Jste zde

276 - listopad 2015

autor: 

Láska a milosrdenství

Na podrobnější zhodnocení právě skončené římské synody o rodině je ještě příliš brzy. Po zběžném prolétnutí závěrečného dokumentu se mi zdá, že revoluční změny nenastaly a zůstávají zachovány mnohé prvky, pociťované jako konzervativní či prostě podivné: Například se tvrdě odmítá, že by homosexuální svazky mohly mít cokoli společného s manželstvím, že by i taková spojení mohla církev požehnat. Nebo se místo možnosti normálně uznat konec manželství, které se nenapravitelně rozpadlo, nabízí rychlejší možnost sňatek anulovat z formálních důvodů.

Na druhou stranu však jsou i nadějné náznaky. Vyjadřuje se pochopení pro různost kultur a pro okolnosti, které lidem prakticky znemožňují jednat tak, jak by bylo správné. I když dokument nenabízí možnost připustit rozvedené a znovu sezdané ke svátostem, není tam ani jednoznačný zákaz; a rozhodně je cítit snaha takové lidi zapojit co nejvíce do náboženské obce včetně bohoslužebného života.

Nakonec však oficiální usnesení nejsou rozhodující. Rozhodující je, zda a jak budou čtena a překládána do praxe. Zda nakonec věřícím v jejich rodinách pomohou a zda kněžím stanoví rozumné mantinely, umožňující šířit lásku a milosrdenství při zachování potřebných pravidel církevní kázně. A doufám, že takovéto otevřené čtení převáží i díky vlivu současného papeže, který milosrdenství prosazuje.

Místo analýzy synodu nabízíme tedy aspoň portrét zajímavého pravoslavného myslitele Pavla Evdokimova z pera Miroslava Zvelebila. Evdokimov prožil postupně dvě šťastná manželství a k tématu zřejmě měl co říci. Třeba postřeh, že odrazem otcovství Boha Otce není ani tak svět vytvářený muži, jako mateřství Bohorodičky.

Uprchlická krize nám staví před oči ubožáky, kteří ztratili všechen majetek a táhnou do Evropy hledat novou naději. A nejsou jen oni. Musíme si uvědomit, že ještě větší děs a neštěstí zažívají mnozí z těch, kteří neutekli nebo neutekli dost daleko. Tam také je láska a milosrdenství obzvlášť zapotřebí. Toto číslo Getseman přináší rozhovor s Benjamenem Shemonnem, mnichem syrské pravoslavné neboli jakobitské církve. Ten se nedaleko od hranic Islámského státu se svou komunitou stará o několik tisíc rodin křesťanů, žijících v provizorních podmínkách. Členové náboženských menšin včetně křesťanů bývají nyní jako utečenci na Blízkém a Středním Východě vystaveni ještě větším ústrkům než většinoví muslimové a Benjamenova církev, která nemá plné společenství víry ani s pravoslavím, je na tom pro svou izolovanost nejspíš ještě hůře.

I poslední velký text se nese východním směrem. Elisabeth Behr-Sigelová, o které píše Inga Dremlyuk, sice pocházela z Alsaska, ale konvertovala k pravoslaví. Zřejmě byla jednou z prvních feministických teoložek, i když si tak asi neříkala, a téma svěcení žen v pravoslavné církvi dokázala uchopit zajímavě. Myšlenka, kterou jsem si odnesl jako nepravoslavný muž, je, že Ježíš se neobracel na „ženy“ (nebo na „muže“) jako takové. Jeho zájem patřil vždy konkrétnímu člověku, kterého hodnotil podle jeho osobní situace a dobré nebo zlé vůle. Ne jako mnozí pozdější teologové...