…a život budoucího věku?

Jan Spousta

Čas od Dušiček k vánocům je v
církevním roce věnován Konci a novému Počátku. Co znamená pro nás smrt,
co očekáváme po smrti.

Často slyšíme, že smrtí vše končí.
V každém případě je to většinové mínění v české společnosti,
a dokonce je nemálo podobných názorů i mezi věřícími. Je to
i názor snadno slučitelný s přírodovědnými poznatky,
jednoduchý a v jistém smyslu zbavující individuálního člověka
tlaku odpovědnosti: jakékoli chybné rozhodnutí, které udělá, se mu může
mstít nanejvýš několik desítek let, ale nikoli celou věčnost.

Na
druhou stranu právě v tom můžeme spatřovat i jistou nevýhodu: ani
naše dobré a pozitivní hodnoty nepřežijí – v lepším případě ještě
někdo zdědí jejich ovoce, ovšem již bez nás. Krom toho je taková
představa potenciálně nebezpečná jako zdroj beznaděje a mravního
úpadku. Zdá se mi, že žít s takovou představou klidně, spořádaně a
smířeně vyžaduje buď vysoký stupeň moudrosti, anebo vysoký stupeň
bezmyšlenkovitosti.

Asi i proto můžeme v posledních letech
pozorovat stále větší odklon od zmíněného pojetí smrti jako
definitivního konce. Nemluví se o tom příliš, možná je téma smrt tak
trochu tabu a je mediálně málo přitažlivé, ale jak pohled do polic
některého většího knihkupectví, věnovaných „duchovní tematice“, tak i
výsledky sociologických výzkumů napovídají, že se zde odehrává rychlá
změna:

Tabulka 1: Procenta obyvatel ČR dané věkové skupiny, kteří věří, že existuje posmrtný život (výzkumy EVS 1991 a 1999)

Znamená
to, že lidé všech generací, a nejmladší především, se ve velkém
množství přiklánějí k víře, že smrtí lidský život definitivně
nekončí.

Hovoříme-li o životě po smrti, můžeme ovšem mít na
mysli velmi rozdílné představy. Nejčastější ideje snad můžeme pro náš
účel shrnout takto:

1.   Život po smrti je jen stínový, není
plnohodnotnou náhradou za život pozemský, a/nebodo něho přechází jen
část lidského bytí. Tyto představy byly vlastní mnoha dávným kulturám
včetně židovské. Jinou verzí jsou nauky o věčném a bolestiplném
koloběhu téhož, jaké najdeme např. v indické tradici.

2.
Smrt je branou k odměně (a u zlých lidí podle většiny
zastánců tohoto názoru i možného trestu). Za odměňovatele bývá
většinou považován Bůh. Klíčová slova jsou ráj (a případně peklo).
Zatímco peklo je horší než všechny naše představy zla, ráj je odměnou
převyšující všechno pozemské blaženství. V zásadě sem spadají
nauky křesťanství a islámu.

3.   Reinkarnace chápaná na
západní způsob, např. antroposoficky. Život pokračuje v novém
životě, ale proces lidského zrání či užívání si života pokračuje.
Koloběh znovuzrození tedy není vězením, jako byl pro Buddhu, ale naopak
samotným rájem. Existuje-li odměna či trest, pak nikoli mimo tuto zemi
a nikoli rozhodnutím transcendentního Soudce – nanejvýš člověk odměňuje
a trestá sám sebe.

Zatímco první typ představ pravděpodobně
přinejmenším zde na západě již nemá velkou společenskou oporu, jsou oba
další směry výkladu posmrtného života aktuální. Nakolik aktuální
v naší společnosti, můžeme vidět na stejném výzkumu:

Tabulka 2: Procenta obyvatel ČR dané věkové skupiny, kteří věří, že existuje nebe (výzkumy EVS 1991 a 1999)

Tabulka 3: Procenta obyvatel ČR dané věkové skupiny, kteří věří, že existuje peklo (výzkumy EVS 1991 a 1999)

 Tabulka 4: Procenta obyvatel ČR dané věkové skupiny, kteří věří, že existuje reinkarnace (výzkumy EVS 1991 a 1999)

Z uvedených
tabulek plyne, že víra v nebe a peklo u nás vcelku „stagnuje“.
Příklon mladší generace je zhruba vyrovnán tím, že tuto představu
opouští generace starší. Kromě toho je víra v nebe rozšířenější
než víra v peklo. Představu věčné odměny člověk snese snáze než
představu věčného trestu.

Poměrně silný přírůstek především u
nejmladších lidí ovšem zaznamenala víra v reinkarnaci. Lze
předpokládat – i když to v dotazníku nebylo podrobněji rozebíráno
– že jde většinou o reinkarnaci v západním, pozitivním smyslu. Oba
rozšířené způsoby víry ve věčnost se šíří především u mladých, ale
reinkarnace je zřejmě přitažlivější.

Důvod? Zdá se mi, že
křesťanská představa „nebe“ a „pekla“ se v lidovém
výkladu postupně buď příliš antropomorfizovala, stala se spíše
pohádkovým vyprávěním, anebo naopak v teologických pojednáních
nabyla příliš abstraktních rysů. Tím se poněkud odcizila kultuře, která
byla až dosud její nositelkou a ve které byly tyto představy kdysi
integrovány až do úrovně každodenní praxe a symboliky– viz hřbitov
kolem kostelíka uprostřed vesnice jako „zahrada zelená“, do které
sázíme nejvzácnější semena, jež vzejdou ve chvíli zmrtvýchvstání.

Naopak
reinkarnační teorie, ačkoli obsahově i místem původu mnohem
vzdálenější, se dokázala modernímu myšlení přizpůsobit lépe. Obejde se
bez obtížné představy osobního Boha, bez nutnosti soudné instance, je
meritokratická (dostaneš to, cos tam vložil) a demokratická. Její nebe
je zde na zemi, a tím je mnohem konkrétnější a méně náchylné
k sublimaci do abstrakce ik popularizaci do pohádky.

(Mimochodem:
je pro mě pozitivním znamením, že si současný člověk dokáže představit
tuto zemi jako svůj ráj. Přes všechny řeči o úpadku, krizi a
katastrofě, přes všechen kulturní pesimismus – toto je jasný důkaz, že
na tom nejsme ještě tak zle. Většině národů minulosti by taková
představa připadala šílená, protože země pro ně zdaleka nebyla místem
takového bezpečí a radosti, aby se sem ráj mohl nastěhovat bez dosti
podstatných stavebních úprav…)

Považuji toto za jeden
z klíčových problémů křesťanské teologie a křesťanského hlásání
dneška. Není-li totiž vzkříšení, je naše víra marná, zní argument
svatého Pavla apoštola, a ten nepozbyl platnosti dodnes.