Příležitosti k dialogu

 
Rozhovor s Albertem-Peterem Rethmannem

Albert-Peter Rethmann (* 1960, domovskou stránku na Internetu má na adrese www.aprethmann.de) je římskokatolický kněz a morální teolog. Když byl před třemi lety povolán vyučovat morální teologii na univerzitu v Pasově nedaleko českých hranic, bylo mu ihned jasné, že se musí začít učit česky a využít tak příležitosti poznat blíže lidi na druhé straně Šumavy. Nyní vedle učení a přípravy na habilitaci tráví mnoho času i v Čechách a na Moravě, vypomáhá tu dokonce v duchovní správě, a samozřejmě spolupracuje se svými kolegy teology zejména na Jihočeské univerzitě. Rozhovor, který nám počátkem listopadu poskytl, se točil jak kolem oblasti jeho odborné kompetence morálního teologa, tak kolem jeho českých zkušeností.

Co soudíte o morální ospravedlnitelnosti amerických útoků v Afghánistánu?

O oprávněnosti sebeobrany se už hodně psalo v tisku a hovořilo v televizi a rozhlase. Rád bych upozornil na jeden aspekt, který se týká především současné politické rétoriky.

Údajně po 11. září už nic nebude jako bylo předtím. Tak nám to říkají politici v mnoha zemích. A pak se z toho odvozuje, že je možné a nutné sáhnout k jakýmkoli policejním a vojenským prostředkům, abychom potřeli „nepřítele“. O tom, že by vůbec nic nebylo jako předtím, však já sám dost pochybuji. Dokonce taková vyjádření považuji za nebezpečná. I nyní pro nás přece platí hodnoty demokracie, svobody, lidských práv. A to jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. I nyní ještě platí zásady liberálního právního státu, který chceme zachovat a nad nímž přece právě nechceme nechat zvítězit teroristy. Proto se domnívám toto: musíme upozorňovat, že rétorika „nic není jako dřív“ nesmí znamenat, že necháme tiše padnout přesvědčení, která jsou základnou našeho občanského společenství. Všechna státní bezpečnostní opatření jako reakce na terorismus musejí zůstat přiměřená a musejí být vyvažována se svobodami občanů uvnitř a s ochranou lidských práv – i v případě vojenských útoků v Afghánistánu.

A dále: Je určitě potěšující, že takzvaná protiteroristická koalice zahrnuje tak různé země jako jsou USA, Čína a Rusko. Snad je to zárodek budoucí bezpečnostní struktury světa. Buďme však na stráži, aby pod titulem „terorismus“ státy nechtěly po straně ospravedlnit vojenské zásahy proti vnitřní opozici, namísto co by hledaly politické řešení konfliktů. Čečensko, Tibet, Kurdové a jiní nesmějí upadnout v zapomenutí.

Co je tedy podle vašeho názoru nyní třeba dělat?

Státy zasažené terorismem se přirozeně musejí bránit. Státní autority mají mandát k tomu, aby organizovaly obranu svých občanů. To se týká policejních opatření uvnitř, ale i vojenských opatření navenek. Závod o to, kdo omezí nejvíce občanských práv, však je stejně málo na místě jako závod mnoha států, kdo se bude smět účastnit afghánské války.

Ptáte-li se na to, co musí být uděláno bezprostředně nyní, pak nesmíme zapomínat především na civilní obyvatelstvo Afghánistánu. Tři čtvrtiny lidí tam jsou na útěku. Humanitární organizace naléhají na to, aby se přerušilo bombardování země, aby se pozemní cestou mohly ještě před začátkem tvrdé afghánské zimy do země dovést potraviny, stany, pokrývky a zdravotnický materiál. I generální tajemník OSN, Kofi Annan, podporuje zastavení náletů – současně však i soudržnost antiteroristické koalice: přirozeně totiž nesmíme zapomínat, pod jakým režimem Afghánistán už léta trpí. Pomyslete jen na útlak afghánských žen, jejichž vzdělávání, výkon povolání i veřejné vystupování jsou v podstatě zakázány! Pomyslete na brutální popravy na fotbalovém stadionu v Kábulu! Aby byla žena oběšena, stačí, že měla vztah s mužem, s nímž nebyla sezdána. Přesto však je třeba zastavit bombardování před začátkem zimy, zejména během postního měsíce ramadánu. Odborníci na islám poukazují na to, že ramadán je svatý měsíc muslimů. Během něho jsou muslimové zavázáni k maximální vzájemné solidaritě. Kdo toto cítění uráží, riskuje sympatie mnoha lidí i vlád v islámském světě. Můžeme význam ramadánu srovnat s významem vánoc nebo velikonoc křesťanů. Půst má ukázat, že náboženství, vztah k Bohu, má větší hodnotu než všední život. Ale i odhlédneme-li od religionistických úvah, musí mít krizové zásobování civilního obyvatelstva před nástupem zimy mít krátkodobě přednost před střednědobým cílem rozbití talibánského režimu. Ještě jednou: nepředstavitelné tři čtvrtiny afghánského obyvatelstva jsou na útěku.

Kdyby se Talibánu nabídlo zastavení bombardování, aby mohlo být zásobeno civilní obyvatelstvo, posílilo by to důvěryhodnost Západu. Talibáni by pak ovšem museli sami dokázat, že takové zásobování také připustí.

A co bychom podle vás měli dělat my „obyčejní“ občané a „obyčejní“ křesťané?

Jako křesťané vidíme stále zřetelněji, že se nemáme a nesmíme stáhnout do nějakého církevního zákoutí nebo církevního ghetta. To, co se od 11. září děje kolem nás a na světové scéně, se týká i nás. Mělo by to být podnětem, abychom se silněji angažovali za společnost, v níž je zajištěna svoboda a lidská důstojnost. Bez občanské angažovanosti to budou jen prázdná slova. Slavnostně přijaté ústavní texty nestačí. Musejí být naplňovány životem, stále znovu naplňovány. A nynější situace snad je příležitostí, abychom přemýšleli o tom, které hodnoty vlastně jsou těmi, které drží společnost pohromadě, a kdo tyto hodnoty zprostředkovává. To přirozeně je otázka na roli církví a křesťanů v naší společnosti, a sice ve dvojím smyslu: jednak výzva křesťanům, aby se angažovali ve společnosti, a jednak výzva státu, aby institucím jako jsou církve umožnil společenskou činnost. Stát totiž spočívá na základech, které si sám nemůže vytvořit.

Slyšeli jsme ovšem i názory, že právě nábožensky motivované teroristické útoky dokazují škodlivost náboženství a potřebnost jeho odstranění ze společnosti. Nebylo by možné stát založit na zcela mimonáboženských základech, jak se o to pokouší třeba hlavní proud francouzské republikánské tradice nebo obě velké strany české politické scény, abychom nechodili tak daleko?

Jako reakci na čin fanatiků, kteří se – právem či neprávem – odvolávají na náboženství, mohu takové výtce rozumět. Ale nevylévejme vaničku s dítětem! Novověké oddělení církve a státu je beze vší pochybnosti smysluplné. Církve a jejich vůdcové nemají žádný přímývliv na rozhodování státu. A je to tak dobře. A naopak stát nemá právo zasahovat do života církve a náboženských společenství. I to je v pořádku. Neznamená to však, že by neexistovaly mezi státem, společností a církví žádné vztahy. Odkud bere stát občany, kteří stát nepoužívají pouze pro naplňování svých vlastních cílů? Odkud bere stát občany, kteří se nespokojují s tím, aby zákony dodržovali právě jen natolik, aby ještě nebyli potrestáni? Odkud stát bere potenciál občanské angažovanostia solidárního chování?

Společnost a stát jako organizační struktura společnosti spočívají na lidech, kteří nevnímají pouze subjektivní zájmy, ale cítí také odpovědnost za druhé a projevují ji konkrétními skutky. Myslím na lékaře v našich nemocnicích, učitele na školách i na zaměstnance v různých podnicích a na mnohé další. K tomu myslím také na mnohé, kteří se angažují jako dobrovolníci bez nároku na honorář: od dobrovolných hasičů a sportovců až k organizacím jako Charita a Diakonie. Jak by naše společnost vypadala, kdyby lidé sledovali jen své vlastní krátkodeché a egoistické cíle na úkor ostatních? Pro mě skutečně vzniká otázka, odkud má pocházet motivace k solidárnímu jednání, když ne z vnímání smyslu lidského života, jaké nám zprostředkuje např. evangelium. Nikoli náhodou mnozí filozofové a sociologové ve vzorové zem liberálního hospodářského systému, v USA, v posledních letech pod praporem komunitarismu zdůrazňují, jaký význam pro liberální společnost mají sociální systémy, které člověkovi nabízejí možnost nalézat smysl života – a mezi takové systémy patří právě i církve a náboženská společenství. Abych to tedy ještě jednou zopakoval: Stát spočívá na základech, které si sám nemůže vytvořit. A z toho plynou důsledky pro způsob, jakým má zacházet s církvemi a jinými náboženskými společnostmi. Sám sobě škodí, když tyto skupiny systematicky vytlačuje na okraj. To platí i pro Německo stejně jako pro Českou republiku.

Co to znamená pro roli církví ve státě?

Stát potřebuje lidi, kteří o humanitních ideálech jenom nehovoří, nýbrž je praktikují. Naopak potom patří k úkolu křesťanských církví, aby rovněž přijaly svoji úlohu ve společnosti a ve státě. Bylo by velkou chybou, kdyby se křesťané stáhli do zdánlivě neporušeného světa zbožné blaženosti. To by nebylo křesťanství evangelia. Odporovalo by to podstatným částem křesťanské zvěsti. Spíše by křesťané měli pozvedat svůj hlas tam, kde je potlačována svoboda, kde se nenaslouchá lidem na okraji společnosti a kde panuje nespravedlnost. Křesťané by měli pozvedat svůj hlas a angažovat se tam, kde je ohrožován nebo zraňovat život. Nikoli náhodou se křesťané, často ve vší tichosti, angažují v situacích sociální nouze: tam, kde osamělé matky mohou dítě donosit jen pokud dostanou po porodu pomoc; kde lidé umírají a potřebují nejen medicínskou, ale i lidskou pomoc; kde jsou lidé odkázáni na podporu druhých kvůli nemoci nebo postižení. A v neposlední řadě – a to je základna pro konkrétní činy – se církve snaží o zprostředkování zkušeností, které dávají životu směr a smysl: zcela konkrétně řečeno, zkušeností s Bohem Ježíše Krista. Snaží se zprostředkovat, že život je víc než sledování ekonomických zájmů na globalizovaném trhu. Na tomto základě ostatně nelze ani dost docenit roli církevních škola jiných vzdělávacích institucí. Jistě to není náhodou, že v islámských zemích jako v Egyptě jsou křesťanské školy tak vysoce uznávány.

Zdá se mi, že 11. září a následující události hluboce otřásly mnohým, čeho se pracně dosáhlo v dialogu mezi křesťanstvím…

Zlé je, že od září zase kolují různá neblahá hesla, mezi jinými vtíravý titul knihy Samuela Huntingtona Střet civilizací z roku 1996. Není pravda, že nyní jde o boj civilizací. A tím víc není pravda, že takovýto střetby v globalizovaném světě měl být nevyhnutelný. Naopak: je nebezpečné vidět vše jen těmito brýlemi, chápat to jen z této perspektivy zápasu mezi kulturami. Tady nám může pomoci malá hermeneutická úvaha: Chceme-li porozumět jevům, které vnímáme – v tomto případě jisté formě terorismu –, musíme je popsat slovy. Když je však pojmenujeme, už je právě nepopisujeme, ale určitým způsobem je vykládáme. Každé porozumění znamená pokus pochopit složitou situaci pomocí zjednodušení. Vůbec můžeme chápat jen tehdy, když zjednodušujeme. Přitom si musíme jen zůstat vědomi: až teprve slova, která používáme a jimiž uspořádáváme své dojmy, jistým způsobem vytvářejí realitu, kterou jsme se naprvní pohled pouze pokoušeli popsat. Realita je vždy interpretovaná realita. Tato interpretace je převelice účinná; vždyť na této „realitě“ pak zakládáme své reakce. Použijeme-li titulek „střet civilizací“ k „popisu“ nové situace, pak nové fenomény vykládáme – aniž bychom museli – s určitým zaměřením; a výhrady vůči islámu a boj mezi islámským a neislámským světem jakoby se tím náhle staly nevyhnutelným důsledkem. Ve skutečnosti však to je nedokázané, fatalisticky znějící tvrzení: snad se současné události mohou naopak stát příležitostí k zesílenému dialogu mezi náboženstvími a kulturami. V tomto dialogu potom jde o to vybudovat vzájemnou důvěru, a přirozeně si potom navzájem klást otázky, včetně otázek kritických. Ani jedna ani druhá reakce není nevyhnutelná a „automatická“. Zde asi začíná odpovědnost jednoho každého, aby na to, co se stalo, správně reagoval.

Důvodů k nedůvěře a pesimismu ovšem je hodně… Je zde i něco pozitivního? Není toto vlastně spíš nezbytný test pevnosti vztahů?

Snad současná situace skutečně povede k tomu, abychom brali vážněji svoji snahu o kulturní vzájemnost, i tady v Evropě. V současném srůstajícím světě nám ostatně ani nic jiného nezbývá. Všechno ostatní by byla iluze. Už nežijeme ve světě navzájem od sebe oddělených národních států a národních kultur. Už ve svém nejbližším sousedství máme „cizince“, příslušníky jiných kultur, lidi jiného způsobu života, někdy i jiné řeči a barvy pleti. Integrace je úkol s vysokou prioritou; anebo řekněme skromněji: vzájemné poznávání a objevování společných cílů ve společném státě. Jen tak na obou stranách mizí obavy, předsudky, zárodky konfliktů. Přitom se přirozeně nesmíme vyhýbat kritickým otázkám. K nim jistě patří role ženy ve společnosti nebo poměr státu a náboženství.

Někteří myslitelé, například Hans Küng, říkají, že existuje určitý základ morálky společný všem kulturám a náboženstvím, tak říkajíc jakýsi nejmenší společný jmenovatel, který bychom měli nalézt a dodržovat, pokud chceme umožnit mírové soužití v globalizovaném světě.

Církve a náboženské společnosti mají důležitou roli pro mírové soužití v globalizovaném světě. Beze sporu ony vytvářejí kulturu. Přirozeně však jakási minimální morálka nedostačí k tomu, aby mohla utvářet lidský život. Kultura je vždycky víc než jen minimum společných hodnot. Přesto je Küngova myšlenka pozoruhodná – a Küng se v tomto bodě shoduje se současným papežem, který sledoval společnou modlitbou zástupců světových náboženství v Assisi podobný cíl: zaměření se na společný mírotvorný potenciál různých náboženství. Ale jak obtížný je však „světový étos“ ve smyslu Küngových úvah, ukazuje už spor o univerzálnost lidských práv, která přece takový minimální étos ztělesňují. Nárokují si platnost pro všechny lidi nezávisle na pohlaví, národnosti, náboženství, společenské vrstvě atd. Zároveň je proces formulování všeobecných lidských práv úspěšným příběhem, který potřebuje pokračování. Nepochybně přitom náleží náboženstvím důležité místo. K uvážení však zůstává, že lidé se mohou zapojit do dialogu o světovém étosu jen tehdy, když jsou si vědomi své vlastní identity. To bude třeba říci i těm, kteří se domnívají, že se společnost může obejít bez nějaké náboženské orientace svých členů. Neznám žádnou instituci, žádný systém, který by tuto ztrátu orientace mohl kompenzovat.

Udržujete čilé styky s českými teology a českou církví, dokonce jste se kvůli tomu naučil česky. Jak se jako německý teolog cítíte v české církvi?

Díky své nedělní službě ve volarské farnosti na Šumavě a díky kontaktům se spřátelenými teology v Českých Budějovicích, Olomouci a Praze jsem už poznal mnoho lidí, ke kterým chovám velkou úctu: „můj“ farář ve farnosti, který v těžkých dobách zůstal věrný svému přesvědčení a svým věřícím; rodiny, které se kvůli svému křesťanskému přesvědčení vzdaly kariéry v povolání; kolegové na univerzitách, kteří tajně studovali teologii; mladí lidé, kteří přes ateistickou výchovu v posledních letech objevili Boha… Obohacuje to můj vlastní život, že smím být s takovými lidmi.

Jaké rozdíly mezi českou a německou katolickou církví vnímáte? Jak byste si představoval jejich spolupráci?

Největší nynější rozdíly mezi českou a německou církví jsou způsobeny odlišnou historií po válce. Křesťané v Česku se v uzavřené, komunistickou stranou a státním bezpečnostním aparátem ovládané společnosti museli vyrovnávat se zcela jinými otázkami než křesťané v Německu. Otázka, jak můžeme a máme žít coby menšina v otevřené, liberální a pluralistické společnosti, nás v Německu po 2. vatikánském koncilu intenzivně zaměstnávala především v sedmdesátých a osmdesátých letech, se všemi konflikty a jizvami, které to přineslo. Mám dojem, že česká katolická církev je s mnohými z těchto otázek konfrontována právě nyní. Tento vývoj mi připadá podobně bolestný jako byl u nás, jen probíhá v mnohem kratším čase, což situaci přirozeně zostřuje. V Německu v posledních letech sílilo přesvědčení, že vnitřní polarizace k ničemu nevede. Naopak musíme společně a aktivně řešit problém, jak máme coby křesťané a coby církev žít životem, který druzí budou vnímat jako pozvání – vždyť víra umožňuje objevovat rozměry života a svobody, které nemůže otevřít nikdo jiný než Bůh. To znamená také hledat nové formy společného života, ve farnostech, ale neomezovat se jen na místní okruh.

V Česku mě naopak překvapují a dojímají lidé, kteří v posledních letech našli cestu k Bohu a církvi. Myslím na studenty v Českých Budějovicích, na studentskou obec v Praze. Myslím na množství křtů dospělých, které my v Německu v tomto rozsahu známe zatím jen na několika málo místech. Od české církve se v Německu můžeme učit, co to znamená, když tradiční církevní struktury už bezproblémově nefungují. My se často pokoušíme různé nouzové stavy – nedostatek kněží, spolupracovníků, finančních zdrojů a tak dále – zvládat, aniž bychom vytvářeli cosi kvalitativně skutečně nového. V této oblasti bychom podle mého názoru mohli a měli společně hledat myšlenky na nové podoby křesťanského života. Byl bych rád, kdybychomv našich církvích vytvářeli – a využívali! – více možností navzájem se lépe poznat a tak se od sebe vzájemně učit. Možností tu je řada: společné německo-české univerzitní semináře, farní praxe pro studenty teologie z druhé země, partnerství farností, spolupráce katolických svazů a tak dále. Něco se takto už dělá mezi sousedními biskupstvími na české a německé straně a nebo třeba v rámci Ackermanngemeinde.

rozhovor připravil JaS