Jste zde

Teologický význam Lutherových změn v řeckém a latinském textu Pavlových listů

V prvních vydáních Lutherova překladu Nového zákona do němčiny (Neues Testament Deutsch, NTD) je řada úseků, které se od řeckého i od latinského textu liší. Většina těchto odchylek jsou záležitosti stylizace a vyplývají z Lutherovy snahy vyjadřovat se co nejjasněji, jazykem srozumitelným pro běžného čtenáře. To by nebylo možné, kdyby se byl úzkostlivě držel originálu, řečeno Lutherovými slovy, „kdybych se ptal latiny, jak mám mluvit německy“; naopak je nutno se učit od lidu, od matky v domácnosti, od dětí na ulici, od obyčejných mužů na tržišti, pozorovat, jak oni mluví, a biblický text tlumočit přesně touto řečí; „pak budou rozumět, protože pochopí, že se s nimi mluví německy“. Dosáhnout toho, aby Bible mluvila německy, a ne latinsky nebo řecky, se také Lutherovi do značné míry podařilo. Proto je jeho Nový zákon nejen mimořádným teologickým dokumentem, který zásadně formoval náboženský život nesčetných generací věřících, nýbrž i monumentálním jazykovým dílem, jež rozhodujícím způsobem ovlivnilo vývoj němčiny.

Další odchylky německého textu od řeckého, resp. od Vulgáty vyplývají z toho, že Luther, jak sám říká, nechtěl překládat slovo od slova, nýbrž chtěl tlumočit biblický význam textu, tj. nechat hluboký teologický smysl konkrétní pasáže plně zazářit. Z toho ovšem plyne, že aby překladatel zůstal věrný obsahu sdělení, musí se odchýlit od litery. Nejznámější z těchto odchylek je překlad verše Ř 3,28, do něhož Luther vkládá příslovce „pouze“. „Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým pouze vírou bez skutků zákona.“ Ovšemže se výraz „solum“ nebo „sola“ nevyskytuje ani v řeckém, ani v latinském textu, říká Luther, ale přesto je jeho vložení do německé verze nejen legitimní, nýbrž dokonce nutné. Jednak to odpovídá stylu němčiny, jednak je to v souladu s Pavlovou myšlenkou, ústředním bodem křesťanského učení: ospravedlnění se děje skrze víru v Krista bez skutků zákona.

Kvůli tomuto překladu Ř 3,28 se okamžitě rozpoutal prudký spor. „Papisté“, jak Luther nazýval své protivníky, jej osočovali, že na tomto i na mnoha jiných místech biblický text Nového zákona svévolně mění. Rok po vydání Lutherova německého Nového zákona uveřejnil Hieronymus Emser ostrou polemiku s příznačným názvem „Z jakého důvodu bylo správné zakázati prostému lidu Lutherův překlad Nového zákona“. V ní vytýká Lutherovi více než 1400 „kacířských omylů a lží“. Avšak v tomto dlouhém výčtu údajných omylů překvapivě chybí překlad Ga 5,5-6, což je nejproblematičtější ze všech odchylek německé verze Pavlových listů od řecké a latinské předlohy, jak ještě později uvidíme.

Jestliže se v následujícím textu zabývám některými z těchto Lutherových zásahů do Pavlových textů, rozhodně to neznamená, že bych chtěl oživit tento spor, dnes naštěstí překonaný. Chci prostě, konstatovat nepopiratelnou skutečnost, která – navzdory svému ohromnému významu pro chápání Lutherova přístupu k překládání Bible – zůstává v současném výzkumu tohoto tématu opomíjena. Jedním z hlavních důvodů, proč tyto odchylky německé verze od řeckého a latinského textu nejsou známy, je nepochybně skutečnost, že je Luther od šestého vydání (1526) odstraňoval, takže ve všech vydáních po roce 1730 lze nalézt prakticky jen stylistické obměny. Další příčinou je pravděpodobně fakt, že Emser a další katoličtí apologeti svou vyzývavou antilutherovskou polemikou jakoukoli kritiku Lutherových překladů navždy diskreditovali.

Omezím se pouze na popis některých Lutherových „korektur“, aniž bych k nim chtěl přistupovat důkladně vědecky. Stačí, že upozorním na jejich na jejich existenci. Možná, že se pak stanou předmětem budoucích vědeckých prací k Lutherovu Novému zákonu. Předtím bych ještě rád prohlásil, že si zveřejněním tohoto krátkého výčtu nečiním nárok na nějaký objev. K nalezení těchto odchylek stačí pozorně číst různá textově se lišící vydání Lutherova Nového zákona.

Jak již bylo řečeno, většina těchto odchylek je spíše stylistické povahy a nemá nejmenší vliv na smysl textu. Luther například často vkládá slovo „totiž“, aby byl text plynulejší. Na jiných místech dává Pavlovu textu určitý tón, aniž by výrazně měnil jeho teologický obsah. To se týká např. překladu 1K 7,19 ČEP: „Nezáleží na tom, zda je někdo obřezán nebo není, ale na tom, zda zachovává Boží přikázání.“, kde v prvních Lutherových překladech najdeme „plní Boží přikázání“ místo „dbá Božích přikázání“, jak by vlastně odpovídalo řeckému textu i Vulgátě. Podobně Ko 2,4 ČEP: „Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi.“ – místo odpovídajícího „záludnými řečmi“ překládá Luther „rozumnými řečmi“, čímž naznačuje, že nebezpečné nejsou sofistikované argumenty, nýbrž sám rozum.

Teologicky závažnější jsou „vylepšování“ Pavlova textu, k nimž Luther sahá při překladu 1K 7,8 a Ga 5,5-6. V těchto případech už nejde o více či méně diskutabilní nuancování Pavlova myšlení, nýbrž o skutečné odchylky od originálu a od Vulgáty, které korigují Pavlovo učení v tak důležitých otázkách, jako je panenství a ospravedlnění.

Překlad 1 K 7,8: nové hodnocení manželství a panenství

V sedmé kapitole svého prvního listu odpovídá Pavel Korintským na otázky týkající se manželství. V úvodu jim říká, že je správnější se neženit, avšak nežli se oddat smilstvu, pak přece jen raději zvolit manželství. Pak je poučuje manželských povinnostech a pokračuje (1 K 7, 7-9 ČEP): „Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já. Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já. Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než se trápit.“ Text je naprosto jasný: Pavel zcela nepochybně hodnotí panenství výše než manželství, a proto radí „svobodným a vdovám“, aby zůstali jako on, tj. nevstupovali do manželství. Pavlova rada je ovšem v diametrálním rozporu s tím, jak velmi si Luther cenil manželství a jak pohrdal celibátem. Proto při překladu považuje za vhodnější doporučovat svobodný stav pouze lidem ovdovělým: „Vdovcům a vdovám sice radím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já.“ Hieronymovi Emserovi, nesmiřitelnému protivníkovi reformace, tato korektura Pavlova textu ovšem neušla. Mluví o ní jako o falšování a vysvětluje ji Lutherovým pohrdavým postojem k panenství. Navzdory vší kritice zůstal Luther v prvních devíti vydáních (1521–1527) svého Nového zákona u této verze Pavlovy rady a teprve roku 1530 se rozhodl přeložit větu přesně.

Překlad Ga 5, 5-6: ospravedlnění skrze víru

Tady je rozdíl mezi německým překladem a jeho předlohou nepochybně nejzávažnější a nejproblematičtější. Zde totiž nejde o víceméně legitimní odstínění nějakého výrazu, zde se celé dva verše Listu ke Galatským zřetelně liší jak od řeckého textu, tak od Vulgáty a Erasmova překladu. A nadto je jejich téma teologicky mimořádně významné.

Apoštol říká (ČEP): „My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí. V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.“ V prvních vydáních NTD je tento úryvek změněn téměř k nepoznání; Luther totiž při překladu zkombinoval Ga 5,5 s myšlenkou z Listu Římanům (Ř 3,28) a dospěl k tomuto výsledku: „Máme v Duchu pevnou naději, že jsme ospravedlněni skrze víru.“ Takže podle Luthera Pavel nevyjadřuje naději na ospravedlnění, nýbrž formuluje učení o ospravedlnění skrze víru (které je shrnuto v Ř 3,28). To ale není všechno. Tím, že Luther v Ga 5,6 překvapivě zaměnil termíny „víra“ a „láska“, překroutil v německé verzi i druhý Pavlův výrok; napsal totiž: „V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je láska, která jedná skrze víru.“

Není nejmenší pochyby, že ve verši Ga 5,5 byla odchylka od originálu učiněna úmyslně. Luther byl o oprávněnosti kombinace s Ř 3,28 zjevně přesvědčen tak pevně, že svůj překlad až do roku 1530 neopravil. Ale můžeme snad říci totéž i o překladu Ga 5,6? Uvážíme-li, že právě Pavlův výrok „v Kristu Ježíši …. je rozhodující víra, která se uplatňuje láskoupatří k těm, které katolíci v polemikách s Lutherem používali nejraději, pak se zdá, že tady musíme jakýkoli úmysl předem vyloučit. Záměnu výrazů „víra“ a „láska“ budeme spíše považovat za lapsus calami („chybu pera“), tedy omyl vzniklý při psaní, snadno vysvětlitelný vzhledem k rychlosti, s níž Luther Nový zákon překládal.

Jakkoli se to snad zdá nemožné, úmyslnou záměnu obou výrazů přesto nelze úplně vyloučit. Předně proto, že ji najdeme v prvních šesti vydáních NTD (1522/1, 1522/2, 1524/1, 1524/2, 1524/3, 1925), z nichž některá byla pečlivě korigována a opravena. Kromě toho si musíme uvědomit, že tato záměna v Ga 5,6 je nutná právě v důsledku propojení Ga 5,5 s Ř 3,28. Jinak by text říkal, že máme pevnou naději být ospravedlněni (pouze) skrze víru, neboť v Kristu Ježíši je rozhodující (pouze) víra, která se uplatňuje láskou. To by očividně nebylo příliš logické.

Nechci zde tento obtížný problém vyřešit. Pouze bych jej rád ukázal v jiném světle – a to vzhledem k překvapivé, dosud sotva reflektované skutečnosti, že někteří Lutherovi doboví stoupenci byli přesvědčeni, že záměna „víry a „lásky“ v překladu verše Ga 5,6 není omyl, nýbrž Lutherův výslovný úmysl. Tento názor zastával jednak překladatel Lutherova NTD do severoněmeckého nářečí (Plattdeutsch, dolnoněmčina), jednak autor rukou psaných poznámek k Vulgátě vydané v Lyonu 1519 (výtisk se nachází ve Württemberské zemské knihovně ve Stuttgartu).

Překlad Nového zákona do severoněmeckého nářečí

Jak známo, Lutherův Nový zákon byl největší nakladatelský úspěch první poloviny 16. století. Vyšel nejen v několika nákladech s mnoha dotisky, byl přeložen i do několika německých dialektů. Překlad do severoněmeckého nářečí s názvem Dat nyge Testament tho dude, jehož autorem byl pravděpodobně Theodor Smedecken, vyšel roku 1523 ve Wittenbergu nákladem Melchiora Lottera a o rok později v Kolíně n. R. Verše Ga 5,5-6 zde přesně odpovídají textu prvních vydání Lutherova NTD, včetně záměny slov „víra“ a „láska“ (Ga 5,6). Vzhledem k tomu, že jde o tak známý biblický výrok, je téměř nemožné, že by si byl autor zásadní změny Pavlovy výpovědi nevšiml. Jestliže přesto toto místo přeložil ve shodě s Lutherem, pak byl nepochybně přesvědčen, že nešlo o omyl, že Luther záměnu provedl úmyslně.

Poznámky k Vulgátě (Lyon 1519)

Exemplář Vulgáty (vyd. Jacques Mareschal, Lyon 1519) uložený ve Württemberské zemské knihovně ve Stuttgartu obsahuje množství ručně psaných poznámek, vztahujících se převážně k Lutherovu německému překladu. Nejčetnější a nejdůležitější se týkají Pavlových listů. Výklad zde byl svědomitě korigován v souladu s německým překladem. Nad řádky nebo na okraji stránky jsou poznamenána klíčová slova pro překlad. Jsou většinou latinsky, jde o latinské ekvivalenty výrazů z německého textu. Německy jsou uvedeny prakticky jen ty pojmy a výrazy, které jsou pro němčinu tak typické, že je latinsky vyjádřit nelze. Skutečnost, že autor poznámek dává přednost latině, dokazuje, že latinsky myslel a že se latinsky vyjadřoval obratněji než německy. Proto klíčová slova německého překladu rád zapisuje v latině. Najdou se i poznámky z originálního textu, je jich však menší počet než latinských a německých.

Některé poznámky jsou označeny písmenem M (= Martinus), čímž autor naznačuje, že jsou odvozeny přímo od Luthera. Takový výslovný odkaz by se mohl na první pohled zdát úplně zbytečný, protože by pod něj bylo možno zařadit i většinu ostatních poznámek, které s Lutherovým překladem Nového zákona tak či onak souhlasí nebo se k němu úzce vztahují. Ale stačí tyto „Martinovy poznámky“ zběžně zkontrolovat, a jejich mimořádný význam je jasný. Všechny se týkají úseků, v nichž se Lutherův překlad podstatně liší jak od originálního textu, tak o Vulgáty. Zřejmě tím chce dát autor poznámek najevo, že tento překlad hájil sám Luther. Mezi „Martinovými poznámkami“ najdeme všechny Lutherovy odchylky od originálu nebo od Vulgáty, které jsem komentoval (až na poznámku k 1K 7,9). Avšak nejdůležitější jsou zcela nepochybně „Martinovy poznámky“ týkající se překladu Ga 6,5-6. Zde totiž autor komentářů připisuje přímo Lutherovi jak překlad GA 5,5 kombinovaný s Ř 3,27, tak i závažnou změnu Pavlova textu v následujícím verši (Ga 5,6), způsobenou záměnou pojmy „víra“ a „láska“. To je zřejmé z onoho písmene M (= Martinus), které je vepsáno mezi dvěma poznámkami na okraji, vztahujícími se k německému překladu zmíněných veršů (Ga 5,5:„ut per fidem iustificati sumus“ a Ga 5,6: „sed charitas quae per fidem operatur“).

Je příznačné, že tato poslední poznámka je přeškrtnuta. Proč? Nejspíš si komentátor všiml, že ve vydání z roku 1526 byl chybný překlad Ga 5,6 opraven.

Samozřejmě: Jedna věc je, že autor poznámek připisuje změny Pavlova textu Lutherovi; druhá věc je, jestli věděl, proč je Luther udělal. To první je nepochybné, to druhé ne, neboť totožnost autora poznámek se dodnes se nepodařilo odhalit. Spolehlivě o něm víme jen to, že byl Lutherovým nadšeným stoupencem a že jeho poznámky k Pavlovým dopisům mají tak úzký vztah k německému překladu, že mohou pocházet jen od někoho, kdo musel být tak či onak očitým svědkem Lutherovy a Melanchtonovy práce při přepracovávání německého textu, nebo od někoho, kdo chtěl do postupu obou překladatelů při přepracovávání překladu proniknout a pochopit jej.

Závěr: Překlad Ga 5,6 v prvních vydáních NTD vykazuje tak závažnou odchylku od originálního textu i od Vulgáty, že se zdá být vyloučené, že by šlo o úmyslnou změnu Pavlova výroku. Pak je třeba mluvit o chybě překladu nebo o chybě tisku. Na druhé straně je tu stále ona zarážející skutečnost, že jak překladatel do severoněmeckého nářečí, tak ten, kdo opatřil poznámkami stuttgartský exemplář Vulgáty z roku 1519, připisovali korektury verše Ga 5,6 přímo velkému reformátorovi a navíc s ním v tomto bodu souhlasili, i když věděli, že se německá verze od Pavlova textu významným způsobem liší. V souvislosti s 500. výročím reformace je postoj obou těchto Lutherových stoupenců výmluvným svědectvím mimořádné autority, jíž se Martin Luther u věřících těšil.

Z Concilia 2/2017 přeložila Helena Medková