Ohlédnutí za synodou o rodině

Řádné valné shromáždění synody biskupů v neděli 24. října 2015 skončilo, ale synodální proces ještě neskončil. Kromě očekávaného papežova dokumentu, tzv. apoštolské exhortace, která je od synody v roce 1974 pravidelnou papežovou volnou reflexí projednávaného tématu, má před sebou církev ještě proces recepce, tj. přijetí výsledků synody ve svém životě a praxi. Český překlad závěrečného dokumentu synody byl zveřejněn 13. listopadu 2015.1 Jeho kompromisní znění, podmíněné požadavkem, aby jednotlivé odstavce byly přijaty 2/3 většinou přítomných sněmovních otců (konkrétně to znamenalo 177 z 265), přispělo k obtížné srozumitelnosti. Např. znění odstavců ohledně možnosti situace rozvedených a civilně sezdaných párů (jedná se o články, které byly přijaty jen těsnou většinou, čl. 84: 187 pro : 72 proti; čl. 85: 178 pro : 80 proti; čl. 86: 190 pro : 64 proti) nechávají otevřený výklad, zda formulace otevírá možnost jejich účasti na eucharistii nebo ne. Některé formulace však přece jen představují posun.2 Tím je i absence výslovného zákazu účasti na eucharistii. Na druhou stranu jsou v závěrečné zprávě odkazy a citáty textů, které budí otázky ohledně jejich významu.3

Podobně jako v případě II. vatikánského koncilu – možná ještě trochu víc – je v případě synody samotná událost a různé okolnosti důležitější než samotný závěrečný dokument. Za obšírnější citaci zřejmě stojí hodnocení synody samotným papežem Františkem z jeho závěrečné promluvy, v níž si položil otázku: Co bude pro církev znamenat zakončení této synody o rodině?:

„Zajisté to neznamená, že synoda zahrnula všechna témata týkající se rodiny, ale snažila se je podat ve světle evangelia, tradice a dvoutisíciletých dějin církve, objevit v nich radost naděje, aniž by upadla do laciného opakování toho, co je neoddiskutovatelné anebo co bylo už řečené.

Zajisté to neznamená, že nalezla vyčerpávající řešení všech těžkostí a pochybností, které vyzývají a ohrožují rodinu, ale kladla tyto těžkosti a pochybnosti do světla víry, pozorně je zkoumala a vyrovnávala se s nimi beze strachu a aniž by strkala hlavu do písku.

Znamená to, že pobídla všechny, aby pochopili důležitost instituce rodiny a manželství muže a ženy založeného na jednotě a nerozlučitelnosti a docenili ji jako zásadní fundament společnosti a lidského života.

Znamená to, že naslouchala a umožnila naslouchat hlasům rodin a pastýřů církve, kteří přišli do Říma a nesou na svých bedrech tíži i naděje, bohatství a problémy rodin ze všech částí světa.

Znamená to, že podala důkaz životnosti katolické církve, která nemá strach otřást uspaným svědomím anebo si špinit ruce vášnivou a otevřenou diskusí o rodině.

Znamená to, že se snažila vidět a číst realitu, ba reality dneška Božíma očima, aby zapálila a osvítila plamenem víry srdce lidí v této neutěšené dějinné chvíli, v sociální, ekonomické a morální krizi a převažující negativitě.

Znamená to, že všem dosvědčila, že evangelium zůstává pro církev živým zdrojem věčné novosti, oproti těm, kdo z něj činí mrtvé doktríny, jimiž kamenuje druhé.

Znamená to, že obnažila uzavřená srdce, která se často skrývají dokonce za církevním učením anebo za dobrými úmysly, usazují se na Mojžíšovu katedru, odkud někdy nadřazeně a povrchně posuzují obtížné případy a zraněné rodiny.

Znamená to, že prohlásila církev za církev chudých v duchu a hříšníků hledajících odpuštění; nikoli jenom spravedlivých a svatých, nýbrž těch spravedlivých a těch svatých, kteří se cítí chudými a hříšnými.

Znamená to, že se snažila otevřít horizonty, překonat konspirativní hermeneutiku či uzavřenost perspektiv, bránit a šířit svobodu dětí Božích, předat krásu křesťanské novosti někdy zakrytou vráskami archaického jazyka nebo prostě nesrozumitelnou.“4

Kromě toho připomněl, že synodu provázely spory, které jsou projevem životnosti církve: „Na této synodě byla svobodně vyjádřena různá mínění – někdy bohužel metodami ne právě laskavými – a zajisté obohatila a oživila dialog, nabídla živý obraz církve, která nepoužívá „předem připravené vzorce“, ale čerpá z nevyčerpatelného zdroje svojí víry, živé vody, která tiší žízeň vyprahlých srdcí...“

Mnozí pak za papežovu důležitou kritiku přístupu některých synodních otců, potažmo členů církve, považují následující pasáž z jeho proslovu: „Zkušenost synody nám také umožnila pochopit, že pravými obránci nauky nejsou ti, kdo brání literu, ale ducha; nikoli ideje, ale člověka; nikoli formulace, nýbrž nezaslouženost Boží lásky a Božího odpuštění. To nijak neznamená umenšovat důležitost formulací, zákonů a božských přikázání, nýbrž vyzdvihovat velikost pravého Boha, který s námi nejedná podle našich zásluh, ani podle našich skutků, nýbrž jedině podle bezmezné štědrosti svého Milosrdenství (srov. Řím 3,21-30; Žl 129, Lk 11,37-54). Znamená to překonávat trvalé pokušení staršího bratra (srov. Lk 15,25-32) a závistivých dělníků (srov. Mt 20,1-16). Ba dokonce to znamená více si cenit zákonů a přikázání vytvořených pro člověka a nikoli naopak (srov. Mk 2,27).“

Bylo by zřejmě naivní očekávat, že uvedené otázky s definitivní platností vyřeší a poslední slovo pronese papež František ve své apoštolské exhortaci. Nejde jen o to, že by se obával schizmatu, kterým pohrozili někteří kardinálové a biskupové v případě, že by katolická církev změnila přístup k rozvedeným a civilně sezdaným. Spíše jde o papežovu snahu, aby celá církev – nejenom synodní otcové – naslouchali Božímu slovu a znamením doby a na základě toho hledali odpovědi na dnešní otázky, nejenom ohledně rodinného života. Jedním ze základních kritérií je podle papeže požadavek, aby církev „byla vždycky otevřeným domem Otcovým“, aby se všichni mohli určitým způsobem účastnit církevního života, být součástí společenství a !ani dveře svátostí by neměly být zavírány z ledajakého důvodu... Eucharistie, byť představuje plnost svátostného života, není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých.“ (Evangelii gaudium, čl. 47)

1 Závěrečná zpráva biskupské synody v češtině. TS ČBK, 13.11.2015. Dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/ze-zahranici/zaverecna-zprava-biskupske-synody-v-c...

2 Např. „Ty pokřtěné, kteří jsou rozvedení a znova civilně sezdaní, je třeba všemi možnými způsoby více začleňovat do křesťanských společenství a vyhýbat se přitom každé příležitosti k pohoršení... Nejen že se nesmějí cítit jako exkomunikovaní, ale mají žít a dozrávat jako živé údy církve a vnímat ji jako matku, která je vždy přijímá, stará se o ně s láskou a povzbuzuje je v životě podle evangelia.“ (čl. 84) Nebo: „Rozhovor s knězem na vnitřním fóru přispěje k utvoření správného úsudku o tom, co brání možnosti zúčastňovat se ve větší plnosti na životě církve a konat kroky napomáhající růstu takové účasti.“ (čl. 86)

3 Příklad způsobu specifické práce při formulování závěrečné zprávy synody a možná obecně typický pro katolické církevní dokumenty. Článek 76, který se věnuje lidem s homosexuální orientací, cituje dokument kongregace pro nauku víry s názvem Úvahy ohledně návrhů na právní uznání svazků mezi homosexuálními osobami z roku 2003. Závěrečná zpráva cituje následující pasáže: 1) "je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace" (to už samotné je citát ještě staršího dokumentu z roku 1986), 2) "Neexistují absolutně žádné důvody pro posuzování homosexuálních svazků tak, že by byly jakkoli podobné nebo dokonce vzdáleně analogické Božímu záměru s manželstvím a rodinou."

Oba citátu jsou z článku 4 dokumentu kongregace, který v úplnosti zní: "4. Neexistují absolutně žádné důvody pro posuzování homosexuálních svazků tak, že by byly jakkoli podobné nebo dokonce vzdáleně analogické Božímu záměru s manželstvím a rodinou. Manželství je svaté, zatímco homosexuální skutky jdou proti přirozenému mravnímu zákonu. Homosexuální skutky "odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány. Písmo svaté považuje homosexuální skutky "za velkou nemravnost…" (srov. Řím 1:24-27; 1. Kor 6:10; 1. Tim 1:10). Tento odsudek Písma svatého nás samozřejmě neopravňuje činit závěr, že všichni, kteří trpí touto anomálií, jsou za ni osobně odpovědni, ale dokládá to fakt, že homosexuální skutky jsou objektivně se vymykajícími řádu. Stejný morální soud lze najít u mnoha křesťanských pisatelů během prvních století a je jednoznačně přijímán katolickou tradicí. Nicméně podle učení církve musí být muži a ženy s homosexuálními sklony "přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace." Jsou jako ostatní křesťané povoláni žít ctnost čistoty. Homosexuální sklony však "odporují přirozenému zákonu" a homosexuální úkony jsou "hříchy, které odporují čistotě"."

Co chce citáty závěrečný dokument synody vlastně naznačit? Co to znamená? Napadají mě tři možnosti:

1) Potvrzení postoje tohoto dokumentu z roku 2003, včetně pasáží necitovaných.

2) Výběr signalizuje posun, vybírá použitelné pasáže a ostatní nechává bez komentáře a otevřené dalšímu výkladu.

3) Typický způsob, aby se církevní vlk nažral a koza církevní nauky zůstala celá, resp. aby článek prošel a každý si vybral svůj způsob interpretace.

4 Nepodléhat nebezpečí relativismu či démonizace druhých. Závěrečná promluva papeže na synodě o rodině, aula Pavla VI. Radio Vaticana, 24.10.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22629