Svobodu nechtěl sám pro sebe

Anton Srholec se narodil v rodině rolníka ve Skalici jako jedno ze 7 dětí 12. 6. 1929. Jako mladý vstoupil k salesiánům. Začátkem 50. let byl odsouzen za ilegální přechod hranice na 12 let vězení – z toho si 10 let odseděl, z velké části při těžbě uranu. Poté pracoval 10 let jako dělník, nejdéle v Ostravě. Přitom studoval tajně teologii, udělal si státnice z němčiny a angličtiny. V roce 1971, na počátku normalizace, mohl ještě vycestovat do Itálie a tam byl Pavlem VI. vysvěcen na kněze. Poté pracoval jako kostelník v bratislavském Blumentálu. Během této doby pro něj získal jeho šéf státní souhlas pro výkon výpomocného duchovního. Jeho působení přitáhlo hodně mládeže, tak jej překládali. V roce 1985 organizoval mládež na Velehradě. Poté mu byl odebrán státní souhlas. Paradoxně ani po roce 89 nebyl pozván ke službě v církevních strukturách. Založil RESOTY v Podunajských Biskupciach, což je domov pro bezdomovce s kapacitou 40 osob a prakticky až do smrti jej vedl. V provozních nákladech je dům finančně nezávislý na státu, nezískává žádné dotace pro tuto sociální službu. Srholec byl předsedou Konfederace politických vězňů SR. Kolem roku 2005 se vyskytly zprávy o spolupráci Antona Srholce s StB, ale jeho život tomu nenasvědčoval, naopak vždy se stavěl proti jakékoli totalitě. Byl vyznamenán (nikoli ovšem katolickou církví…) řadou ocenění, např. v roce 2003 prezidentem Schusterem řádem Ludovíta Štúra II. triedy, v roce 2014 cenou paměti národa (v ČR), v roce 1992 mohl posnídat v Bílém domě s Billem Clintonem. Počátkem loňského roku onemocněl rakovinou. Během nemoci jej navštívil prezident Kiska. Anton Srholec byl i nejprominentnější osobou (spolu s prezidentem) při oslavách výročí sametové revoluce 17. 11. 2015 na Děvíně.

Život Antona Srholce je svědectvím, že křesťan může veřejně zvěstovat evangelium i v situaci, kdy slovenská římskokatolická církev stále ztrácí u veřejnosti kredit. Spojenectví bývalého trnavského arcibiskupa Jána Sokola (za komunismu spolupracovníka StB) a nedávno zemřelého nacionalistického Jána Chryzostoma kardinála Korce slovenskou církev ponechalo hluboko v předkoncilním období. Pokud se ve slovenském biskupském sboru objevil někdo, kdo vyčníval ze šedi průměrnosti či podprůměrnosti jako arcibiskup Bezák, bylo třeba jej likvidovat… V tomto prostředí dokázal Anton Srholec efektivně pracovat.

Poprvé jsem se blíže setkal s Antonem Srholcem v r. 2005, kdy se v Bratislavě konala mezinárodní konference International ecumenical fellowship (IEF). Anton Srholec byl v té době prezidentem slovenského regionu IEF. Podílel jsem se na přípravě římskokatolické liturgie, kterou jsme měli, za předsednictví Antona Srholce, slavit na závěr konference v Univerzitním pastoračním centru (UPC). Měli jsme vše domluveno s představeným centra Milanem Bubákem, včetně účasti místní scholy. Třicet šest hodin před začátkem bohoslužby jsme se dozvěděli, že to není možné z důvodu uvažovaného interkomunia. Antona Srholce tato „novinka“ vůbec nevyvedla z míry, hned jsme začali připravovat náhradní řešení. Museli jsme změnit nejen místo, ale i posunout začátek slavení. Účastníci konference z deseti evropských zemí na vlastní kůži zakusili, jaká je na Slovensku „ekumenická vstřícnost“…

Později jsem sledoval Antona Srholce, jak na folkovém festivalu Pohoda s masovou účastí dokázal s kolegy ze sesterských církví připravovat bohoslužby, které slavily stovky účastníků, z nichž většina nepatřila mezi „praktikující“ křesťany. V r. 2011 Srholec pozval na Pohodu i arcibiskupa Bezáka. Rozhovor Štefana Hríba s Róbertem Bezákem a Václavem Malým, při kterém se ukázala přívětivější tvář církve, byl začátkem Bezákova konce…

Před rokem jsme pozvali Antona Srholce na slavení neděle ve slovenské diaspoře Společné cesty. O své nemoci ještě nevěděl, přijel sám autem, ačkoli právě napadlo asi 25 cm sněhu. Po liturgii a obědě následovala beseda.

První otázka se týkala odvolaného arcibiskupa Bezáka. Pro Srholce Bezák „není téma“, vyjádřil se o něm, že je „do mäkka ukutý“, nedokáže vzdorovat svévoli, nedá se od něj příliš čekat. Když Bezáka sesadili, tak navštívil Srholce, aby mu poradil, co má dělat. Ten mu řekl: „Robertko, môžeš mať velké auto so šoférom, môžeš chodiť so smetiarmi…“ Bezák na to nepřistoupil, ačkoli by to bylo, podle mého soudu, geniální řešení.

Další otázky se týkaly slovenského církevního vedení. Anton Srholec byl skeptický. Říkal, že tato feudální církev zanikne, na Slovensku o generaci později… V současnosti je slovenská církev tak bohatá, jak nikdy nebyla – nemá příliš motivaci se měnit. Arcibiskup Zvolenský byl podle Srholce vybraný Sokolem tak, aby ho intelektuálně nepřevyšoval.

Anton Srholec se smířil s tím, že od roku 1985 nemohl veřejně působit. Ani rok 1989 na tom nic nezměnil. Koncilové obnově nakloněný kněz Karol Moravčík po revoluci Srholcovi umožnil působit v jeho farnosti. Srholec zpovídal, zastupoval o dovolených atd. Vděkem za léta pomoci byl dopis, ve kterém Moravčík Srholcovi před několika lety oznámil, že si nepřeje, aby jakkoli v jeho farnosti působil (napsaný zřejmě na nátlak Zvolenského). Pro Srholce to bylo těžké, ale zvládl to. Nedělní liturgie slavil s některými bezdomovci, o které se staral. Mezi nimi byl i muslim…

Anton Srholec preferoval civilní svědectví o víře zaměřené vně církve. Když dostával cenu paměti národa, tak mu předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Hamáček děkoval za civilní zprostředkování evangelia. Ne ve všem jsme se ale shodli. Srholcovi se např. líbila papežská liturgie v Manile pro 6 mil. lidí. Říkal, že to byla „manifestace křesťanství“.

Vysokou míru shody jsme zaznamenali v pohledu na budoucnost církve, kterou Srholec viděl v malých skupinách.

Anton Srholec si velmi cenil svobody. Neukradli mu ji ani komunisti, ani Ján Sokol a jemu podobní. Svobodu nechtěl sám pro sebe, dokázal se o ni podělit.