Ita

Íte Ingen Chinn Fhalad („touha po svatos­ti“), zkráceně Ita, se narodila v království Muman (dnešní provincie Munster). Jmenovala se původně Deirdre, stejně jako nešťastná dcera Fedlimidova, která byla zasnoubena dávnému králi Conchobarovi Mac Nessa, ale dala přednost mladému bojovníku Naoisemu – čímž způsobila sobě i Irsku mnoho nesnází. Křesťanská Deidre, dcera Cennfoeladova, však odmítla spojit svůj život s jakýmkoli mužem a v šestnácti letech odešla do Cluain Credhail (dnešní Killeedy), kde založila malou komunitu zbožných žen. Mnišský závoj jí předal biskup Declan z Ard Mór. Přestože mniškám nabízeli rozsáhlé pozemky, spokojily se pouhými čtyřmi akry. Při monastýru založila Ita školu – vlastně „školku“ – pro malé chlapce, kde vychovávala mnoho pozdějších duchovních velikánů. Proto bývá nazývána „pěstounka světců ostrova Erin“.

Nejznámější z Itiných (před)školáčků byl Brendan Mořeplavec, kterého jí jako ročního svěřil Erc Mac Dega, biskup z Baile Shlaine. Brendan zůstal do šesti let, pak začal studovat u kněze Iarlaitha v Tuaimu. Snad někdy mezi roky 512 a 530 měl Brendan s několika druhy podniknout legendární plavbu k Ostrovům Blažených, spojenou se spoustou dobrodružství. Půvabné bylo třeba jeho velikonoční slavení eucharistie na hřbetě obludného Jasconia, jehož pokládali za ostrov. Spekulace o Brendanově přistání u břehů Severní Ameriky se nepodařilo prokázat, ačkoli by to bylo technicky možné. Ve středověku populární cestopis Navigatio Sancti Brendani je duchovní fantasy, srovnatelnou třeba s Plavbou Jitřního poutníka od C. S. Lewise.

V legendách jsme někdy svědky toho, jak světec (Gildas, Beuno) vzkřísí bezhlavou ženu. Ita pak přivede k životu sťatého muže – tesaře Beaona, a umožní mu počít a vychovat syna s manželkou, která je zároveň její sestrou – není jasné, zda jde o jednu z jejích mnišek, nebo o rodnou sestru, případně obojí zároveň (Život svaté Ity 7). Na každý pád však o sestřina chlapce Pulcheria, zvaného též Mochoemog, rovněž ve své školce pečuje. (Pulcherius se pak v dospělosti stal zakladatelem monastýru Liath-Mochoemoc.)

Ita byla velkou prorockou osobností, obdařenou uměním duchovního doprovázení, byla to žena hluboké kontemplace a zároveň nesmírně praktická. Její smrt (zřejmě rakovina, líčená jako nenasytný brouk darb-daol, ukusující z jejího těla) je zmiňována k roku 569 v Letopisech čtyř Mistrů: „Svatá Ite, panna z Cluain Cread Hail, zemřela 15. ledna. Též byla zvána Mide.“ Itin hrob v troskách románského kostela dodnes lidé zdobí květinami a její jméno nese například fotbalový klub v Killeedy – St. Ita’s AFC.

V Itě poznáváme jednu z mnoha nadaných žen, kterým společnost raně středověkého Irska umožnila nalézt uplatnění a vyniknout. Stačí připomenout její dvě současnice. První je Bronach, učednice biskupa Patrika, přezdívaná Panna z Glen Seichis (ač byla matkou světce Mo Choe čili Coalána z Nedrumu) pečující starostlivě o námořníky, ohrožené nepřízní počasí. Její zvon je upozorňoval na blížící se bouři. Druhou ženou – a do jisté míry protikladem mnišky Bronach – byla námořní kapitánka a válečnice, princezna Muirisc.

Ita z Mumanu vstoupila i do světa literatury. V cituplné básni Vidění svaté Ity spatřuje světice Ježíše jako docela malé dítě a ve své poustevně o něj mateřsky pečuje. Všechno je pomíjivost a klam, realitou je pouze Ježíšek. Výraz pro Ježíška – Jesukin – je specificky její, Irové jej obvykle nazývají Iósagán. Tato krátká skladba je krásným dokladem křesťanské ženské mystiky, která autorku řadí po bok „rýnské Sibyly“ Hildegardy z Binge-nu, belgické bekyně Hadewijch a anglické poustevnice Juliany z Norwiche.

„…Ježíš, s lidmi Nebes,

je pod mým srdcem každou noc.

Malý Ježíšek, mé dobro věčné!

(…)

Přestože synové knížat a synové králů

do mého kraje přicházejí,

já od nich nečekám nic.

Nesčetně víc mi můj Ježíšek dává.

Zpívejte, dívky, sborovou píseň,

Tomu, který je hoden přijmout

váš malý hold,

Tomu, který má své místo na výšinách,

ačkoli tento Ježíšek na mých prsou přebývá.“