Zkouška jazyka

Když jsme s Albertem-Peterem Rethmannem vedli rozhovor o válcev Afghánistánu, byly boje ještě ve stadiu vytrvalého amerického bombardování zakopaných talibánů. Od té doby se věci pohnuly kupředu a teď, když píši tento editorial, jdou médii zprávy o pádu Kundúzu, poslední bašty Talibánu na severu země. Na jednu stranu je to prokletí měsíčníků, že nemohou být nikdy příliš aktuální, na druhou stranu alespoň můžeme přemýšlet, jak by se rozhovor na obou stranách vyvíjel jinak, kdybychom hovořili dnes. Například jak by se dnes jevila bilance zisků a ztrát, kdyby Američané skutečně počátkem listopadu přerušili bombardování, aby bylo možno zemi zásobit na zimu, a kdyby této pauzy bradatí islamisté využili k přípravám na dlouhý a tuhý odpor… A věřím, že nebudete číst jenom kvůli kouzlu nechtěného; Albert-Peter má myslím co říci, i když nevlastní křišťálovou kouli na vojenskostrategické rozhodování.

Dále upozorňuji na úvahu Dariny Bártové inspirovanou nově vydaným překladem Pseudo-Tomášova evangelia dětství. Samo evangelium je nesmírně švandovní kousek; nese se v tomto duchu: „Jednou se Ježíš ptal u Židů: ,Kde jsou moji kamarádi? Chceme si hrát!‘ Jenže oni je zavřeli do kůlny. Ježíš zaklepal na dveře, požehnal jim a povídá: , Ať jsou z nich prasata!‘ A když jim rodiče otevřeli, prasata zachrochtala, vyhrnula se ven a utekla do pole.“ I když je obsah vhodný spíše pro pobavení, formální experiment s využitím hovorové češtiny pro jeho převod stojí vskutku za zamyšlení. Autorka analyzuje vliv typu jazyka na mentalitu církve, na sdělnost jejího hlásání a vůbec na její charakter. Pokud si s Pseudo-Tomášem lépe uvědomíme propojení mezi obsahem a formou i v náboženském sdělení, pak nám i jeho trapné historky sdělily důležitou pravdu…

V tomto čísle pro vás zahajujeme několik tradic, ve kterých bychom rádi pokračovali po celý příští rok.

Především je to liturgická úvaha Pavla Hradilka, kterou naleznete uprostřed čísla na místě, které bývalo dříve vyhrazeno homiliím. Záměrem autora je poskytnout praktické návody, které by měly pomoci naši liturgii obnovit: přiblížit dobrým tradicím staré církve, otesat odumřelé výrůstky dvoutisíciletí, a především ji pojednat jako živou a životnou hostinu, kterou církev slaví se svým Pánem. Když jsem pročítal první pokračování, měl jsem radost, že autor zařadil dokonce i recept na upečení bochníčku eucharistického chleba; tak nějak si představuji konkrétní a praktický text.

Další trvalejší částí Getseman by měl být ekumenický kalendář, nápad našeho bývalého šéfredaktora Jaroslava Vokouna. Protože většina křesťanských kalendářů, které znám, akcentuje pouze velké postavy jedné tradice, je taková myšlenka nanejvýš potřebná. A že se vedle sebe ocitnou katolický mnich a poustevník Charles de Foucauld a Kateřina z Bory, která z kláštera odešla, aby se stala Lutherovou chotí? Co na tom, alespoň se můžeme snáze zamyslet nad růzností cest a množstvím možností, které byly různým lidemv různých dobách dány.

Přeji vám radostné prožití adventu, křesťanský zážitek vánoc a dobré vykročení do léta Páně 2002.