Knihovnička Getseman

Kopeček P.: Liturgické hnutí v českých zemích a pokoncilní reforma, CDK, 2016

V češtině dosud souborné dílo popisující fenomén obnovy liturgie počínající polovinou 19. století a končící současností neexistovalo. První kapitola „Liturgické hnutí a reforma církve“ vymezuje prostor zájmu, který kniha popisuje. Druhá kapitola „Liturgické hnutí v Evropě“ si všímá jak dění v jednotlivých zemích, důležitých střediscích a na významných akcích až do 2. vatikánského koncilu. Třetí kapitola „První protagonisté liturgického hnutí“ popisuje dílo Maurice Festugiéra, Prospera Guérangera, Lamberta Beauduina, Romana Guardiniho, Odo Casela, Josefa Jungmanna, Pia Parsche, Vergila Michela, Salvatora Marsilia a Cipriana Vagagginiho. Všímá si i důležitých východisek liturgické teologie. Zatímco prvé tři kapitoly lez chápat jako úvod, vlastní těžiště knihy začíná čtvrtou kapitolou „Liturgické hnutí v českých zemích“ popisující stav před 2. vatikánským koncilem. Pátá kapitola „Liturgická reforma 2. vatikánského koncilu“, kterou považují za nejlépe zpracovanou, a šestá „Pokoncilní reforma a nové liturgické knihy“ popisují situaci v celosvětové církvi, zatímco sedmá „Pokoncilní liturgická obnova v ČSSR“ situaci v církvi domácí. Téměř současnosti se dotýká závěrečná kapitola „Český misál a jeho překlad“, kde autor již popisuje i to, co sám zažil.

Zpracování zdrojů pro tak obsáhlé popisné dílo (400 str.) je velmi pracné. Je obdivuhodné, že to autor, při veškerých dalších povinnostech, během krátké doby k tomu vyhrazené, dokázal. Je tak omluvitelné, že se nepodařilo odstranit řadu duplicit, které se v knize vyskytují (např. v prolínajících se kapitolách 2. a 3.).

Připomínky mám k užité terminologii. Autor užívá pojmy (liturgická) „reforma“ a (liturgická) „obnova“ téměř jako synonyma. To jej vede k potřebě vždy vysvětlit, co pod tím pojmem myslí. Ne vždy se to daří. Např. na str. 297 Pavel Kopeček píše: „Proto někteří autoři hodnotí dobu zavádění liturgické reformy jako „nevyužitou příležitost“, jako liturgickou obměnu nebo obnovu s tím, že na pravou reformu je třeba ještě počkat.“ Na konci věty je uveden odkaz 919 na knihu Balík, S. – Hanuš, J., Letnice dvacátého století, s. 156. Věta na kterou se Kopeček zřejmě odkazuje zní: „U nás jsou ovšem (přímluvy) stále nejzanedbanější částí liturgie a vystihují neuspokojivý stav liturgické obnovy.“ Obnovou se zde myslí uplatnění práv a povinností vyplývajících z obecného kněžství. Tj. v daném případě, že přímluvy jsou v režii obce, což se ve valné většině případů dosud neděje. Tím, že Pavel Kopeček nerozlišuje pojmy obnova a reforma, pak může napsat, že podle některých autorů „... na pravou reformu je třeba ještě počkat“. To však a zmínění autoři netvrdí. Reforma (tj. změna forem) proběhla, ale na obnovu (která se týká uchopení podstaty dění) ještě čekáme.

Jiná terminologická připomínka se týká pojmu „reformovaný“ který je vícekrát užit (např. na str. 258, 259) ve smyslu týkající se všech církví vzešlých z reformace. Pro tento případ se užívá v češtině termín „reformační“, zatímco pojem „reformovaný“ se užívá v užším slova smyslu, v souvislosti s reformací kalvínskou.

Autor zmiňuje napětí, které panovalo mezi „pražskou“ a „moravskou“ překladatelskou skupinou (str. 293-6). Problém vidí v Praze, jmenovitě v postavě Bonaventury Bouše (viz pozn. 915 na str. 296). Nechci přilévat oleje do ohně (který navíc už naštěstí mezi liturgisty dávno vyhasl). Ale uvedená charakteristika B. Bouše, jako člověka neschopného spolupráce, který má vždycky pravdu, možná odpovídá, ale pouze do Boušeho radikální proměny, která nastala díky II. vatikánskému koncilu. Rtuťovitý chlapík, se kterým bylo nesnadné vyjít, se během poměrně krátké doby, asi dvou let, totálně proměnil v člověka, se kterým bylo radost být, užitečné se radit. Dodnes mám biblický pojem „obrácení“ spojený s tím, co jsem zažil na proroku Bonaventurovi.

Pavel Hradilek

Tichý R., Oremus, Komentáře ke vstupním modlitbám mešní liturgie, Krystal OP, Praha, 2016

Podstatnou částí knihy Radka Tichého je představení současných nedělních orací římskokatolické liturgie. Chybí pouze orace pro 1. týden v mezidobí a pro slavnost Nejsvětější trojice, zato jsou zařazeny Vánoce. U každé neděle je uveden současný český překlad, latinský originál a doslovný překlad do češtiny. Následují informace o původu modlitby a její výklad.

Domnívám se, že téma knihy je důležité, ať již pro toho, kdo orace přednáší, aby s nimi vnitřně souzněl a přednes byl k užitku slavící obce. Stejně tak pro toho, kdo chce porozumět struktuře a obsahu římských orací, aby je mohl sám, jménem slavící obce, improvizovat. Současné římskokatolické liturgické předpisy to sice nepředpokládají, ale děje se tak. Např. Jiří Reinsberg (1918-2004) improvizoval vstupní modlitbu téměř vždy. Do misálu se díval, někdy využil myšlenku orace a podal ji současnou češtinou, ale někdy využil jen výzvu „Modleme se“ a konkluzi…

Komentářům ke vstupním modlitbám předchází zdařile připravená obecná část, která charakterizuje vývoj, strukturu a zdroje římských orací. Drobnou výhradu mám k popisu struktury orace na str. 19-21. Anamnetickou část orace (obsahující rozpomínání na boží vlastnosti či činy) označuje jako „chválu“. Jednak je tak zaměněn obsah modlitby za formu, jednak v římských oracích nemá anamnetická část modlitby (pokud je vůbec přítomna) formu chvály (bohužel) téměř nikdy.

Autor považuje současný český překlad orací za „vcelku velmi zdařilý“ (str. 15). To úplně nesdílím. Jistě, orace by mohly být přeloženy hůře, ale je známo jaké výměny názorů provázely jak původní překlad misálu do češtiny, tak jeho revizi v nedávné době. I když odmyslíme nekompetentní zásahy (např. z Vatikánu), přesto existuje napětí mezi věrností originálu či latinské předloze (což nemusí vždy znamenat totéž) a snahou o určité strukturní sjednocení. V posledních letech je kladen důraz na eulogický charakter liturgických textů. Podíváme-li na např. na české překlady orací během roku, pak asi jen třetina má vyjádřenu anamnézi a zbylé dvě třetiny ji nemají vůbec, nebo ve zcela rudimentální podobě. Ve srovnání s tím německé překlady (těch samých latinských originálů) mají obsaženu anamnézi vždy. Některou myšlenku originálu, která byla formálně součástí prosby předřadí formálně do anamnéze. Myslím že je to důležité. Liturgická modlitba formuje modlitbu soukromou. Křesťan se slavením liturgie učí, že modlitba není jen prosbou, ale i dobrořečením.

Předmětem knihy nejsou dějiny liturgie, takže uvedené dějinné poznámky jsou logicky velmi stručné, ovšem někdy až na úkor přesnosti výkladu orací. Např. popis tří vánočních bohoslužeb v Římě (str. 43) odpovídá situaci mezi 6. a 12. stoletím. V křesťanském starověku, kde mají orace původ, tomu tak nebylo. Vánoce se začaly slavit někdy po r. 322 (dokončení basiliky sv. Petra) jako křestní slavnost bohoslužbou ve dne. Po r. 431 (Efezský sněm) přibyla noční slavnost u P. Marie. A teprve v pol. 6. stol. třetí bohoslužba ráno na „císařské půdě“ u sv. Anastazie. Tři bohoslužby měly napodobit velikonoční Triduum. S ohledem na původně křestní charakter Vánoc nepřekvapuje podobnost vánočních orací s orací velikonoční vigilie.

Podobně na str. 59 je popsána postní praxe podle Gelasiánského sakramentáře a je uvedeno, že je to praxe starověká. Ne zcela. Ve starověku (ačkoli se praxe místo od místa lišila) probíhalo kanonické pokání tak, že sice na začátku postní doby do něj kajícníci vstupovali a na Zelený čtvrtek končilo, ale trvalo mnohem delší dobu než šest týdnů, zpravidla roky, podobně jako katechumenát. Doba postní byla pak primárně věnovaná bezprostřední přípravě na křest.

Pavel Hradilek

Tomáš Mrňávek, Vývoj a struktura liturgie sv. Jana Zlatoústého, vyd. Pavel Mervart 2016, 228 s.

Dlouhých osm let po svém vzniku vyšla kniha Tomáše Mrňávka, kancléře apoštolského exarchátu řeckokatolické církve v České republice, která zejména laickým čtenářům z církví západního obřadu srozumitelně a přehledně představuje božskou liturgii konstantinopolské tradice v jejím historickém kontextu. Napravila tak alespoň částečně dluh, které české prostředí dosud vůči tomuto tématu mělo, neboť je vůbec první tuzemskou původní prací svého druhu. Tomáš Mrňávek, absolvent Papežského východního institutu v Římě, kde byl mimo jiné žákem věhlasných odborníků na východní liturgii a spiritualitu, jezuitů Roberta F. Tafta a Miguela Arranze, byl pak k tomuto úkolu osobou nad jiné povolanou.

Kniha se skládá ze dvou hlavních částí. První se věnuje specifické architektuře a liturgickému vybavení chrámů východního obřadu, zatímco druhá se soustředí na vlastní liturgii, její původ, vývoj a kodifikaci a podrobně popsaný a komentovaný průběh.

Hlubší ponor a porozumění přitom autor přirozeně prokazuje v části druhé. V pasážích o podobě chrámu a jeho vybavení si vystačí se základní, spíše již antikvovanou literaturou, a výsledek má poněkud stručně slovníkový a místy tak nutně zjednodušující charakter. To platí zejména pro velice složitou otázku vztahu stavebního typu raně křesťanské basiliky ke starším antickým stavebním formám, která ani po více než století důkladného archeologického, uměleckohistorického a liturgického bádání zdaleka není jednoznačně zodpovězena. Zcela jistě lze nicméně z jejího rodokmenu vyloučit Mrňávkem zmiňovaný antický chrám, k jehož podstatným rysům (a zásadním odlišnostem ve srovnání s basilikou) patří to, že se lid neshromažďoval v něm (s. 38), ale vně a kolem něj. Rovněž problém rozmanitých podob oltáře a otázka jeho umístění v raně křesťanské architektuře je mnohem komplikovanější, než by se mohlo z předloženého přehledu jevit. Tyto výtky jsou nicméně s ohledem na hlavní obsah a cíl publikace spíše marginální povahy. V pasážích věnovaných vybavení kostela jsou představeny jednotlivé jeho části i veškeré vybavení liturgickými předměty. V některých místech by snad méně poučený čtenář přivítal poněkud podrobnější osvětlení původu, smyslu a užívání jednotlivých předmětů, jako jsou třeba četná oltářní plátna.

Ve druhé části, jak již bylo naznačeno, Tomáš Mrňávek naopak velmi úspěšně úročí své důkladné studium, když přehledným a stručným způsobem provádí čtenáře po dějinách liturgie, tradicí připisované konstantinopolskému patriarchovi z druhé půle 4. století, původu nicméně asi o něco mladšího. Představuje také základní prameny, z nichž čerpá poznání této liturgické tradice a ve stručnosti představuje také dějiny jejího studia (na vývoji typikonů, edic, komentářů apod.). Tato část tak ve stručnosti doplňuje přehlednou příručku svrchu zmiňovaného R. F. Tafta „Stručné dějiny byzantské liturgie“, kterou přeložil a k českému vydání roku 2008 připravil právě Tomáš Mrňávek. Vlastním těžištěm práce je pak oddíl poslední – tedy důkladně popsaný a komentovaný průběh samotné liturgie. V těchto pasážích nabývá práce nejzřetelněji charakteru odborného textu, doplněného četnými odkazy na recentní sekundární literaturu i citacemi primárních pramenů v originálních jazycích (zpravidla tedy v řečtině), aniž by ztrácela na přehlednosti a srozumitelnosti i pro poučeného laického čtenáře.

Vedle některých ne zcela srozumitelných momentů ve struktuře a řazení textu (např. přerušení výkladu o původu liturgie přehledem jednotlivých částí anafory, kterým je poté náležitá pozornost věnována logicky až v posledním oddílu; nebo vložení rozsáhlé slovníkové pasáže o liturgických oděvech do kapitoly popisující již samotný průběh liturgie, respektive její první část – proskomidii, namísto vhodnějšího umístění za kapitolu o liturgických předmětech) je myslím určitým nedostatkem knihy marginální pozornost věnovaná otázce ikon, která přitom hraje jak v liturgii, tak obecně ve spiritualitě církví východního obřadu zásadní roli. Toto opomenutí je nápadnější tím spíš, oč intenzivnější odborná debata se o povaze a podobě ikony jako specifického kultovního obrazu přinejmenším několik posledních desetiletí vede na poli uměleckohistorickém, teologickém i v jejich průniku, přičemž ozvuky této diskuse se projevují i v nezanedbatelné knižní produkci, která na toto téma vychází dokonce i v českém jazyce. Stručná zmínka a ještě stručnější odkaz na zcela nerelevantní literaturu (s. 135-136, pozn. 15) jsou tak v tomto kontextu velmi nedostatečné.

Naopak je třeba ocenit bohatou obrazovou přílohu knihy, která instruktivně napomáhá čtenáři k pochopení a poznání některých popisovaných předmětů či prvků liturgie. Její zařazení přitom, jak se dozvídáme v ediční poznámce, způsobilo zkraje zmíněný několikaletý odklad ve vydání publikace. Je nicméně škoda, že tento čas nebyl ještě lépe využit stran redakční přípravy obrazového doprovodu. Vedle preciznějšího výběru (vynechání některých redundantních /s. 52-53/ a nahrazení nekvalitních /s. 75, 94/ ilustrací) se tato práce měla projevit ve standardnějším formátu popisek, které by měly uvádět vedle toho, co je na obrázku zobrazeno, také původ ilustrace. To se většinou neděje, a zejména v případě fotografií z rukopisů (zcela) či detailů z chrámových interiérů (častěji) bude tyto informace případný adept dalšího hlubšího studia bolestně postrádat.

Uvedené výtky nicméně zásadněji nesnižují kvality představovaného publikačního počinu a je zřejmé, že kniha Tomáše Mrňávka se po zásluze stane základní příručkou pro všechny zájemce o „úctyhodně starobylé liturgické obřady východních církví, z nichž vyzařuje apoštolská tradice a které jsou součástí nedílného dědictví všeobecné církve“ (Orientalium Ecclesiarum).

Jan Klípa