Jste zde

277 - prosinec 2015

autor: 

Odkaz biskupa Zahradníka

Fridolín Zahradník, „drahý manžel, tatínek, tchán, dědeček, pradědeček, strýc a biskup církve katolické,“ jak říká jeho parte, a kromě toho také pokrývač, duchovní otec, mukl, stavitel, patron propuštěných kriminálníků, manažer a tvrdý chlap s mozolnatýma rukama, zemřel v závěru církevního roku 2014/15, několik dní před svátkem Krista Krále.

Asi to mělo tak být. Ze tří Kristových služeb, které Pán udílí jako dar svým služebníkům – ze služby kněžské, prorocké a královské – a jež Frída všechny v náležité míře přijal a jimi sloužil, byla právě služba královská u něj ta nejsilnější a nejnápadnější, snad někdy až přehnaná, ale schopná rozhýbat lidi a věci, schopná spojovat i rozdělovat, schopná stavět a dávat směr.

Kostely, které Frída kdysi opravil, se časem budou muset opět renovovat. Společenství, které budoval, se rozštěpilo. Emauzské domy, které Frída po Listopadu podle vzoru abbého Pierra založil na pomoc největším nuzákům, před šesti lety zanikly, asi také spíše kvůli vnitřním sporům než jen pro nedostatek financí. Všeho do času – to je ostatně také poselství konce církevního roku. Nic pozemského nepřetrvá.

Přetrvají věci duchovní. Po Fridolínovi Zahradníkovi jich zůstává mnoho. Připomenu aspoň tři.

Za prvé křesťanství dělané rukama. Neintelektuálské, zemité, aktivní. Mužné. Frída sice neuměl skvěle starořecky, ale uměl skvěle přiříznout trám. Nevyznal se v detailech liturgických obřadů, ale uměl zorganizovat partu lidí, aby opravili barák. Podobný chlapík prý vychovával také malého Ježíška v Nazaretě.

Za druhé služba nejopovrhovanějším. Snáze se dělá charita vůči sirotkům a vdovám a nemocným. Hřeje u srdce a každý vidí její užitečnost. Ale Frída se vydal na pomoc Romům a kriminálníkům. Věděl, že oni si to nezaslouží. Věděl, že nebudou vděční. Věděl, že jsou zdraví a měli by se o sebe postarat sami. Věděl, že mohou znovu selhat. Znal je jako své boty. Proto věděl také, že nedokáží obstát bez podané ruky a že potřebují domov a autoritu a trochu lásky.

Za třetí odmítnutí pseudoasketismu a přijetí tělesnosti. Biskup církve katolické byl zároveň „drahý manžel, tatínek, tchán, dědeček, pradědeček, strýc“ a také byl dělník a šéf, to vše stejně samozřejmě. Nepohrdal celibátem, nezakazoval askezi, spíš naopak; ale viditelně nebyl na straně lidí, kteří chápou tělo jako opak ducha, kteří v posledním důsledku pohrdají Vtělením. Sám Fridolín Zahradník bral svoji situaci manžela a biskupa a pracujícího jako výjimku v mimořádné situaci a nebyl bojovníkem za zrušení povinného celibátu ani propagátorem dělnických kněží. Udělal víc: Dokázal, že cesta svatého Petra, jenž byl biskupem, manželem a dělníkem zároveň, je nadále schůdná.

V čísle kromě nekrologu ještě najdete texty Miroslava Zvelebila o Guardinim a Marketě Lazarové a také ohlédnutí za synodou o rodině. Požehnaný advent.

Komentáře

Jednoduché přehledné ale pro politbyro sídlící ve Vatikánu neschůdné protože přirozenost dobrota přehlednost vstřícnost a odpovědnost tedy schopnosti odpovídat za své činy to se strýcům v červených talarech nelíbí