Jste zde

288 - prosinec 2016

autor: 

Přijmout sesterskou církev za vlastní

Hlavním tématem tohoto čísla je ekumenismus.

Začaly oslavy kulatého výročí reformace. Kontext popisuje a naději na další pokrok vyjadřuje ekumenický teolog André Birmelé v článku o tomto jubilejním roce. Zdůrazňuje potřebu „vycházet z perspektivy jednoty, nikoli z perspektivy rozdělení, a posilovat to, co je nám společné“. A zmiňuje velmi neobvyklou událost: ekumenické zahájení oslav 500. výročí reformace za přítomnosti vůdčích luteránů a papeže Františka ve švédském Lundu.

Již jsme psali, že společná deklarace, kterou vůdcové obou stran na tomto setkání podepsali, vybízí mimo jiné k hledání dalších možností společné účasti na stolu Páně. Pavel Hradilek v článku Eucharistická pohostinnost nabízí jak teologické pozadí, tak i praktické cesty, jak se k možnosti interkomunia přibližovat. Z hlediska vztahů mezi protestanty a katolíky to totiž vyžaduje i konkrétní kroky, jež znamenají vyvarovat se při bohoslužbách historicky vzniklých podivností, nesrozumitelných nebo i pohoršlivých pro druhou stranu. Řešení lze hledat v návratu ke společným starokřesťanským kořenům eucharistické bohoslužby.

Tím nejdůležitějším v Pavlově textu, vedle naděje na blízké překonání další ekumenické propasti, je podle mě napomenutí: Chce-li člověk správně přijímat v jiné církvi, musí si být vědom, „že jde o vážné rozhodnutí, které nese řadu důsledků. Sesterskou církev přijímá ,za vlastní‘ s jejími přednostmi i chybami. Nemůže ji vzápětí považovat za méněcennou. Na jejím osudu mu záleží a měl by pomoci odstraňovat rozpory, které třeba ještě přetrvávají.“ Neznamená to jistě, že případné chyby druhé církve máme ignorovat nebo dokonce schvalovat. Ale budeme tyto chyby nést jako své vlastní chyby a snažit se je napravit jako své vlastní chyby.

Misiologie, teologie misijního působení církve, o které přednášel Tim Noble na 43. semináři zájemců o teologii v Praze, není přímo ekumenická disciplína. Ale v zemích, kde již existují jiné církve, je nutné se rozhodnout. Buď misie protiekumenická a proselytizující, která ostatní křesťany ignoruje či přímo označuje za kacíře – anebo misie, která se snaží o spolupráci a ví, že jeden zasadí, jiný zalévá a Bůh dává vzrůst (srov. 1 K 3,6). Tim by zřejmě byl pro druhou možnost. Svědčí o tom široce ekumenický záběr jeho pramenů a otevřený postoj.

Prakticky se ekumenismus projevuje třeba v čase krizí. O spolupráci jinak často znesvářených ukrajinských církví v dobách Majdanu píše religionista José Casanova. Křestané se snažili o dohodu a nenásilí – bohužel politika nakonec nedovolila situaci řešit smírně – a pomáhali také demonstrantům v ulicích i zraněným při zásazích režimních ozbrojenců.

A Martin Vaňáč rozebírá, jak si čeští evangelíci dopisovali s papežem Františkem. Přiznám se, že mě ještě víc zaujala papežova korespondence s italskými valdenskými, kterou Martin cituje v poznámce pod čarou. Ale je důležité, že evangelíci slíbili modlit se za papeže. Katolíci by teď měli kontrovat častější modlitbou za evangelíky.