Jste zde

Svatá Radegunda

Radegunda (kolem 520–587), dcera durynského krále, byla zajata Franky v roce 531 během jejich válečného tažení. Zbytek její rodiny byl zahuben a hrstka těch, kteří přežili, utekla do Byzance. Aby mohl francký král Chlothachar I. Durynsko snáze anektovat, oženil se s mladičkou princeznou. Svazek však nebyl šťastný. Chlothachar měl milostné pletky po celé francké říši a všude po něm zůstávaly nemanželské děti. Radegunda naproti tomu při každé příležitosti kritizovala okázalý život u dvora a upoutávala na sebe pozornost prostými šaty, jež se víc hodily pro řeholnici než pro panovnici. Postavení královny využíval k tomu, aby pomáhala zlepšit postavení chudých nebo aby nechávala ničit pohanské svatyně.

Jelikož se ze svazku Radegundy a Chlothachara nenarodil žádný potomek, sňatek byl v den, kdy Radegunda přijala řeholní závoj, zrušen. V roce 552 královna žijící v ústraní založila v Poitiers ženský klášter, jeho vedení svěřila řeholnici Anežce, a zavedla jednoduchá řeholní pravidla. Klášteru dala jméno Svatého kříže, když předtím od byzantského císaře dostala darem úlomek sv. Kříže. Získání vzácné relikvie, která se objevuje na Západě poprvé, vyvolalo od roku 560 velkou vlnu zbožnosti.

Klášter brzy získal ochranu franckých králů, za kterou se uměl odvděčit. Byly sem posílány princezny, které byly „na překážku“ nebo „navíc“, a když bylo třeba, mohly klášter zase opustit. Merovejci neváhali využívat ani diplomatických schopností Radegundy, jež s příbuznými, kteří odešli na Východ, udržovala dobré vztahy. S přibývajícími léty se z královny řeholnice stala jakási duchovní matka rodu. Dědicové Chlothachara I. se snažili získat její podporu v době občanské války, která vypukla v roce 568. I když se Radegunda otevřeně nepostavila na žádnou stranu, sympatizovala s králem Sigibertem I. Proto se zřejmě začala zajímat o Venantia Fortunata, básníka krále Sigiberta. Když politický převrat kolem roku 570 připravil tohoto okouzlujícího milovníka hudby a umění o jeho mecenáše, Radegunda ho vzala do Poitiers a přijala pod svou ochranu. Na oplátku jí Fortunatus věnoval mnoho básní na osobní i duchovní témata. Zrodilo se tak přátelství, které trvalo přibližně deset let. Z jejich pozoruhodné korespondence, jež se nám dochovala, vystupuje obraz královny žijící v klášteře, která se oddává přísným asketickým cvičením, a přitom se umí potěšit aranžováním květin nebo četbou.

Když v roce 587 Radegunda a brzy po ní i Anežka zemřou, nastává pro klášter Svatého kříže v Poitiers těžká doba. Několik řeholnic francké elity se vzbouří proti nové abatyši a nezaleknou se ani násilí, takže uvnitř klášterních zdí teče dokonce i krev. Je jasné, že spojení přísnosti a mondénnosti, které spolu v klášteře za časů Radegundy vládly, už není únosné. Biskupové nařídí zpřísnit klauzuru, aby se do kláštera nedostali žádní muži, a způsob života řeholnic je stále přísněji sledován. Fortunatus se pokouší uklidnit situaci tím, že nade všechna podezření a nedůvěru spojované s klášterem postaví svatost zakladatelky. Píše Život Radegundy, v němž potlačí všechny královniny individuální rysy a vzpomínkám dá ověřený hagiografický ráz. Podle legendy tak Radegundu pokřtil sv. Medard a ona celým srdcem přijala křesťanské učení. Usilovala o milosrdné skutky, ráda se modlila i postila. Jako řeholnice vykonala pouť na hrob sv. Martina. Spolusestrám dala řeholní pravidla sepsaná Cézariem z Arles. Mezi její povinnosti patřilo i čištění obuvi spolusestrám, úklidové práce, donáška dříví a posluha nemocným a starým. Žila asketicky o chlebu, zelenině a vodě. Spávala na tvrdém loži a na těle nosila hrotitý opasek. Četla spisy latinských i řeckých církevních Otců a dbala i o vzdělání sester, pro něž byla značným povzbuzením.

Kult sv. Radegundy se okamžitě setkal s úspěchem, o čemž svědčí počet kostelů jí zasvěcených, a hrob v Poitiers se stal významným poutním místem. Až do začátku moderní doby sem přicházelo mnoho králů Francie, aby se pomodlili v blízkosti své svaté „sestřenky“. Římskokatolická církev si její památku připomíná 13. srpna. Radegunda je patronkou města Poitiers, dále hrnčířů a tkalců. Je vzývána při horečkách dětí, při vředech a proti vodním pohromám. Jejím atributem je chudoba a královská koruna.