Jste zde

Knihovnička Getseman

NEUNER, Peter, ZULEHNER, Paul M. Přijď království tvé : praktické učení o církvi. Praha : Vyšehrad, 2015. 272 s. Edice Teologie, Základní teologická témata, svazek 1.

Dva emeritní profesoři, systematické teologie v Mnichově P. Neuner a pastorální teologie ve Vídni P. Zulehner, jezdili několik let do Číny, aby přednášeli kandidátům kněžství, kněžím v pastoraci a řeholním sestrám. Složitá situace čínské církve, která působí uprostřed kultury, jež je jí cizí, a zároveň prožívá neblahý rozkol mezi oficiální a podzemní církví v důsledku pronásledování, byla pro oba evropské teology velkou výzvou: Jak v dnešní hektické době plné dramatických změn přinášet Ježíšovo poselství v podobě věrné původnímu zdroji a odpovídající současné situaci. Výsledná kniha oslovila i teology a teoložky z východoevropského prostoru, takže kromě čínštiny vyšla rusky, chorvatsky, maďarsky, polsky a slovensky.1 Díky překladu Heleny Medkové a redakce Jaroslava Vrbenského vyšel i český překlad, který je prvním svazkem nové ediční řady. Ve třech kapitolách jsou probrána následující témata: 1) role církve v dějinách spásy, 2) církev z pohledu bible, historie, II. vatikánského koncilu a rozmanitých služeb, 3) budování církve, přičemž ústředními pojmy jsou vize a struktura.

V předmluvě považují autoři za nutné, vysvětlit název knihy: „Na první pohled může vypadat opovážlivě, citujeme-li v názvu praktické příručky o církvi prosbu Otčenáše „přijď království tvé“. Ozve se možná námitka, že církev není království Boží, že není ani Božím královstvím na zemi. O církvi můžeme uvažovat, můžeme teoreticky i prakticky měnit její formu, ale ani v té nejlepší podobě, kterou jsme schopni si vysnít a vymyslet, se nestane Božím královstvím... Ale na druhé straně církev s Božím královstvím souvisí... má svůj původ v Ježíšově zvěsti o Božím království a k těmto kořenům se musí stál vracet... musí přinejmenším zabránit tomu, aby její podoba a formy Božímu království odporovaly a činily nevěrohodnou samotnou Ježíšovu zvěst... Jakožto Boží lid by měla ve vší skromnosti konkrétně uskutečňovat mezi ostatními národy na tomto světě něco z toho, co Boží království a Boží panování znamená. Slova „přijď království tvé“ mají tedy církev burcovat a volat k pokání.“

Kniha je napsaná čtivým jazykem a nepředpokládá mnoho předchozích znalostí, základní pojmy se snaží vykládat, několikrát je pro názornost použit výklad obrazu. Neutápí se ve zbytečných polemikách (např. o recepci II. vatikánského koncilu nebo o papežském primátu), i když nezamlčuje probíhající diskuse. Více se soustředí na důležitá témata. Osobně považuji za nejzajímavější část ze 3. kapitoly, kde se píše o budování církve. Např. pasáž o kultuře koinonie, tj. společné účasti (s. 210–220), by mohla posloužit jako „zpovědní zrcadlo“ pro současnou podobu farností a místních společenství. Jsou zde představeny důležité prvky koinonie:

1) Skutečná rovnost: „Myšlenku rovnosti nepřevzal koncil od francouzské revoluce; je odvozena z mystického vkořenění všech pokřtěných ve zmrtvýchvstalém Kristu. Všichni, kdo se „narodili z Boha“ (J 1,13), jsou děti Boží, synové a dcery Boží: tedy skrze Boha příbuzní, bratři a sestry. V církvi tedy není vyšší hodnost, než být „připojen“ (Sk 2,47) k Božímu lidu... Proto by se církev měla vzdát titulů, které naznačují větší či menší míru důstojnosti: důstojný pane, ctihodnosti, Vaše Eminence, Excelence...“ (s. 210).

2) Sounáležitost: „Kdo je křtem připojen k církvi, jež je tělem Kristovým, prožívá v ní hlubokou sounáležitost s těmi, jimž bylo dáno totéž... Pro církev a atmosféru v církvi to znamená: všichni mají stejnou důstojnost, všichni jsou povoláni, všichni nadáni, tj. obdarováni. V církvi nejsou nepovolaní a neobdaření. Každý a každá jsou k něčemu dobří...“ (s. 211).

3) Spoluúčast: „Spoluúčast na rozhodování a hlasování při volbách... Proto je pochopitelné, že pro dnešní reformátory je cílem skutečná spoluúčast členů na životě církve.“ Konkrétní příležitost ke spoluúčasti by mohla být při výběru kandidáta na biskupa, při hledání vhodných vizí, při rozhodování o konkrétních úkolech, při formulování závěrů diecézní nebo biskupské synody atd. (s. 212)

4) Úřední styl: „Není pravda, že při spoluúčasti všech členů je kompetentní vedení zbytečné. Naopak platí: Čím větší účast lidu, tím víc úřadů. Čím aktivnější jsou členové, tím lepší řízení organizace potřebuje. To je v církvi stejné jako v jiných společenských strukturách... Spoluúčast nezpochybňuje význam úřadu v církvi, zpochybňuje klerikálně autoritářský styl. Ten se nemůže odvolávat na biblický text jako na zakládací listinu.“ (s. 213-214).

5) Řešení konfliktů: „Na světě je jediné místo, kde vládne pokoj: hřbitov. Tam ovšem zase není žádný život. Kde je život, tam dochází ke střetu názorů a zájmů. Takové názorové střety mohou ve společenství probouzet životní energii, nutnou pro rozvoj.“ (s. 217).

Přes jednoznačně pozitivní hodnocení knihy je třeba zdůraznit, že jde o přístup k tématu výlučně z pohledu katolické teologie (i když v textu najedeme odkazy i na nekatolické autory). Jsem přesvědčen, že zvlášť v případě „praktické nauky o církvi“ nemůže chybět zmínka o jiných podobách církevní struktury a jejího řízení, které můžeme najít v pravoslavných (díky východním katolickým církvím s vlastním právem i v katolické církvi) nebo v protestantských církvích.2 Zvlášť u příručky určené přednostně čtenářům z katolické církve by takový exkurz byl ještě potřebnější. S tím souvisí i absence reflexe alternativních podob církevní struktury, které v katolické církvi vznikaly především po II. vatikánském koncilu, včetně zkušenosti s neoficiálními formami církevní praxe v době pronásledování.3 Ohledně českého vydání je škoda, že černobílé reprodukce obrazů, které slouží při výkladu, jsou málo kvalitní a nejsou číslované, což někdy komplikuje orientaci (např. v pozn. 77 se odkazuje na obraz 67, zřejmě myšleno obraz na s. 67). Osobně mi vadí poznámkový aparát na konci celého textu, takže je třeba při pozorné četbě neustále listovat. Některé knihy v poznámkách jsou uvedeny v českém překladu, u jiných není existující český překlad zmíněn (např. Matthew Fox. Příchod kosmického Krista v pozn. 35; Hans Urs von Balthasar. Kordula aneb vážný případ v pozn. 40; Josef Ratzinger. Křesťanství na přelomu tisíciletí v pozn. 60 atd.). V některých případech je uveden zdroj českého překladu z internetu, přestože existuje tištěný překlad v kvalitním českém vydání (Augsburské vyznání v pozn. 112).

Přes uvedené výhrady knihu vřele doporučuji. Pozorný čtenář si může všimnout témat, která zmínil papež František (např. církev není muzeum nebo o pozitivní roli konfliktů v církvi atd.). Je možné v tom spatřit doklad, že současné snahy o určité změny ve stylu církevní mluvy i praxe nejsou jen důsledkem latinskoamerické zkušenosti současného papeže. K podobným úvahám dospěli již dříve i mnozí evropští teologové, kterým se dnes snad bude o něco více naslouchat. K tomu může pomoci i tato kniha.

1 Zulehner, P. M., Neuner. P. Cirkev v dnešnom svete : potreba alebo prežitok : praktická ekleziológia. Bratislava : Kalligram, 2013.

2 Základní typologie církevních struktur je k dispozici ve výborné příručce ekumenické eklesiologie české provenience: Filipi, P. Církev a církve : kapitoly z ekumenické eklesiologie. Brno : CDK, 2000.

3 O rozmanitých podobách základních společenství či tzv. Basisgemeinde je k dispozici český překlad knihy O’Halloran, J. Církev jinak : od základního společenství ke křesťanské obci. Praha : Síť, 2006.