Knihovnička Getseman

KASPER, Walter. Milosrdenství : základní pojem evangelia – klíč křesťanského života. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2015. 229 s.

Při své první promluvě před nedělní modlitbou Anděl Páně dne 17. března 2013 papež František uvedl: „V těchto dnech jsem četl knihu jednoho kardinála, kardinála Kaspera, schopného teologa, dobrého teologa… o milosrdenství. A tato kniha mi přinesla mnoho dobrého, ale... nemyslete si, že dělám reklamu na knihy svých kardinálů! Tak to není! Dala mi však mnoho dobrého, mnoho dobrého… Kardinál Kasper řekl, že pocítit milosrdenství přináší změnu všeho. Je to to nejlepší, co můžeme pocítit. Proměňuje to svět. I trocha milosrdenství činí svět méně chladným a spravedlivějším. Potřebujeme dobře rozumět tomuto milosrdenství Boha, milosrdného Otce, který má takovou trpělivost…“

Po pěti vydání v Německu a mnoha překladech do jiných jazyků vyšla tato kniha z roku 2012 i v češtině. Milosrdenství se stalo hlavním tématem současného pontifikátu a nadcházejícího jubilejního svatého roku, který potrvá od 8. prosince 2015 do 20. listopadu 2016. Kasper v úvodu připomíná, že toto téma bylo „trestuhodně opomíjené“ v teologických příručkách (včetně jeho vlastních). Nepřítomnost teologické reflexe ústředního biblického poselství o milosrdenství měla za následek, že „tento pojem poklesl na ,měkkou‘ pastoraci a spiritualitu a na bezkrevnou a bezmocnou ústupnost.“

Klasický důraz na Boha jako samo svébytné bytí (ipsum esse subsistens) byl z pastoračního pohledu katastrofou. Takto abstraktně pojatý Bůh se zdál být většině lidí příliš daleko od jejich osobní situace. Zdálo se, že má velmi málo společného s konkrétní situací světa. Poselství o Bohu necitlivém vůči utrpení (tj. důraz na Boží neschopnost trpět) je jedním z důvodů, proč se Bůh stal pro mnohé lidi cizím a nakonec lhostejným. Důležité je uznání, že Boží spravedlnost je Božím milosrdenstvím, aniž bychom propadli druhému extrému, tedy banálnímu a bagatelizujícímu obrazu o „milém Bohu“, který činí z Boha dobromyslného kamaráda a nebere už vážně Boží svatost a transcendenci.

Neznalost a pokleslé chápání milosrdenství velmi dobře ilustrují reakce některých církevních představitelů, mimo jiné i na letošní synodě biskupů o rodině, kteří odmítají současné snahy o nalezení milosrdnějšího přístupu např. k rozvedeným katolickým křesťanům žijícím v civilním manželství. Kniha, v níž Kasper milosrdenství rozebírá z pohledu filozofie, Starého i Nového zákona, systematické teologie, církevní svátostné praxe a zdůrazňuje potřebu „kultury milosrdenství“, je zásadní pro pochopení nejen jeho návrhu (Evangelium o rodině: úvodní projev k připravované synodě o rodině. Kostelní Vydří, 2014 – viz Knihovnička Getseman z listopadu 2014)1, ale i směřování současného papeže.

ŠMÍD, Marek. Apoštolský nuncius v Praze : významný faktor v československo-vatikánských vztazích v letech 1920–1950. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2015. 543 s.

Československo-vatikánské vztahy jsou již několik let předmětem intenzivního studia. Monografie historika z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích o instituci apoštolského nuncia v Praze (ve sledovaném období se vystřídali čtyři nunciové Clement Micara /1920–1923/, Francesco Marmaggi /1923–1928/, Pietro Ciriaci /1928–1934/ a Saverio Ritter /1935–1939, poté internuncius v letech 1945–1950/) je důležitým příspěvkem, vycházejícím především z bohatých materiálů Archivu ministerstva zahraničí a Tajného vatikánského archivu v Římě, který však dosud zpřístupnil materiály pouze do smrti papeže Pia XI. (10. února 1939). Do běžně známých afér nunciů Marmaggiho (v souvislosti s nesouhlasem s oslavami svátku Mistra Jana Husa v roce 1925) a Ciriaciho (v souvislosti s otevřeným dopisem Andreji Hlinkovi v létě 1933) vnáší více světla a ukazuje řadu dalších aspektů působení nunciů, které bylo plné napětí, neporozumění a střetů.

Kromě dalšího historického poznání je kniha zajímavým příspěvkem i k současným úvahám o smyslu a roli apoštolských nunciů v rámci struktury katolické církve, které na základě svých negativních zkušeností např. Hans Küng místo nunciatur nazýval denunciatury. Zdá se mi, že nejznámější spor z období 1. republiky mezi nuncii a pražským arcibiskupem byl jedním z dalších kroků na cestě k větší centralizaci a podřízení místního episkopátu Vatikánu, přičemž k nejdůležitějším vlastnostem nunciů nepatří schopnost znalosti místní církve, ale loajalita vůči papeži a kurii. Jak autor ukazuje, rezignace pražského arcibiskupa Františka Kordače v červenci 1931 nebyla jen důsledkem materiálních nároků nuncia Ciriaciho, jak se běžně traduje, ale byla výsledkem dlouhodobých neshod a kritiky arcibiskupa ze strany nunciů (pravidelně od roku 1925).

Kordačovým nástupcem byl v říjnu 1931 jmenován dosavadní královéhradecký biskup Karel Kašpar. Vatikán o jeho jmenování arcibiskupem uvažoval už v roce 1919, kdy byl charakterizován jako „nejideálnější kněz, zbožný, s duchem skutečně římským, věrný Svatému stolci“, což se však do zjitřené poválečné situace se silnými protiřímskými náladami nehodilo. Kašpar byl v prosinci 1935 jmenován prvním českým kardinálem po vzniku samostatného Československa (žádosti o jmenování Františka Kordače ze strany církevních i politických kruhů při příležitosti 10. výročí republiky v roce 1928 nebylo vyhověno také díky kritice od apoštolských nunciů). Podle svědectví československého velvyslance ve Vatikánu z listopadu 1935 dosáhl Kašpar kardinálské hodnosti svojí usilovnou snahou: „Mons. Kašpar pro sebe pracoval – a nikoliv nešikovně – již od svého jmenování arcibiskupem. Vždy ve vhodný okamžik se objevil v Římě, kde mu znamenitě posloužila znalost italštiny a vatikánského prostředí; dovede lichotit (což snad je i slabý výraz) a také z Prahy svými dopisy a počiny neustále si ,dělal náladu‘. Stal se tak – ať již právem nebo neprávem – oblíbencem papežovým“ (s. 268).

1 http://www.getsemany.cz/node/3177