Margery Kempeová

Začátkem 15. století žila v Anglii žena, která na sebe strhávala pozornost lidí všude, kde se objevila. Byla manželkou obchodníka v Lynnu (Norfolk) a matkou 14 dětí. Byla hluboce religiózní, fascinovaná zejména poutnictvím (navštívila nejen Jeruzalém, ale také Santiago de Compostela, Gdaňsk, Norwegen a Cáchy). Margery Kempeová (asi 1373–1439) chodila vždy v bílém. To byl u vdané ženy odvážný krok. Ona jej pociťovala jako boží příkaz; vyjadřovala tím, že je nevěstou Krista.

Od narození prvního dítěte se v Margeryně životě trvale projevovaly nadpřirozené zásahy: tehdy pro tvrdost svého zpovědníka a ze strachu z pekla „ztratila rozum a byla půl roku, osm týdnů a několik dní podivně týrána a mučena duchy“. Pán ji však zachránil: usedl k ní na postel a utěšoval ji. Od té doby jedna vize následovala druhou, k tomu častá naučná vnuknutí, věštby, „mluvení jazyky“, mystický sňatek. Ducha svatého vnímala jako hučení měchu, švitoření ptáčků atd.

Ještě nápadnější však bylo jiné její charisma, dar slzí. Ten se projevoval křečovitým pláčem a křikem při všech možných příležitostech (na Velký pátek 5 nebo 6 hodin) a způsoboval Margery často bolestné, ba nebezpečné potíže ve styku s okolím. Ona v tom ovšem spatřovala imitatio Mariae a imitatio Mariae Magdalenae, účast na bolestech Vykupitele i prostředek k záchraně duší. Když Kempeová přijímala – obvykle každou neděli – rozrušila se natolik, že ji museli držet dva muži, pročež jí svátost musela být udělována ve vedlejší kapli. V poutním kostele v Canterbury naříkala tato mystička hlasem tak silným, že vzbudila všeobecnou nevoli a její manžel se raději vytratil, aby nebyl žalován; byl by povinen svou manželku ukáznit, na což byl ale příliš slabý.

Bezradná poznámka mladého mnicha zachycuje dilema Margeryna okolí: „Buď je v tobě Duch svatý, nebo ďábel.“ To druhé si asi mysleli mnozí, neboť Margery hrozili, že ji upálí jako kacířku, lollardku. (Lollardi kritizovali světskou moc papežství a církve; od roku 1401 podléhali hrdelnímu trestu. Jelikož intenzivně studovali bibli, bylo možno vidět lollardku i v Kempeové, která měla dobré znalosti bible a ráda je veřejně dávala najevo.)

Nebezpečná situace nastala i v Leicesteru, kde jeden dojemný krucifix přiměl Margery k prudkým výlevům. Starosta ji nechal zavřít jako „nevěstku falešnici, lživou lollardku a šalebnou klamatelku lidu,“ nic nedbaje, že se odvolávala na své solidní měšťanské postavení (její otec byl několikrát starostou v jejím rodném Lynnu). Úředník, který ji vyslýchal, stál před týmž dilematem: „Řekneš mi, jestli máš tu řeč od Boha nebo od ďábla, sic půjdeš do vězení! … Buď jsi žena věru dobrá, nebo věru špatná!“ Opět jí hrozila hranice. Jiní však brali její zbožnost vážně. Jeden projíždějící z Bostonu se jí zastal slovy: „Pro Boston je tato žena věru ženou svatou a požehnanou!“

V Yorku byla Kempeová znovu vyslýchána radou duchovních; když měla být uvržena do vězení, našlo se tolik laiků, kteří ji vzali pod ochranu, že kněží od svého záměru upustili. Byla předvedena před arcibiskupa, opět napadena jako lollardka, „a mnoha strašlivými přísahami se zapřísahali, že bude upálena“. K tomu, aby ji nechali vsadit do želez, stačilo už to, že jako vdaná chodí v bílém. Drsně a odvážně kritizovala špatnost kleriků včetně arcibiskupa – uznali ji tedy navíc za posedlou. Kempeová však výmluvností a pláčem tak zapůsobila na biskupa, že ji nechal jít.

Ale sotva překročila řeku Humber, byla zajata lidmi bedfordského knížete, protože ji pokládali za dceru kacíře sira Johna Oldcastla. Opět jí pohrozili hranicí. Radili jí po dobrém, aby zůstala doma a tkala jako ostatní ženy. Když ji zavřeli, vykřikovala zjevení z okna. Znovu měla před sebou vyhlídku na smrt, neboť prý navedla jednu šlechtičnu k tomu, aby opustila manžela. Byla propuštěna, ale když chtěla diecézi opustit, vše se opakovalo.

Nakonec se ve zdraví vrátila ke svému muži a žila dál svým neobyčejným životem. Přestála ještě mnoho podobných situací, ale ani nařčení, že má ďábla v těle, tedy že je posedlá, nezabránilo jejímu rostoucímu věhlasu. Když ji Bůh po mnoha letech osvobodil od křečovitého pláče a ona už jen tiše bez ustání vzlykala, byla okamžitě označena za licoměrnou falešnici. To však ji už po všem, co prožila, nemohlo překvapit. Ve třicátých letech 15. století Margery své zážitky nadiktovala jednomu knězi.