Jste zde

290 - únor 2017

autor: 

Tolerance nebo provokace?

Císař Josef II., osvícenský katolík, zavedl u nás roku 1781 náboženskou toleranci. Ta od té doby vylučuje přímý náboženský útlak – až na období vlád totalitních režimů, samozřejmě. Poddaní, kteří se bez trochy náboženského napětí nechtějí obejít, tak musejí útlak nahrazovat aspoň schválnostmi a provokacemi. Tu Husův kámen vztyčený před katolickým kostelem, tam prasečí hlava hozená k mešitě.

A centrem náboženských provokací je Staroměstské náměstí v Praze. Je to symbolické a správné: vždyť se popravou odbojných protestantských pánů stalo i centrem náboženského útlaku. Barokní katolíci postavili před Týnský chrám, bývalé ústředí utrakvistů, sochu Panny Marie. Čeští protiřímští a protivídeňští nacionalisté kontrovali sousoším Husa. Pak Marii strhli a zničili lidé opojení revolucí 1918, což byl akt zároveň politický, náboženský i vandalský. A od Listopadu se z katolického tábora nese hlas, že Maria by zasloužila obnovit, a podnikají se malé, avšak soustavné krůčky ve prospěch tohoto záměru, což provokuje stranu opačnou.

O současném stavu projektu se rozepsal Martin Vaňáč. Já bych dodal jen tolik, že prosazování stavby z fyzických kamenů, přes které se může klopýtat, se mi nezdá tak dobré jako úsilí o stavbu duchovní budovy z živých kamenů, jak se o ní zmiňuje první epištola svatého Petra.

Pasivita, tma, slabost, příroda, Matka země – to jsou atributy nebo symboly ženy a ženství nejen podle Nikolaje Berďajeva, ale i podle mnoha jiných myslitelů jeho doby. Píše o tom Inga Dremlyuk ve druhé části své práce, jejíž první polovinu jsme otiskli v minulém čísle Getseman. Dnes, po sto letech, už by podobné příměry napadly jen málokoho. Což je dokladem obrovských změn v samotném jádru společnosti, v rozdělení úloh mezi obě pohlaví, v tom, jak jsou ženy (a nejen ženy) vychovávány, vzdělávány, jaké mají sebevědomí.

I sám Berďajev ostatně na konci života, za druhé světové války, svůj názor na ženy poopravil. Viděl, že ženy za válečných podmínek byly „statečnější a vytrvalejší než muži. Život samotný přemohl představy, konstrukce a klasifikace, do kterých se Berďajev snažil ženy zařadit,“ říká Inga. Pokud se ovšem podíváme na zastoupení žen ve vedoucích funkcích dnešní pravoslavné (nebo také katolické) církve, uvidíme, že Berďajevův pozdní objev se do duchovní praxe nepromítl. Jako by tam ženy byly stále těmi podřízenými, vedenými, neaktivními, nevzdělanými osobami, které potřebují pevné mužské vedení, aby mohly obstát...

Neznal jsem osobně kněze Bohumila Bílého, o kterém píše k patnáctému výročí úmrtí Pavol Mikula. Jak se dočtete, nebyla to náhoda. Sám nechtěl do světla reflektorů a jeho vlastní církev nerozpoznala jeho dar nebo ho nechtěla využívat více. Dar životní zkušenosti a přesného myšlení, vycvičeného na přírodovědecké teorii a v praxi rentgenologa. Existuje více podobných případů věčných kaplanů, kteří přitom nejspíš mohli zastávat mnohem důležitější a viditelnější místa. Snad je v tomto případě v pozadí nedůvěra k jinakosti, k člověku myslícímu jinak než klasický velebníček. Škoda.