Zapleteni do paragrafů

Ježíš nebyl anarchistou, nebyl zásadním odpůrcem práva, zákona a řádu. Nepřišel zákon zrušit. Ale rozhodně měl zřetelný odstup k těm, kteří právo, zákon a řád považovali za pevný základ svých životů a své víry. Přišel totiž zákon naplnit. Zákoníci a farizeové sice dodržovali ty nejtitěrnější požadavky zákona, odevzdávali desátky dokonce i z máty a kopru – ale k cíli zákona se tím v jeho očích nepřiblížili ani o píď. Cíl mojžíšského zákona, tedy právo, milosrdenství a věrnost, nemůže zajistit pouhá litera jeho paragrafů. Jde i o náležitý postoj člověka, který se zákonem řídí.

Je paradoxní, že církev, která se na Ježíše odvolává, se do litery paragrafů zapletla. Zejména římskokatolická tradice se často snažila vše detailně rozčlenit, definovat, rozebrat a předepsat. Přitom vznikli zákoníci v sutanách, kteří vše soudí podle svých předpisů a nechápou, že ani sebepřesnější dodržování litery člověka nespasí a že k naplnění zákona může někdy být potřeba i porušit jeho literu. Navíc dosah římskokatolického zákona narůstal daleko nad rámec starých zvyklostí. Měl dodat svým tvůrcům ještě větší moc a jistotu, a stal se tak břemenem a překážkou jednoty církve.

Článek jezuity Georga Nedungatta o ekumenickém dosahu reformy církevního práva identifikuje tři problémové okruhy, ve kterých stávající katolické právo brání ekumenickému pokroku. Jsou to papežský primát, kněžský celibát a postavení žen v římskokatolické církvi. Ve všech těchto oblastech není překážkou ani tak samotná křesťanská nauka či přesněji její jádro, tedy nauka o Bohu a o spáse. Překážkou jsou spíše právní nařízení, odrážející politické a filozofické názory svých tvůrců. Zejména právní postavení papežů je již tak silné, že je to nejen překážka sjednocení, ale hrozí i nepříjemné důsledky pro samotnou katolickou církev, pokud by některý papež například onemocněl Alzheimerovou nemocí nebo jinou formou duševní choroby a včas nerezignoval. Papež má totiž v církvi absolutní moc a nelze ho v podstatě sesadit, přehlasovat, odvolat se vůči jeho rozhodnutí.

Manuel Santos Noya rozebírá Lutherovy změny v textu Pavlových listů, tedy místa, která Martin Luther – jinak geniální překladatel – zřejmě záměrně přeložil do němčiny nesprávně. Ano, chtěl si pravděpodobně přihřát svou teologickou polívčičku, a tak slevil ze své profesionální úrovně, mohli bychom jen konstatovat. Pro mě však má tato dnes málo známá kapitola reformace svoji zajímavost i v tom, že z nečekaného úhlu osvětluje klíčové téma Lutherovo, tedy otázku ospravedlnění.

Nekrolog Pavla Hradilka za tajným biskupem Jiřím Krpálkem, doplněný, jak je u Pavla zvykem, i pozorováními z pohřební liturgie, připomíná i obecnější trend: po skoro třiceti letech od Listopadu postupně odcházejí lidé, kteří se podíleli na činnosti podzemní církve. Někteří se jako Jiří Krpálek zapojili do veřejných (a tradičních) struktur, jiní zůstali stranou, další se snažili pokračovat ve formách práce, jaké znali z dob komunismu. Vcelku viděno se mi však zdá, že zatím jen málo jejich mimořádná zkušenost přispěla k reformám, ke změně toho, jak katolická církev pracuje a jedná.

A konečně zmínka o dalších sondách Martina Grubera do starých keltských tajemství. Tentokrát o hledání neznámého světce a o střetech pohanství s křesťanstvím.