Brigit z Kildare

Nejpopulárnější irská světice Brigit se podle legendy narodila jako nemanželská dcera pohanského náčelníka Dubtacha a křesťanské otrokyně Broicsseach. Jako dítě a dospívající dívka se starala o dobytek, dojila krávy a stloukala máslo. Ve své tvrdé službě byla požehnaná – ačkoli štědře rozdávala chudým, pokrm se zázračně množil, proto také četné lidové modlitby irských a skotských hospodyň bývaly směřovány k ní.

V dospělosti, po propuštění z otroctví, založila monastýr v Kildare. Jak název napovídá (Cill Dara – Kostel dubu), šlo o místo s dubovým hájem nebo aspoň s významným dubem. Přátelský vztah k dubům, pocházející ještě z pohanského období, měli i jiní irští světci. Columba přizpůsobil stavbu kostela v Derry tak, aby se nemusely kácet duby.

Monastýr, jemuž Brigit vládla, byl smíšený, žili v něm mniši i mnišky. Představeným mužské komunity (opatem-biskupem), který jí podléhal, se stal poustevník Conleth. (V irské církvi bývali biskupové běžně podřízeni opatům. Autorita Brigitiných nástupkyň byla veliká, teprve ve 12. století se představené kildarského monastýru podřídily papežovu nunciovi.) Nakolik se zakládá na pravdě tvrzení, že Brigit sama přijala biskupské svěcení, je sporné. Nicméně tato představa není až tolik šokující, vezmeme-li v potaz svéráz rané keltské církve, navazující plynule na pohanský kult. Ženy v keltské společnosti – nikoli jen irské – mohly vládnout, bojovat, směly se věnovat poezii, lékařské vědě i soudnictví (takovou „emancipovanou“ ženou je i irská sestra Fildelma v cyklu detektivních příběhů ze 7. století od Petera Tremayne).

Mnišek bylo – i s Brigit – dvacet a střídaly se v udržování posvátného ohně (což zřejmě opět navazovalo na kult staré víry; obdobu to mělo i u římských vestálek). Oheň byl uhašen až r. 1220 na příkaz dublinského arcibiskupa a obnoven v roce 1993 Marií Teresou Cullen z řádu Brigitiných sester. Protože se uvádí, že jméno Brigit nosilo snad dokonce patnáct kildarských představených, je možné, že šlo o titul (bríd znamená panna). Nástupkyní Brigity se stala Darlugdach („dcera Lughova“), s níž se Brigita v posledních letech dělila o lůžko. Když začátkem února roku 525 matka-zakladatelka umírala, prorokovala své oblíbené žačce, že se spolu setkají na věčnosti přesně za rok. Což se i stalo. Brigit byla pohřbena v Dun, do stejného hrobu s apoštolem Irů – Patrikem. „Letopisy čtyř mistrů“ o ní říkají: „Prožila svůj čas v ochotné službě Pánu, konáním divů a zázraků, uzdravovala každou nemoc i každou chorobu…“

Některé ze zvyků, které se k Brigitě váží, souvisí s její jmenovkyní – (trojjedinou) bohyní Brigid z pokolení Tuatha Dé Danann, patronkou básníků, léčitelů a kovářů, řečená „Ohnivý šíp“ (Breo-saighit). Její manželství s nespravedlivým králem Bresem se sotva mohlo zvát šťastným, a nad smrtí syna Ruadana, který padl v boji, zpívala první žalozpěv (caoine) ostrova Erin. Jednalo se nicméně o bohyni obecně keltskou, například v Británii jí uctívali jako Brigantii a za římské nadvlády zobrazovali podle vzoru patronky moudrosti Minervy. Zesnutí křesťanské Brigit spadá na samý počátek února, kdy se v Irsku slavil předkřesťanský svátek Imbolc, (staroirsky mbolc, „v břiše“; šlo o období vrhu mláďat. Atributy křesťanské Brigity jsou – kromě pastýřské berly a modelu kildarského kostela – také nezaměnitelný rákosový kříž a oheň.

Obzvláště horlivě ctil Brigitu její příbuzný Ultan (+657). Ten byl nejen učencem, básníkem a malířem, ale také milosrdným podporovatelem chudých studentů, který obětavě pečoval o ubohé sirotky po obětech žlutého moru. Legenda vypráví, že když jednou spatřil, jak se ke břehu blíží nepřátelské lodě, připravené vydrancovat monastýr, učinil levicí znamení kříže, a celá flotila se v tu ránu potopila. Nabízí se tedy otázka, co by se bývalo stalo, kdyby to gesto učinil ještě mocnější pravicí?

O kildarské světici Ultan píše ve slavném hymnu:

„Brigit, ženo vynikající, plameni zlatý, příjemný! / Kéž nás ta, jež je slunce jasně zářící, unáší k věčnému Království. / Kéž nás Brigit ochraňuje / před zástupy démonů. / Kéž v nás zničí to, co je poplatné našemu tělu. / Větvi, plná květů, Matko Ježíšova! / Panno pravá, drahá, důstojnosti nesmírné! / Vždy mohu být v bezpečí / se svou světicí z Lageiniansu.“ (tj. s Brigit).