Jste zde

Ukrajinský Majdan

Mobilizace lidské důstojnosti a náboženská situace na Ukrajině

22. ledna 2014 navštívila oficiální delegace Všeukrajinské rady církví a náboženských společenství tehdejšího ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče a předložila mu dvě zásadní témata. Za prvé naléhavou prosbu, aby vláda a bezpečnostní složky reagovaly na protestní hnutí na Majdanu s maximální zdrženlivostí, vystříhaly se krveprolití a násilí a garantovaly, že konflikt mezi vládou a majdanským hnutím bude řešen klidným vyjednáváním a politickými rozhovory. Za druhé nabídku, že převezmou roli zprostředkovatele: všechna ukrajinská náboženská společenství vyjádřila ochotu a odhodlání působit jako prostředníci dobré vůle mezi vládou a opozicí a mezi všemi společenskými a politickými silami.

Nápadné bylo, že delegaci tvořili vysocí představitelé všech náboženských společenství na Ukrajině: zástupci tří pravoslavných církví a Ukrajinské řeckokatolické církve, tedy všech čtyř zemských církví východního ritu; kromě nich oficiální zástupci všech ostatních křesťanských společenství na Ukrajině, tj. Římskokatolické církve a tří největších společenství reformované tradice – Evangelicko-luterské církve, Svazu ukrajinských baptistů a Sdružení letničních obcí. Všichni členové tohoto neobvykle pluralistického a ekumenického sboru se jednohlasně vyslovili pro mírové urovnání konfliktu cestou vyjednávání – a to v situaci, kdy vláda oznámila, že ukrajinskému národnímu shromáždění předloží návrh zákona, podle něhož budou stále krutější razie bezpečnostních složek prohlášeny za legální, zatímco veškeré pokojné aktivity civilního hnutí symbolizovaného Majdanem za nezákonné.

V čele Všeukrajinské rady církví stála v tu dobu shodou okolností Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu (v předsednictví Rady se církve střídají), největší a Janukovyčovu režimu nejbližší náboženské společenství na Ukrajině. Ta tedy byla nucena, byť s nechutí, převzít vedení delegace a záměry Rady podporovat. Čtvrtstoletí předtím, v době, kdy na Ukrajinu ještě nepronikla Gorbačovova politika glasnosti, vypadala tamní náboženská situace úplně jinak. Tehdy byla jedinou oficiálně uznanou církví na Ukrajině byla Ruská pravoslavná církev, která si osobovala kanonickou nadvládu nad celým územím Sovětského svazu.

Teprve na podzim 1989 začaly na západní Ukrajině vystupovat z podzemí dvě jiné ukrajinské církve: Ukrajinská řeckokatolická církev a Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (obě od roku 1945 Stalinovým sovětským režimem zakázané). Věřící vzali věci sami do ruky – komunistické úřady reagovaly totiž na jejich žádosti pomalu – a k obnoveným ukrajinským církvím přestupovaly celé farnosti. Aby čelila národnostní přitažlivosti svých historických rivalů, přejmenovala se Ruská pravoslavná církev v roce 1990 na Ukrajinskou pravoslavnou církev. Když se ukrajinská politika nezávislosti přelila i do církevní oblasti, vzniklo hnutí usilující o nezávislost ukrajinského pravoslaví na Rusku, podporované náboženskými i civilními elitami země. Znovu vzplanula staletá rivalita mezi pravoslavným Kyjevem a pravoslavnou Moskvou a výsledkem byl vznik dvou konkurenčních církví: Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu (tu dosud žádná jiná pravoslavná církev kanonicky neuznala) a Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu.

Od roku 1992 se každá ze čtyř rivalizujících ukrajinských zemských církví (tří pravoslavných a jedné uniatské neboli východněkatolické) považovala za právoplatnou dědičku církve Kyjevské Rusi a za legitimní církev ukrajinského národa a celého území Ukrajiny; všechny si rovněž dělaly nárok na úřad metropolity kyjevského. I když si zmíněné čtyři církve konkurují na celém území Ukrajiny, jsou v různých oblastech různě silně zastoupeny, takže ve skutečnosti ani jedna z nich nemůže pro sebe reklamovat výsadní postavení v ukrajinském národě.

Nejméně konkurenceschopné a nejméně pluralistické jsou východní a jihovýchodní oblasti Ukrajiny, kde dominuje Moskevský patriarchát. Na těchto územích je ovšem převážná většina lidí pořád ještě „bez vyznání“ nebo církvi vzdálená. Paradoxní je, že západní Ukrajina, kde měla teritoriální mocenské postavení nejméně od 18. století církev řeckokatolická, je oblastí nejreligióznější a zároveň i nábožensky nejdynamičtější, nejpluralističtější a konkurence nejschopnější. Ukrajinská řeckokatolická církev získala začátkem roku 1991 zpět svoje významné historické postavení ve třech haličských oblastech (Lvov, Ivano-Frankivsk a Tarnopol), avšak v celé Haliči o svůj tradiční teritoriální monopol přišla poté, co se řada kněží a obcí rozhodla zůstat v řadách pravoslavných a místo k Moskevskému patriarchátu se přihlásit k patriarchátu Kyjevskému nebo k Ukrajinské autokefální pravoslavné církvi.

Vedle čtyř konkurenčních „národních“ církví jsou na Ukrajině aktivní také všechny ostatní náboženské organizace – římští katolíci, různá protestantská seskupení, židovská i muslimská náboženská společenství a nová náboženská hnutí. I když v sedmi západních oblastech žije dohromady jen 15 % Ukrajinců, působí tam 40 % všech ukrajinských náboženských společenství. Naproti tomu v pěti východních oblastech s 27 % Ukrajinců působí méně než 15 % ukrajinských náboženských společenství.

Kromě rozmanitých podskupin východního křesťanství a katolicismu byli na Ukrajině od 19. století aktivně zastoupeni i baptisté. Ukrajina skutečně představovala v Sovětském svazu obdobu amerického „biblického pásu“ („bible belt“) – žila zde polovina všech v SSSR registrovaných baptistů (1,5 milionu), přičemž ukrajinské baptistické podzemní organizace měly v padesátých letech podle odhadů 3 miliony členů. Šlo tedy o největší baptistické společenství v Evropě. Po rozpadu Sovětského svazu se Ukrajina stala centrem vydavatelské, vzdělavatelské a misijní činnosti evangelikálů pro celou rozsáhlou euroasijskou oblast. Podobně pozoruhodný rozmach zaznamenalo i letniční hnutí. Třebaže k protestantům se na Ukrajině hlásí pouhá 2 % obyvatel, čtvrtina všech bohoslužeb registrovaných v roce 2000 byly bohoslužby protestantské. Na jihovýchodě země je téměř stejných počet protestantských kostelů jako pravoslavných. Ukrajina má kromě toho vůbec největší evropský mega-kostel: sídlo Nezávislé letniční církve (založena v Kyjevě v roce 1994, má více než 25 tisíc věřících). Prudký růst počtu ukrajinských protestantů sehrál v rámci identifikace moderní Ukrajiny s křesťanstvím Kyjevské Rusi podobně destabilizující roli jako Ukrajinská řeckokatolická církev při novém formování pravoslavných konfesí. A navíc: třebaže ukrajinští katolíci a protestanti tvoří dohromady pouhých 10 % obyvatelstva, do kostela jich chodí o běžných nedělích stejný počet jako pravoslavných Ukrajinců, jichž je šestkrát tolik.

K větší pluralizaci i mimo hranice křesťanství přispělo v postsovětské éře rovněž oživení a rozmach židovských a muslimských společenství (ta jsou hlavně mezi krymskými Tatary). Navíc jsou od založení ukrajinského ústavního státu, jenž neuznává princip „náboženské příslušnosti“ a zároveň trvá na „náboženské svobodě“, rozdíly mezi „církví“ a „sektou“, mezi „národním vyznáním“ a „náboženskými menšinami“ nebo mezi „tradičními“ a „cizími“ náboženstvími stále mlhavější. Zároveň se všechna ukrajinská náboženská společenství – ať křesťanská či nekřesťanská, ať církve či sekty – stala „konfesemi“. Ukrajina je dnes jedinou zemí v Evropě, jejíž konfesní schéma náboženského pluralismu se podobá modelu ve Spojených státech.

Zvláště nápadné je, že podle většiny statických údajů (počet bohoslužebných společenství, hodnostářů, povolání, nedělních škol apod.) vykazují náboženská společenství na Ukrajině v posledních dvou desetiletích trvalý růst. Každoročně klesá jediný ukazatel: počet lidí „nevěřících“, „bez vyznání“, „ateistů“. Tento mimořádný rozmach v oblasti náboženství je na Ukrajině mnohem výraznější než v kterékoli jiné postsovětské společnosti.

Právě tak pozoruhodná je skutečnost, že navzdory pluralistické soutěži nedochází prakticky k závažnějším mezináboženským konfliktům. O vzájemném ekumenickém respektování všech náboženských společenství na Ukrajině (snad s výjimkou Moskevského patriarchátu, který si nárokuje kanonickou jurisdikci na celém území Ukrajiny a často spílá „uniatistům“, nekanonickým pravoslavným „schismatikům“ a protestantským „kacířům“) svědčí už sama existence Všeukrajinské rady církví a náboženských společenství se střídavým předsednictvím, jakož i ustavení společné delegace, která vládě přednesla zmíněné návrhy.

Toto vzájemné respektování dokonce ještě zesílilo po zkušenostech z Majdanu, kde kněží, pastoři, rabíni a zástupci prakticky všech ukrajinských náboženských společenství bok po boku zajišťovali duchovní i materiální potřeby stovek a tisíců ukrajinských občanů nejrůznější náboženské příslušnosti, kteří v nejtěžších podmínkách demonstrovali odpor proti politice režimu. Vypadalo to téměř jako odpověď na výzvy papeže Františka: náboženští hodnostáři opustili pohodlí svých farních center a vyšli mezi obyvatele, aby je podpořili, mírnili jejich nouzi a přitom – ve společnosti lidí, kteří při teplotách pod nulou žili několik měsíců ve stanech – v pravém slova smyslu „vdechovali pach svých ovcí“. A když pak několik týdnů po nezdařeném pokusu delegace propuklo násilí a došlo k masakru většinou neozbrojeného civilního obyvatelstva, kostely se změnily doslova v polní lazarety uprostřed bitvy a představitelé církví ošetřovali zraněné, podávali svátosti umírajícím a vedli ekumenické pohřební slavnosti.

Po pádu Janukovyčova režimu veškeré konflikty a nepokoje skončily – i když ruská propaganda mluvila o agresivních „fašistech a antisemitech“, kteří se chopili moci násilím. Zato na Krymu a ve východních oblastech Ukrajiny, zvláště v Lugansku a Doněcku, začala masivní represe či přesněji otevřená vojenská agrese. Krym Rusové vojensky anektovali, Lugansk a Doněck, ležící na samé východní hranici s Ruskem, se proměnily ve válečné území a zůstaly jím dodnes. Na Krymu znovu nastolila svoji teritoriální nadvládu Ruská pravoslavná církev, zatímco ostatní náboženská společenství, zejména muslimští krymští Tataři (kteří by se ještě nejspíše mohli prohlašovat za legitimní, „dědičné“ obyvatele Krymu), ale právě tak římští katolíci, ukrajinští katolíci, pravoslavní „schizmatikové“ a protestanští „kacíři“ byli šikanováni a postupně zakazováni. Mnoho jejich aktivistů a nejvyšších náboženských představitelů bylo přinuceno k emigraci. Ti, kteří zůstali, museli buď požádat o vystavení ruského pasu, nebo jsou nadále vedeni jako „zahraniční agenti“. Podobně se vyvíjela situace i v obsazeném Lugansku a Doněcku.

Na Ukrajině samé se nezdá pravděpodobné, že by se obě největší pravoslavné církve, příslušející buď pod Moskevský, nebo pod Kyjevský patriarchát, spojily vjedno – ať už dobrovolným sloučením, anebo mocenským zásahem. Tím méně lze očekávat dobrovolné či násilné začlenění Ukrajinské řeckokatolické církve pod pravoslaví. Vzhledem k tomu, že různé ukrajinské církve kyjevské tradice jsou orientovány různě (na Moskvu, na Konstantinopol, nebo na Řím), se dá počítat s tím, že nedojde-li mezi těmito třemi „Římy“ k ekumenickému usmíření, ekumenická bitva o Ukrajinu rozdmychávaná konkurencí tří církví bude pokračovat. Zatímco úplný ekumenický smír mezi třemi „Římy“ se zdá být v nedohlednu, může vývoj na Ukrajině samé skutečně probíhat docela přijatelně a ekumenicky pozitivně. Je pravděpodobné, že soupeření mezi konfesemi povede podobně jako v USA k faktickému vzájemnému uznání tří sesterských církví. Něco z této ekumenické praxe bylo možno pozorovat už na Majdanu.

Smír sesterských církví na celém území někdejší Kyjevské Rusi (části dnešní Ukrajiny, Běloruska a Ruska) bude daleko obtížnější. Nicméně alespoň Ukrajinská řeckokatolická církev je ochotna se o něj zasazovat. Chtěla např. využít 1000. výročí smrti svatých mučedníků Borise a Gleba v roce 2015, aby připomněla, že povinností křesťanů je usilovat o mír. Borise a Gleba zavraždil jejich bratr Svjatopolk ve sporu o dědictví jejich otce Vladimíra Velikého. Smrt Borise a Gleba, kteří odmítli tasit zbraň proti vlastnímu bratrovi, se brzy stala předmětem lidové úcty jakožto příklad křesťanské mírumilovnosti v dobách násilí. Prezident Putin však záštitu nad oslavami 1000. jubilea odmítl převzít s odůvodněním, že mučednictví, které Boris a Gleb zvolili v zájmu zachování míru, není vhodným vzorem příkladem v době, kdy jsou lidé vyzýváni, aby se účastnili války za zájmy svých zemí.

Z Concilia 3/2015 přeložila Helena Medková

 José Casanova (nar. 1951 ve Španělsku), profesor sociologie na Georgetownské universitě a vedoucí programu Globalizace, náboženství a sekularizace na Berkley Center for Religion, Peace and World Affairs ve Washingtonu. Jeho nejznámější kniha Public Religions in the Modern World (Veřejná náboženství v moderním světě, 1994) byla přeložena do řady jazyků, mj. do arabštiny a indonéštiny.