonín zardíval hanbou. Své tělo však bránil vírou, modlitbami a posty. (ŽsAP 5)

Antonínovo hrdinské odhodlání bránit své tělo před (ďábelským) chtíčem působí trochu směšně, stejně jako světcovo „zardívání se hanbou“. A sexuální abstinence jakožto přednost je pro dnešního sekularizovaného křesťana těžko pochopitelná, skoro absurdní. Snad – částečně – právem. Ale Antonín, při veškeré své velikosti (a jisté výstřednosti), je neoddělitelně spjatý se svou dobou. A tehdy se – i v pohanských, tím spíše křesťanských – městských kruzích pohlavní zdrženlivost pokládala za rys „nejmužnější mužnosti“.18 Vliv na to mohly mít i mytologické představy – divoká sexualita byla přisuzována polozvířecím satyrům.19 A dionýsovský orgiastický prvek už dávno v kultuře ustoupil prvku intelektuálnímu, apollónskému. Ostatně pro něj měli střízliví Římané velmi málo pochopení.20

Nic z toho si zřejmě Antonín neuvědomoval. Obecná středomořská kultura i společenské konvence pro něho navíc definitivně přestaly platit, když se rozhodl k bezvýhradnému následování Krista a odešel do pouště. Atanáš nám ve svém spise ukazuje, že Antonín nesvádí boje SE svým tělem, ale ZA svoje tělo proti ďáblu. A v tomto boji byl jistě stud jeho velkou devizou, člověk, který nepozbyl stud, nepodlehne tak snadno jako ten, kdo tuto schopnost potratil. Boj s ďábelskými silami byl (je) specifikem křesťanské spirituality, protože „řecké tradici je hypostazovaný Ďábel zcela cizí.“21 S Atanášovým Antonínem vstupuje do širšího povědomí pozdně antické literatury nový druh hrdiny, který pak nadlouho ovládne středověké myšlení – oproti všem těm Héraklům a Perseům, bojujících s hmotnými obludami, je tu představen héros přemáhající duchovního Nepřítele.22 To bylo přelomové – mýtičtí hrdinové už před staletími pozbyli věrohodnost. A pohanští filosofové-asketové nebyli pro lidové masy dostatečně přitažliví. Ale nemylme se: askésis není samoúčelné bojování proti hříchu, přemáhání „těla, světa a ďábla“, jak nás učili v hodinách náboženství, askésis si klade podstatně vyšší cíl, vlastně ten úplně nejvyšší, jaký si člověk může vytyčit. Asketa „se cvičí, aby byl bohem“.23

Antonín poustevník a jeho (ne)mučednictví

Zcela ve shodě s chorobnými symptomy svého věku („v těch staletích byl velký počet osob vědomě či nevědomky zamilován do smrti“),24 a spoluutvářen hysterickými projevy svých souvěrců, i Antonín toužil po mučednictví. V době Maximinova25 pronásledování křesťanů (312) se vypravil do Alexandrie, kde se choval velmi provokativně, dokonce si i vypral svrchní oděv, aby na sebe upoutal pozornost, ale nebyl ani zatčen (natož popraven), což mu zjevně způsobilo zklamání, jak také Atanáš píše: „Jeho samého, zdá se, mrzelo, že nebyl uznán za hodna mučednictví.“ (ŽsAP 46) Antonínovy pokusy nechat se zatknout a umučit pro Krista, jsou spíše naivní až k dětinskosti, a souzní s hrůzně radostným očekáváním kruté smrti v aréně, jak je prožíval biskup Ignatios z Antiochie (z. asi 107): „Těším se na šelmy pro mne přichystané a přál bych si, aby vůči mně neváhaly. Sám jim domluvím, aby mne rychle sežraly a neotálely jako s některými, kterých se ani nedotkly. A kdyby se jim nechtělo, přinutím je.“ (Ignatios Římanům V,2 aj.)26 Na adresáty to možná působilo heroickým dojmem (zejména pokud byli vyšinutí), nicméně dnes to odpuzuje. Antonínovu nabídku k mučednictví však Bůh nepřijal a Antonín se neodvážil po něm svévolně sáhnout. V tom zvítězil nad velkým pokušením, jemuž, uprostřed hroutící se civilizace, mnozí jiní thanatóntes27 podlehli.

Antonín poustevník a jeho poslední slova

„Pohřběte mě, skryjte do země a zachovejte mé přání, aby nikdo neznal ono místo, kde bude mé tělo, mimo vás jediných. Já je totiž při vzkříšení z mrtvých obdržím od Spasitele neporušené. Rozdělte si moje roucha a biskupu Atanášovi dejte jeden ovčí kožich a plášť, který je prostřený pode mnou. (…) A biskupu Serapionovi dejte druhý ovčí kožich a vy si ponechte pokrývku hlavy. A zbytek, synáčkové, uchovejte.“ (ŽsAP 91)

Antonín je zde autorem stylizován (nebo se sám stylizuje) do role Mojžíše (Dt 34,6) a Elijáše (2Kr 2,13), takže Atanáš – a částečně také Serapion z Thmuis – může přijmout vděčnou úlohu Elíši, která zvýší jeho osobní prestiž – mimo jiné – ve vleklém a kolísavém sporu s ariány. Neboť svatost Antonínova byla známa i mezi nimi a jeho odpor k Areiovu učení rovněž (ŽsAP 68). Ovčí kožich – a zejména symbolický plášť – jsou viditelným (a hrubou tělesností poskvrněným) znamením, které předznamenává kult „dotýkaných“ ostatků: „Oba, kteří dostali ovčí kožich blaženého Antonína a jeho obnošený plášť, chrání je jako velikou věc.“ (ŽsAP 92)

Důležitější a naprosto stěžejní je však v Antonínově poslední řeči jeho nedvojsmyslná víra ve vzkříšení těla, která také vysvětluje, proč se nikdy neuchýlil k agresi vůči své fyzické schránce, tak běžné u jiných asketů28. Na rozdíl od novoplatónských filosofů vyznává negramotný egyptský vesničan ryze biblické učení. A píše-li Dodds, že „nauka o zmrtvýchvstání měla určitý vliv jako zábrana proti naprostému znectění těla“,29 je zřejmé, že – přinejmenším v Antonínově případě – tomu tak bylo. Neboť Antonín nebyl žádná rozháraná existence, on věděl docela přesně, v co věří (komu uvěřil), a ve své askésis se „řídil rozumem“.30 Stal se tak překvapivě harmonickou osobností na pozadí nanejvýš dekadentního období.

Závěr

V čem tedy byl Antonín typickým dítětem své doby a své kultury? Myslím, že je to zřejmé. Rozpolcenost mezi tělesnem a duchovnem – příznačná pro konec starověku – ho (byť zřejmě latentně) poznamenala a promítla se do světcova života prostřednictvím Ježíšovy výzvy k následování. Klíčem k pochopení jeho následování skrze askésis 31 je – podle mě – skromná poznámka v počátku jeho životopisu, o tom, že když hledal svůj vzor, hledal někoho „kdo žije opravdově“ (ŽsAP 3). Antonín hledal opravdovost, chtěl prožít, už v tomto těle, plnohodnotný život v „připodobnění Bohu“32 – a prožil ho.

V zápase spíše s duchovními než s živočišnými šelmami, s nejkrajnější přísností vůči svému tělu a s jistými rozpaky nad ním, člověk obdělávající pustinu na této zemi a navštěvující světy nad světem. Zjevně balancoval na samé hraně „normálnosti“, ale to, co mu bránilo překročit hranici k šílenství (nebo k rouhavému „lámání asketických rekordů“), byla jednak jeho biblická víra v „oslavené tělo“, a pak také jeho rozum („zdravý selský“), zhruba ta pověstná – a v praxi pozdní antiky skoro už nepoužívaná – „uměřenost“ (sofrosyné) starých filosofů. V tom především mohla být jeho „odlišnost“. V tom, a také v jeho osudovém setkání s učeným alexandrijským teologem, který v něm rozpoznal „hrdinu nové doby“, a jeho životní cestu tak mistrně představil v legendě. A proto také její četba udivuje, spíše než aby odpuzovala.

Použitá literatura

sv. Atanáš, Život sv. Antonína Poustevníka, překlad z řečtiny Václav Ventura a kol., Velehrad-Roma, 1996

Attwater, Donald, Slovník svatých, Vimperk: Papyrus, 1993

Bible, ČEP, Praha: ČBS, 2006

Brown, Peter, Tělo a společnost. Muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství, Brno: CDK, 2000

Dodds, Eric Robertson, Pohané a křesťané ve věku úzkosti, Praha: nakl. Petr Rezek, 1997

Drozenová, Wendy, Země je plná tvých tvorů. Tři studie o vztahu křesťanství k přírodě, Praha: Karolinum, 2005

Graves, Robert, Řecké mýty, Praha: Československý spisovatel, 2010

Markschies, Christoph, Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství, Praha: Vyšehrad, 2005

Spisy apoštolských otců, překlad z řečtiny Dan Drápal a kol., Praha: Kalich, 2004

1 Pro Antonína, formovaného nasloucháním Písmu, byla jistě poušť jedním z míst, které „na rozdíl od „našeho Světa“ či „Kosmu“ představují cizí prostor, obydlený démony „chaosu“. (Drozenová, W., Země je plna tvých tvorů, Praha: Karolinum, 2005, str. 35.) Nadto byla egyptská poušť tradičně državou božského bratrovraha Sutecha. Hrdina, svým modlitebním zápasem, získává tyto kraje pro Boha.

2 Ani v beletrii nebyl zapomenut, je hlavním hrdinou G. Flaubertova „Pokušení svatého Antonína“, vystupuje v „Thais“ Anatola France a jako epizodní postava se objeví i v Trýbově románu „Císař chudých“.

3 Učení alexandrijského presbytera Areia, podle něhož je Ježíš Kristus – stejně jako Duch Svatý – bytostí podřízenou Bohu Otci. Arianismus byl odsouzen v roce 325 na Nikajském koncilu, jehož se Atanáš, ještě jako jáhen, osobně zúčastnil.

4 Tím byl už o století dříve Narkissos. Srv. Dodds, E. R., Pohané a křesťané ve věku úzkosti, Praha: nakl. Petr Rezek, 1997, str. 47 pozn. 2.

5 A obojí se, jak známo, podařilo.

6 Dodds mluví o „světě tak intelektuálně zbídačelém, hmotně tak nejistém a tak plném strachu a nenávisti.“ Dodds, Pohané a křesťané, str. 118.

7 Dodds, Pohané a křesťané, str. 36-37.

8 Alexandrijský teolog, žák Flavia Klementa, autor četných, zejména exegetických spisů. Žil v letech 185/6 – 254/5.

9 Órig., C. Cels. 3,42 cit. v Dodds, E.R., Pohané a křesťané, str. 43 pozn. 4.

10 Srv. Marchies, Ch., Mezi dvěma světy, Praha: Vyšehrad, 2005, str. 117.

11 Srv. oblibu románů a princi-čarodějovi Satme Chamvesse.

12 Novoplatónský filosof, později konvertita ke křesťanství, biskup (asi 370-413).

13 Dodds, Pohané a křesťané, str. 35 pozn. 2.

14 Dodds, Pohané a křesťané, str. 42.

15 Problematikou se důkladně zabývá Filipi, P., Hostina chudých, Praha: Kalich, 1991.

16 Božsky nahé sochy Hadrianova zbožštěného – právě v Egyptě v říjnu 130 záhadně utonulého – milence Antinooa zaplavily tenkrát, během pouhých osmi let, celou Římskou říši a dodnes se jich zachovalo úctyhodné množství. Křesťanští teologové, přirozeně, kult mladičkého gaye odsoudili, obzvlášť rozhodně alexandrijský Órigenes.

17 Klémens Alexandrijský, Protrepticus 59.2:1 cit. v: Brown, P., Tělo a společnost, Brno: CDK, 2000, str. 105.

18 K tomu více: Brown, P., Tělo a společnost, str. 23-30.

19 Je pozoruhodné, že Antonín sám byl na poušti obtěžován monstrem, „které se do stehen podobalo člověku, ale stehna a nohy byly podobné oslím.“ (ŽsAP 53) Klasický satyr je sice kříženec člověka a kozla, ale to asi mnoho neznamená – osel symbolizuje chlípnost a také démonské Empúsy mají jednu nohu oslí. Srv. Graves, R., Řecké mýty, Praha: Československý spisovatel, 2010, str. 191.

20 R. 186 př. Kr. byl Dionýsův (Bakchův) kult pro svou pohoršlivost výnosem senátu zakázán.

21 Dodds, E.R., Pohané a křesťané, str. 29.

22 Podle ŽsAP 41 dokonce satan osobně Antonína navštívil v jeho poustevně, aby si mu postěžoval na to, že ho mniši proklínají.

23 Klémens Alexandrijský, Strom. 6.113.3. cit. v Dodds, Pohané a křesťané, str. 91.

24 Dodds, E.R., Pohané a křesťané, str. 154.

25 Maximinus Daia, jeden z vladařů pozdně Římské říše. V rámci dominátu vládl v letech 305-310 jako caesar, v letech 310-313 jako augustus.

26 Spisy apoštolských otců, Praha: Kalich, 2004, str. 130.

27 Tj. „pudově přitahovaní ke smrti.“ Klémens Alexandrijský, Strom. 4.17.1 cit. v Dodds, Pohané a křesťané, str. 154 pozn. 4.

28 Doporučuji přečíst si život svaté Růženy z Limy, plný morbidních praktik, jimiž tato podivná žena umrtvovala své tělo. Půvabně (a s obdivem) to je popsáno v Ekert, F., Církev vítězná. Životy Svatých a Světic Božích, sv. III., Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1896, str. 589-599.

29 Dodds, E.R., Pohané a křesťané, str. 43 pozn. 1.

30 ŽsAP 14. Rozumnost Antonínovu ovšem Atanáš zmiňuje na více místech.

31 Připomínám, že např. v hinduismu byl asketismus mnohdy praktikován bytostmi (nikoli pouze lidmi) s cílem velmi neetickým – získat pro sebe velkou duchovní moc k ovládání druhých. Tak tyran Hiranjakašipu svou strašlivou askezí pohne Brahmu ke splnění přání, jež poté slouží jen jeho zločinnému kralování.

32 Dodds, Pohané a křesťané, str. 91.