Dhuoda

Dhuoda byla žena, která žila v polovině 9. století. Pro svého šestnáctiletého syna Viléma, který právě přišel ke dvoru Karla Holého, napsala Příručku (Liber Manualis). V předmluvě této knihy Dhuoda podává zprávu o tom, že se 29. června 824 v Cáchách provdala za vévodu Bernarda za přítomnosti jeho příbuzného, císaře Karla Velikého, a císařovny Judity. Pomáhala svému manželovi v jeho záležitostech ve španělské marce, která se v té době nazývala Septimánie, a 29. listopadu 826 přivedla na svět syna, jenž dostal jméno Vilém po dědečkovi, bratranci Karla Velikého, který na konci života založil opatství v Gellone (Saint-Guilhem-le-Désert). V roce 827 vévoda Bernard zvítězil nad Araby a byl jmenován komořím (camerarius) v Cáchách. Svoji ženu usadil v Uzès, když ji předtím požádal, aby mu pomohla s vypůjčováním peněz od židů – jedná se o první známý příklad v této oblasti. Bernard zajíždí do Uzès jen zřídka. Byl zde zřejmě po smrti Ludvíka Pobožného, protože Dhuoda nás zpravuje o tom, že se jí 22. března 841 narodil druhý syn. Zároveň píše, že jméno svého chlapce ani nezná, protože Bernard ho nechal ještě před jeho křtem odvézt biskupem Elephantem, aby se sám postaral o jeho výchovu. V Příručce Dhuoda žádá Viléma, aby její knihu bratříčkovi přečetl, až bude starší. Dhuoda zůstává sama a jistě se dovídá o nesvárech mezi dědici Ludvíka Pobožného, ale zmiňuje jen v několika narážkách tyto neshody „v království a ve vlasti“. Do psaní Příručky se pustila 3. prosince 841 a podle vlastních slov ji dokončila 2. února 843, v roce dělení francké říše ve Verdunu.

Otázku po rodovém původu Dhuody lze zodpovědět jen hypoteticky. Její jméno je germánského původu a lze se s ním setkat v severních krajích císařství. Když Dhuoda žádá syna, aby se modlil za zemřelé, jmenuje kromě členů z rodiny Bernarda, „svého pána a mistra“, jen dvě jména, která by mohla patřit jejím rodičům. Neznáme ani datum její smrti. Dhuoda se zmiňuje, že má v úmyslu napsat další knihu pro svého druhého syna, ale je vážně nemocná a tak spěchá dokončit dřív, než zemře, knihu, která již začala. Sama se rovněž postarala o svůj náhrobní nápis. Smrt Dhuodu uchránila, aby byla přítomna tragédiím způsobeným občanskou válkou. Bernard, který chtěl založit na jihu Francie knížectví, přišel v roce 843 v Toulouse o hlavu a o pět let později potkal stejný osud i Viléma, který šel ve stopách svého otce. Pokud jde o Bernarda, jejího druhého syna, čekala ho úspěšná politická kariéra – vystupoval pod jménem Plantelevue. Zemřel v roce 886 a jeho syn Vilém Zbožný se přidal k opatu Bernonovi, aby mu pomohl v roce 909 založit opatství v Cluny.

Dhuodina Příručka patří do literárního žánru, který byl v karolinské době velmi oblíbený, do žánru zrcadel. Ačkoliv Dhuoda rozčlenila knihu do 73 kapitol, můžeme ji rozdělit na dvě poloviny. Autorka nejprve mluví o Bohu, potom představuje tajemství Nejsvětější Trojice a dává praktické příklady, jak se modlit. Pak následuje výklad o společenské morálce. Tři kapitoly jsou věnovány povinnostem: věrnost králi Karlovi, svému pánu, vztahy s vysoce postavenými lidmi, biskupy a knězi. Ve čtvrté části hovoří o neřestech a ctnostech. Pak jsou vzpomenuty věčné tresty, které člověku hrozí, a Dhuoda ukazuje, jak sedmero darů Ducha svatého a osmero blahoslavenství představují patnáct stupňů, které vedou k dokonalosti. Dhuoda pak pojednává o dvojím zrození, fyzickém a duchovním, a o dvojí smrti, časné a věčné. Vilém by se podle jejích rad měl podobně jako mniši modlit v každou denní dobu modlitbu ze Žalmů, z nichž sama vybírá několik ukázek. Cituje i jiná místa z Bible, která zná zpaměti – napočítáme jich přes šest set padesát. Rozvijí učené úvahy nad svatou numerologií při studiu symbolického významu čtyř písmen Adamova jména a patnácti blahoslavenství. Svoji knihu uzavírá historií Vilémovy rodiny sepsanou ve verších a seznamem zesnulých členů rodiny a též vlastním epitafem, rovněž ve verších, který má být vyryt na jejím hrobu. Tak se končí Příručka, která představuje jedinečný historický pramen a která je jedinou knihou o výchově sepsanou matkou pro syna v době raného středověku. Dhuoda si jistě zaslouží, že jsou po ní pojmenovány dvě ulice: jedna v Uzès a druhá v Nîmes.