Noví biskupové a stíny minulosti

V poledne o slavnosti sv. Josefa, dne 19. března 2015, bylo oznámeno jmenování nového českobudějovického biskupa Vlastimila Kročila. Světová média věnovala větší pozornost biskupskému svěcení, které začalo o hodinu později v brazilském klášteře v Nova Friburgo pod vedením suspendovaného Richarda Williamsona. O dva dny později, 21. března, bylo oznámeno jmenování nového rožňavského biskupa, kterým se stal Stanislav Stolárik. Mezitím bylo v pátek 20. března zveřejněno, že se skotský kardinál Keith Michael Patrick O’Brien, již dříve obviněný ze sexuálního obtěžování, zřekl svých kardinálských práv a privilegií. V Brazílii pak probíhá ostrá veřejná debata nad jmenováním Juana Barrose Madrida biskupem, protože jde o muže podezřelého, že se zapletl do případů sexuálního a jiného zneužívání, k nimž docházelo ve skupině kolem kněze Fernanda Karadimy.

Generační obměna českých biskupů začala

Z českého úhlu pohledu je pochopitelně nejsledovanější událostí jmenování nového českobudějovického biskupa, které přišlo rok po přijetí rezignace ze zdravotních důvodů (1. března 2014) jeho předchůdce, dnes 72letého biskupa Jiřího Paďoura. Zanedlouho 54letý Vlastimil Kročil představuje spolu s 56letým královehradeckým biskupem Janem Vokálem (jmenovaným 3. března 2011) začátek generační obměny biskupského sboru v ČR. Na rozdíl od dlouholetého vatikánského úředníka Jana Vokála je u Vlastimila Kročila sympatická skutečnost, že je to člověk s dlouholetou pastorační zkušeností (od roku 1997 je administrátorem ve Veselí nad Lužnicí a okolních farnostech).

Stejně jako Jan Vokál je Vlastimil Kročil absolventem římských škol. Po opakovaných neúspěšných pokusech o studium na státem řízené Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích (údajně v letech 1986–1988) se rozhodl k emigraci a studoval filozofii a teologii na Papežské Lateránské univerzitě v Římě (1988–1993) a poté postgraduální studium se specializací na patristickou teologii na Papežské Gregoriánské univerzitě v Římě (1993–1996). Také Vokál emigroval kvůli studiu teologie do Říma, ale již v roce 1983. Byla to poměrně populární trasa, o které dobře věděla i tehdejší StB, která do Říma vysílala své agenty, např. Karla Simandla v roce 1975 nebo Jindřicha Holečka v roce 1982, abych jmenoval oba nejznámější, kteří si důvěru domácí hierarchie udrželi ještě 15 let po roce 1989 než vyšla na povrch míra jejich spolupráce.

Není ani tak důležité, že Jan Vokál před svou emigrací zvládl vystudovat elektrotechnickou fakultu ČVUT, kde roku 1983 získal titul inženýra, zatímco Vlastimil Kročil se jen vyučil elektrikářem a složil maturitu. Rozdíl oproti většině dosavadních biskupů v ČR je skutečnost, že oba splňují požadavek vyššího vzdělání v oboru teologie nebo kanonického práva, který kanonické právo u kandidátů na biskupa požaduje (kán. 378 §1 odst. 5), navíc na papežských univerzitách v Římě. Zdá se, že to by mohl být jeden z rysů nastupující generace biskupů v ČR, jak je to již dávno zvykem u biskupů na Slovensku. To samo o sobě nemusí znamenat kvalitnější vzdělání, ale spíše poznání „vatikánské mentality“ a navázání vhodných kontaktů případně přátelství.

Vlastimil Kročil ještě v roce 2008 získal doktorát teologie na Katolické univerzitě v Ružomberku, zatímco Jan Vokál v roce 2009 získal na Univerzitě Karlově v Praze v rigorózním řízení titul JUDr. v oboru ústavního práva. Za velmi zajímavou považuji u Vlastimila Kročila informaci, kterou jsem se dozvěděl ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. Současný brněnský biskup Vojtěch Cikrle prý jej začátkem 90. let odmítl vysvětit, neboť u něj neshledal dostatečné povolání. Díky tomu se Vlastimil Kročil, rodák z Modřic nedaleko Brna, dostal do Českých Budějovic, kde 16. července 1994 přijal kněžské svěcení. Podle stránek brněnského biskupství má biskup Vojtěch Cikrle ze jmenování nového biskupa radost a ten je uveden jako příklad dalšího z biskupů ČR, kteří se narodili v brněnské diecézi.1

Samozřejmě se vzhledem k utajení jen velmi těžko dozvíme nejzajímavější informaci, tedy kdo výběr Vlastimila Kročila v Římě doporučil. Nedělejme si iluze, že by o těchto jménech rozhodoval samotný papež. Neplatilo to ani u papežů z Evropy, kteří měli nepochybně větší přehled o situaci v České republice. Na základě podkladů získaných především prostřednictvím nunciatury připadá hlavní slovo Kongregaci pro biskupy, ale i v té platí zásada, že důležitou roli při jmenováních v určitém regionu mají zástupci z tohoto regionu.

To byl třeba případ amerického kardinála Justina Rigaliho, který byl nejprve sekretářem kongregace a později jejím členem. Jeho vliv na biskupská jmenování v USA byl velmi výrazný (samozřejmě ČR není USA). Tomuto kardinálovi, možná i kvůli jeho intrikám, ale nepochybně s ohledem na jeho vysoký věk (v dubnu mu bude 80 let), nebylo prodlouženo členství v Kongregaci pro biskupy během výraznější revize jejích členů v prosinci 2013 (podobně jako jeho příteli, kterým byl kardinál Burke). Ve stejné době, tj. v prosinci 2013, skončilo dlouholeté členství (od roku 1995) v Kongregaci pro biskupy ještě o jeden a půl roku staršímu kardinálu Joachimu Meisnerovi. Meisner měl nepochybně důležité slovo při výběru biskupů ve východoevropském regionu, který velmi dobře znal i díky svému vedení německé nadace Renovabis (založené 1993). Mluví se např. o jeho podpoře při jmenování Jana Baxanta litoměřickým biskupem (v říjnu 2008). Německý region nyní v kongregaci zastupuje 65letý Felix Genn, biskup v Münsteru, jehož vliv lze jen těžko srovnávat s vlivem kardinála Meisnera.

Zajímavý může být pohled na prostředí, ve kterém se nový biskup pohybuje. U biskupů jmenovaných na počátku 90. let se často objevovalo členství nebo podpora hnutí Fokolare (resp. Dílo Mariino, např. Miloslav Vlk, František Radkovský, Jan Graubner atd.), takže se někdy spekulovalo o určité „Foko-lobby“. Poslední jmenování biskupa spjatého s tímto hnutím se příliš nepovedlo, neboť litoměřický biskup Pavel Posád se po svém biskupském svěcení v únoru 2004 zhroutil a nebyl schopen vést diecézi (od ledna 2008 je pomocným biskupem v českobudějovické diecézi).

Nový biskup Vlastimil Kročil je spjatý s laickým hnutím neokatechumenátní cesty, které vzniklo v polovině 60. let v Madridu jako dílo Kika Argüelly a Carmen Hernándezové a postupně se rozšířilo do světa. Za pontifikátu papeže Jana Pavla II. se hnutí těšilo podpoře Vatikánu, naopak za pontifikátu Benedikta XVI. bylo podrobeno důkladnému šetření (provizorní statuta z roku 2002 byla definitivně schválena v roce 2008, naukové šetření se protáhlo až do roku 2011, schválení bylo publikováno v lednu 2012).2

Neokatechumenátní cesta je momentálně jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících hnutí a má velkou podporu současného papeže. Dne 6. března 2015 se papež František již podruhé během svého pontifikátu setkal se zástupci neokatechumenátní cesty, aby povzbudil 220 rodin z tohoto hnutí, které v nejbližších dnech odejdou na misie do osmi zemí světa (Papua Nová Guinea, Čína, Vietnam, Kosovo, Ukrajina, Německo a Francie).

Podporu hnutí mimo jiné vyjádřil se svou typickou nadsázkou, když při slovech podpory ukázal na přítomného zakladatele Kika Argüella a s úsměvem dodal: „Činím tak ne proto, že mi on zaplatil! Činím tak proto, že chci. Jděte tedy v Kristově jménu do celého světa a neste Jeho evangelium. Kristus vás předchází a doprovází a Kristus dokončí spásu, jejíž nositeli jste!“3 O neokatechumenátní cestě byla řeč na biskupské synodě věnované nové evangelizaci v říjnu roku 2012. Jedním z účastníků synody z řad tzv. auditorů (tj. bez možnosti hlasování), který před synodními otci promluvil o své zkušenosti, byl právě Kiko Argüello. Neokatechumenátní cestu spolu s Comunione e liberazione a Opus Dei také zmínil hlavní zpravodaj této biskupské synody na úvod celého zasedání; byl jím kardinál Donald W. Wuerl, arcibiskup Washingtonu (právě tento muž nahradil v prosinci 2013 v Kongregaci pro biskupy své kolegy Rigaliho a Burkeho). Na druhou stranu toto hnutí má i své kritiky, ke kterým patřil např. milánský arcibiskup kardinál Carlo Maria Martini (1927–2012).4

Zdá se, že angažmá v neokatechumenátní cestě, tj. duchovní doprovázení jeho členů, mohla být při rozhodování o novém biskupovi jedním z jeho pozitiv. V jeho životopise najdeme rovněž zmínku o duchovním doprovázení členů Fatimského apoštolátu, což je hnutí založené v roce 1947 v USA katolickým knězem Haroldem Victorem Colganem. V ČR má své národní středisko od roku 1995 v bývalém misijním domě a klášteře v Koclířově u Svitav. Od roku 1990 Fatimský apoštolát v ČR vede kněz Pavel Dokládal, který je momentálně vedoucím přípravné skupiny Národního eucharistického kongresu 2015. (Připomínám, že s nápadem na kongres přišel královehradecký biskup Jan Vokál, který tuto akci ve svém novoročním pastýřském listu označil za „jednu z největších událostí novodobých českých dějin“.) Tedy spojení s apoštolátem a potažmo s biskupem Janem Vokálem, mohlo být dalším plusem.

Na závěr připomeňme, že v případě Vlastimila Kročila se nejednalo o pouhého farního kněze. Od roku 2008 byl členem sboru poradců českobudějovické diecéze (tedy důležitého orgánu diecéze podle kán. 502 kodexu církevního práva, který tvoří 6–12 vybraných osob), v roce 2011 byl jmenován vikářem táborského vikariátu a o rok později sídelním kanovníkem katedrální kapituly u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích.

Jak už bylo řečeno, po biskupu Janu Vokálovi se jedná o dalšího biskupa pomyslné nové generace biskupů v ČR. Koncem roku 2015 vyprší o rok prodloužené pověření plzeňského biskupa Františka Radkovského a bude zajímavé sledovat, jaký profil bude mít jeho nástupce. Pomineme-li případ nemoci nebo úmrtí a soustředíme-li se jen na diecézní biskupy, tak další na řadě bude pražská arcidiecéze. Za tři roky se kanonického věku 75 let dožije pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka. Generační obměna druhé poloviny z osmi diecézních biskupů bude pokračovat v roce 2021 (75 let bude brněnskému biskupovi Vojtěchu Cikrlemu), resp. v roce 2023 (75 let se dožije ostravsko-opavský biskup Lobkowicz, olomoucký arcibiskup Graubner a litoměřický biskup Baxant).

Zatímco v České republice je generační obměna biskupského sboru teprve na svém začátku, na Slovensku byla sobotní rezignací rožňavského Vladimíra Fila (v lednu se dožil 75 let), který se v červenci 2013 neslavně zapsal do paměti vypovězením salesiánů z Rožňavy i celé diecéze, a jmenováním 60letého Stanislava Stolárika, dosavadního pomocného biskupa v Košicích, ukončena. Momentálně je nejstarším diecézním biskupem na Slovensku 64letý košický arcibiskup Bernard Bober (jen pro srovnání: v ČR by byl třetím nejmladším právě po Kročilovi a Vokálovi). Nepočítáme-li pravděpodobné jmenování pomocných biskupů, tak je situace na Slovensku nastavená minimálně na 15–20 let.

Přesto může být zajímavé sledovat dění ve slovenské biskupské konferenci, kterou ve dnech 9.–15. listopadu 2015 čeká tradiční pravidelná návštěva v Římě ad limina apostolorum spojená se zprávami z jednotlivých diecézí, které se již v těchto dnech odesílají. Ještě předtím, v září 2015, vyprší druhý tříletý mandát současného předsedy biskupské konference 56letého bratislavského arcibiskupa Stanislava Zvolenského a dojde k nové volbě. Nahradí jej např. dosavadní místopředseda, 57letý nitranský biskup Viliam Judák? Uvidíme. Stejně tak, zda dojde k nějakému posunu v kauze odvolaného 55letého trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka, která zůstává skandálem katolické církve nejen na Slovensku.5

Lefebvristické biskupské svěcení v Brazílii

Nedovolené biskupské svěcení, které v brazilském klášteře v Nova Friburgo udělil 75letý Richard Williamson 74letému Jeanu Michelu Fauremu, Francouzovi narozeném v Alžírsku, arcibiskupem Lefebvrem pověřeném působením v Latinské Americe, jsem zmínil spíš jen pro zajímavost. Je smutným dokladem scestí, na které se dostaly skupiny údajně jediných pravověrných katolíků. Richard Williamson je známou firmou. Za nedovolené přijetí biskupského svěcení z rukou arcibiskupa Marcela Lefebvra v roce 1988 byl exkomunikován. Za pontifikátu papeže Benedikta XVI. v rámci snahy o smíření těchto skupin s Vatikánem byla tato exkomunikace v lednu 2009 zrušena, ale nadále zůstala v platnosti suspendování. Krátce poté byla odvysílána reportáž, natočena již v listopadu 2008, v níž Richard Williamson zpochybňoval existenci plynových komor.

Williamson patřil k ostrým kritikům snah tradicionalistického Kněžského bratrstva Pia X. o smíření s Vatikánem, za což si vysloužil vyloučení z jeho řad. Stal se vůdčí postavou tzv. Odporu a shromáždil kolem sebe další kněze, kteří Bratrstvo pro jeho údajně příliš vstřícný postoj k Vatikánu opustili. Oproti výše uvedeným jmenováním biskupů Williamsonův čin neznamená generační obměnu, ale naopak o snahu o návrat k původnímu odkazu Marcela Lefebvra (1905–1991), jehož dědictví podle Williamsona současné vedení kněžského bratrstva zrazuje. Nový biskup se nechal slyšet, že jej s nabídkou biskupského svěcení oslovil už Marcel Lefebvre, ale on tehdy odmítl, neboť mu další kandidáti připadali vhodnější. Kdyby prý věděl, co bude následovat, nabídku by přijal.6

Dlouhé stíny zneužívání mladistvých duchovními

77letý kardinál Keith Michael Patrick O’Brien, emeritní arcibiskup Saint Andrews a Edinburku (v letech 1985–2013), se kvůli podezření z nevhodného sexuálního chování vůči některým kněžím v minulosti už neúčastnil volby papeže v roce 2013. Nyní bylo zveřejněno jeho zřeknutí se práv a privilegií kardinála. Naposledy k něčemu podobnému došlo v roce 1927, kdy se francouzský kardinál a jezuita Louis Billot (1846–1931), jmenovaný kardinálem v roce 1911, vzdal své hodnosti s ohledem na své sympatie k papežem odsouzenému hnutí Action Française. Počet kardinálů-volitelů (tj. do 80 let) se snížil na 123. Dne 19. dubna 2015 se 80 let dožije již zmíněný americký kardinál Justin Francis Rigali a počet volitelů se opět sníží.

Velmi bouřlivé bylo uvedení do úřadu nového biskupa v chilském Osornu, které se konalo v sobotu 21. března v místní katedrále. Proti 58letému Juanovi de la Cruz Barrosovi Madridovi protestovalo uvnitř katedrály několik stovek odpůrců jeho jmenování, došlo i k potyčkám s jeho příznivci. Venku protestovaly další zhruba 3 nebo 4 tisíce lidí, včetně místních politických představitelů. Obřad byl proto zkrácen a nový biskup byl pod ochranou odveden do bezpečí. Silný odpor místní církve proti biskupovi, jehož jmenování bylo oznámeno 10. ledna, ilustruje skutečnost, že dopisy žádající papeže, aby od jmenování ustoupil, podepsalo v únoru více než 1300 věřících, včetně zhruba 30 kněží. Vlastní dopis papeži podepsalo také 51 ze 120 členů dolní komory chilského parlamentu.

Odpůrci nového biskupa mu vytýkají, že věděl o sexuálním zneužívání, kterého se před více než dvaceti lety dopouštěl prominentní kněz, dnes 85letý Fernando Karadima. Tři oběti tohoto kněze tvrdí, že Barros Madrid byl nejenom svědkem jejich obtěžování (když byli ve věku 14–17 let), ale údajně zabránil tomu, aby se detailní zpráva o obtěžování (zřejmě z roku 1984) dostala do rukou arcibiskupa v Santiagu de Chile Juana Francisca Fresno Larraína (arcibiskupem v letech 1983–1990, kardinálem jmenován 1985), jehož byl Barros Madrid sekretářem. Není bez zajímavosti, že v té době byl papežským nunciem v Chile arcibiskup Angelo Sodano (1977–1988, v letech 1991–2006 státní sekretář, tj. druhý nejmocnější muž ve Vatikánu po papeži).

Fernando Karadima po svém vysvěcení v roce 1958 působil ve farnosti Nejsvětějšího srdce Ježíšova ve čtvrti Providencia hlavním městě v Santiagu de Chile, nejprve jako vikář, od roku 1984 byl farářem. Při této farnosti bylo centrum chilské katolické akce a od roku 1928 také společenství věnující se mladým mužům, kteří se snažili rozpoznat povolání ke kněžství (s názvem Pía Unión Sacerdotal), probíhala zde i formace budoucích kněží. Když byl v roce 2011 Fernando Karadima po mnohaletém církevním vyšetřování Vatikánem (úspěšně zdržovaném až do doby vyšetřování dalších obdobných skandálů po celém světě) uznán vinným ze sexuálního a psychického zneužívání, odeslán do ústraní a společenství rozpuštěno, vyšlo najevo, že se ze společenství v 70. letech stal především mechanismus na udržení kontroly nad spřízněnými kněžími, hospodařící s nemalými finančními prostředky a několika nemovitostmi. Tímto společenstvím prošla řada kněží, z nichž čtyři jsou dnes biskupy, včetně uvedeného Barrose Madrida. Již ve svých 38 letech se stal pomocným biskupem ve Valparaísu. To bylo v dubnu roku 1995, kdy byl diecézním biskupem ve Valparaísu Jorge Arturo Medina Estévez (nar. 1926), který o rok později rezignoval a dal přednost kariéře u římské kurie v Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti (jmenován kardinálem 1998, byl jejím prefektem 1998–2002). Přece jen po změně režimu v Chile neměl dobrý přítel a příznivce bývalého prezidenta diktátora Pinocheta (v letech 1973–1990) příliš velké vyhlídky na další kariéru ve vlasti. Dobrá známost s tehdejším státním sekretářem Angelo Sodanem mu byla nepochybně ku prospěchu.

Současnou situaci v Osornu nezklidnil ani list, který designovaný biskup Juan Barros Madrid poslal kněžím i věřícím diecéze týden před svým uvedením do úřadu. V něm popřel, že by před rokem 2010 věděl o zneužívání páchaném Karadimou, jehož skutky odsoudil a prohlásil, že napáchaly obrovské škody. Chilský arcibiskup Fernando Natalio Chomalí Garib z Concepción pro změnu zveřejnil, že během audience u papeže Františka dne 6. března dlouze rozmlouvali o důsledcích jmenování pro diecézi Osorno a pro celou zemi. Papež je prý velmi dobře informován z různých zdrojů a po důkladném zvážení situace nevidí důvod pro změnu rozhodnutí o jmenování. Teprve v důsledku protestů proti instalaci nového biskupa někteří laičtí členové Papežské komise pro ochranu nezletilých (zřízena 22. března 2014), např. Marie Collinsová (Irka, která se v 60. letech sama stala obětí sexuálního zneužívání), vyjádřili údiv nad tímto jmenováním. Někteří komentátoři se domnívají, že toto jmenování může být v rozporu s deklarovanou nulovou tolerancí vůči pachatelům sexuálního zneužívání a těm, kteří jejich činy kryli. Řada chilských křesťanů se ptá, zda mohou po tomto kroku ještě věřit papeži, že myslí vážně svá slova, která napsal předsedům biskupských konferencí začátkem února: „Rodiny musí vědět, že církev nešetří úsilím na obranu jejich dětí a že se na ni mohou obracet v plné důvěře, protože je bezpečným domovem... Z tohoto důvodu nebude mít prioritu jakýkoliv jiný druh uvažování – kupříkladu snaha zabránit pohoršení... Ve službě církve totiž v žádném případě není místo pro ty, kdo zneužívají nezletilé.”7

1 Nový českobudějovický biskup je rodákem z Brna. Dostupné z: http://www.biskupstvi.cz/2015-03-19-novy-ceskobudejovicky-biskup-je-roda... [cit. 2015-03-23]

2 Na internetu je dostupná bakalářská práce Aleny Bernardové Neokatechumenátní cesta : jako perspektiva nové evangelizace, obhájená v roce 2012 na teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (vedoucím práce byl právě Vlastimil Kročil). Dostupné z: http://theses.cz/id/rkjqi0/ [cit. 2015-03-23]

3 Papež: Probuďte víru pokřtěných nekřesťanů. Radio Vaticana, 6.3.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21568 [cit. 2015-03-23]

4 Viz Mé sny o církvi : rozhovor s kardinálem Martinim. Getsemany, prosinec 1999. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/2494 [cit. 2015-03-23]

5 Vaňáč, Martin. Kauza odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka zůstává skandálem nejen slovenské katolické církve. Magazín ChristNet, 28.2.2015. Dostupné z: http://christnet.cz/clanky/5477/kauza_odvolaneho_arcibiskupa_roberta_bez... [cit. 2015-03-23]

6 Zájemci o myšlenkový svět Richarda Williamsona a jeho stoupenců mohou navštívit internetové stránky blogu Rex! Dostupné z: http://rexcz.blogspot.cz/ [cit. 2015-03-23]

7 Petrův nástupce: V církevní službě není místo pro ty, kdo zneužívají nezletilé. Radio Vaticana, 5.2.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21435 [cit. 2015-03-26]