Nemoc a ohraničenost

Kdo je nemocen, pociťuje naléhavě a často bolestně ohraničenost života. Nemoc a bolest zaměřují pozornost člověka na sebe samého. Lidské bytí pak už není dáno spoluúčastí na životě, soužitím s ostatními, jedinec se stahuje do vlastního nitra. Nemoc se může stát neviditelnou zdí mezi mnou a druhými lidmi. Chci-li se s ní vyrovnat, všechno ostatní ustupuje do pozadí. Jako by se život omezil na bolest, před níž není úniku.

Kromě této bolestné, děsivé, všechno ostatní zpochybňující stránky mohou mít nemoci ještě jiný rozměr. „Domnívám se, že nemoci jsou klíčem, který dokáže otevřít jisté brány. Domnívám se, že existují jisté brány, které dokáže otevřít jedině nemoc,“ zapsal si do deníku francouzský spisovatel André Gide (1869–1951). Podaří-li se nemocnému nejen s nemocí žít, ale učinit ji součástí vlastního života a vlastního životního příběhu, může se nemoc stát stimulem růstu a zrání.

Tento přístup se odráží i v Pavlových slovech ve Druhém listu Korintským: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.“ (4,8n) Vycházeje z vlastní zkušenosti, vypočítává Pavel síly, které se mohou v člověku uvolnit tím, že v důvěře v soucítícího Boha své utrpení přijme. Je možné, že takový tvůrčí přístup k nemoci se může stát i pro druhé „klíčem“ k novému, transformujícímu pohledu na život a jeho hranice.

Z němčiny přeložila Helena Medková