Jste zde

279 - únor 2016

autor: 

Vysoká míra svobody

Nejznámější slovenský kněz Anton Srholec ztratil možnost veřejně působit jako katolický správce farnosti v roce 1985. Od té doby ji nezískal zpět. Jeho nekonformní přístup se nelíbil nejen komunistům, ale ani nové nacionalistické a konzervativní garnituře slovenských biskupů, která nastoupila po roce 1989. Proto salesián Srholec nedostal pověření oficiálně sloužit. Možná právě to však Srholcovi rozvázalo ruce pro duchovenské působení mnohem většího rozsahu.

Když 7. ledna zemřel, nepřišli se s ním – až na výjimky – rozloučit biskupové, ale zato velké množství vděčných lidí v čele s prezidentem státu. Nebyli to jen pravidelní návštěvníci katolických kostelů, ale i mnozí z těch, které „Tonko“ oslovil a inspiroval mimo zavedené cesty pastorace: při charitativní činnosti, během ekumenické práce, ale třeba i na folkových festivalech.

„Život Antona Srholce je svědectvím, že křesťan může veřejně zvěstovat evangelium i v situaci, kdy slovenská římskokatolická církev stále ztrácí u veřejnosti kredit,“ píše Pavel Hradilek ve své vzpomínce na zesnulého. Srholec to dokázal mimo jiné i proto, že – jak si všimla Magdalena Mihaliková – měl zároveň vysokou míru osobní svobody i schopnost vést a inspirovat lidi. Dar vedení jistě není dán každému, ale osobní svoboda je nabídka určená všem a měli bychom ji podle Srholcova příkladu rozvíjet.

 

Islám je téma, kterým se v současnosti zabývá stále víc Evropanů. Jsou pro to dva důvody. Jednak islámský nábožensko-politický extremismus a terorismus a jednak otázka, jak uspořádat soužití s muslimy, kteří přicházejí do Evropy jako utečenci nebo prostě za lepším životem.

V tomto kontextu je klíčová otázka slučitelnosti islámu s moderní liberální společností evropského typu. Extrémisté na obou stranách – islamističtí teroristé i evropští ultrapravičáci – ji s velkým důrazem zodpovídají záporně. Liší se jen tím, že podle prvních je na vině zkažený Západ, zatímco druzí obviňují islám. Avšak i umírnění na obou stranách, kteří věří v možnost soužití, musejí řešit, jak smířit kulturní a náboženský rozdíl mezi typickým muslimem a typickým Evropanem, mezi islámem a mentalitou formovanou osvícenstvím.

Německý novinář muslimského vyznání Abdul-Ahmad Rashid věří, že řešením pro muslimy v Evropě by mohla být inspirace reformním židovstvím, které vzniklo na německé půdě před 200 lety. Znamenalo by to očistit islám od kulturně a dobově podmíněných prvků a přizpůsobit ho moderní době, například odstranit nerovnoprávnost mužů a žen v muslimské obci. Podobné snahy sice neměly úplný úspěch ani v judaismu a v islámu tím spíš zůstávají naprosto na okraji. Možná však jejich čas ještě přijde.

A nakonec upozorňuji na články o pojetí prvotního hříchu u Hildegardy z Bingenu (Miroslav Zvelebil) a o hledání historického Ježíše (Štefan Šrobár). Příjemné čtení!