Jste zde

Literatura – důležitý hermeneutický nástroj teologie

Jak rostl význam Bible coby nejdůležitějšího zdroje křesťanství, sílily i vztahy mezi vírou a literaturou; teologie poté – s různou intenzitou a z různých důvodů – využívala široké spektrum rozmanitých básnických žánrů. Nicméně tomu odpovídající výslovně epistemologické interdisciplinární vědomí vzniklo teprve nedávno, v polovině 20. století. Po delším přípravném období, kdy teologové jako Hans Urs von Balthasar, Charles Moeller, Romano Guardini, Henri de Lubac či Adolphe Gesché nacházeli v literatuře svěží jazyk, znamenal Druhý vatikánský koncil začátek nové etapy, která umožnila vytvoření předpokladů pro kritický dialog mezi teologií a literaturou. Nejvýznamnější text učitelského úřadu, na nějž navazuje veškerý pozdější vývoj, je článek 62 pastorální konstituce Gaudium et spes, jehož ústřední pasáž zde připomínám:

Rovněž literatura a umění jsou svým způsobem velmi důležité pro život církve. Snaží se vyjádřit vlastní podstatu člověka, jeho problémy a zkušenosti získané úsilím o poznání a zdokonalení sebe i světa; chtějí odhalit jeho postavení v dějinách a ve vesmíru, osvětlit jeho bídu i radosti, potřeby i schopnosti a nastínit lepší úděl člověka. Tak jsou s to povznášet lidský život, který vyjadřují mnoha různými formami podle různosti dob a zemí.

Význam literatury je dán její estetikou, neboť literatura již svým tvarem, a nikoli jen jeho prostřednictvím či jeho překračováním dává zářit smyslu viditelného světa díky světlu vycházejícímu ze samého jejího zdroje. Literatura nese pomíjivé stopy doby svého vzniku, avšak její jazyk symbolického původu ukazuje za hranice času a smrti. Proto se vytváří aktivní paměť, která objevuje, uchovává a nově tvoří, aby si – zaměřena prostřednictvím vnímání literatury na budoucnost – představovala lepší svět. Toto paradoxní napětí mezi konečným a nekonečným je v ní určující pro principiální nepoměr mezi tím, co slibuje, a tím, co může skutečně dát.

V této struktuře interdisciplinárního dialogu je třeba mít na mysli dvě věci. Zaprvé: Iniciativa vyšla z jedné strany, ze strany teologie a obracela se k literatuře. Zadruhé: Přestože existují různé styčné body, vžil se dialog mezi teologií jako vědou a literaturou jako estetickou skutečností. Vznikl tak asymetrický poměr, jenž vyžaduje překlenutí odlišných úrovní a odlišného jazykového vyjadřování. Přesně sem, na hranici mezi všeobecným a zvláštním, mezi spekulativním myšlením a ontologickou nesnášenlivostí poezie, směřuje můj návrh.

Nejprve si chci krátce povšimnout interdisciplinárního statusu teologie a literatury a označit úspěchy i meze dosavadní cesty. Ve druhé části se zaměřím na tvůrčí fantazii jako na místo, kde se oba subjekty setkávají, a poté navrhnu způsob, jak by bylo možno teologické myšlení inovovat (spíše myšlení než jazykové vyjadřování). Doufám, že se mi tak podaří doložit tvrzení obsažené v názvu článku – totiž že literatura je pro teologii zprostředkujícím hermeneutickým nástrojem.

I. Co hledá teologie v literatuře? Různé typy zprostředkování

Kdo se pokouší popsat stav interdisciplinárního dialogu mezi teologií a literaturou, stojí před téměř neřešitelným úkolem, a to nejen vzhledem k nepostižitelné šíři literárního vyjadřování a tradic, nýbrž i vzhledem interním teologickým rozdílům mezi rozmanitými přístupy, počínaje dogmatikou přes spiritualitu a morální teologii až po pastorální teologii, abych uvedla jen nedůležitější podkategorie. Není mým cílem vyjmenovat je všechny a právě tak není mým cílem podat nějakou novou metodologickou reflexi; to již ve svých pracích učinili jiní.

Začnu konstatováním, že teologie se o literaturu (klasické žánry: prózu, lyriku, drama) zajímá z různých důvodů. Zde bych je chtěla rozdělit na základní typy, odpovídající třem rovinám lidského bytí, tj. teoretické dimenzi, která se týká poznání pravdy, etické dimenzi, jejímž stěžejním bodem je konání dobra, a estetické dimenzi, jejímž těžištěm je zobrazení a vnímání krásy.

Zaprvé se teologie obrací k literatuře z tematického zájmu, snaží v básnickém zpracování objevit ohlas obecných teologických témat (smysl života, zlo, svoboda, odpuštění, láska k bližnímu) nebo také témat souvisejících s tajemstvím Boha zjeveného v Kristu (trojjedinost, vtělení, velikonoční tajemství, církev, zákon a milost, apokalypsa). Právě tak může být její motivací snaha poznat člověka s jeho radostmi a bolestmi, s jeho vášněmi i s jeho osobním a společenským (např. politickým) úsilím. Literatura je vpravdě nevyčerpatelným pramenem znalostí o lidech rozmanitých kultur, epoch a zeměpisných oblastí. „Tajemství člověka,“ které se podle pastorální konstituce Gaudium et spes (22) „opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“, nachází v literatuře místo, kde se lze hluboce ponořit do poznávání Krista v člověku a člověka v Kristu. Toto je typ zájmu odpovídající rovině pravdy.

Zadruhé se může teologie obracet k literatuře z praktických důvodů, ať už se záměrem moralizujícím, katechetickým či prostě didaktickým. Hledá nástroj, jde jí o to, prostřednictvím obrazů a vyprávění, popisů a konkrétních postav upoutat pozornost čtenářů či posluchačů bezprostředněji a účinněji. Literatura pomocí estetična zobrazuje dobro přitažlivě, v čemž teologie spatřuje možnost dosáhnout v chování člověka skutečné proměny. Tady by se mohly spojit typy teologického úsilí praktické povahy, jimž jde o dobro.

A konečně může být teologie zaujata samotnou formou, tj. obrazným a metaforickým jazykem, typickým pro literární projevy. V tomto spojení teologie s formou je v popředí nezasloužený dar, a tento nezasloužený dar váží více než instrumentalizace. To znamená akceptovat způsob existence literatury. A přesto tím není dosaženo předpokladu pro proměnu: teologické vyjadřování si totiž nemůže literární jazyk osvojit úplně. Emocionální setkání je velmi intenzivní, neboť vnímání a estetické nadšení probíhají současně, avšak literatura jako estetická skutečnost se svými účinky zůstává na okraji teologie. Vážný jazyk teologie zůstane nadále racionální, snad poněkud vystoupí do popředí jazyk metaforický na způsob sapienciálních knih, ale nikoli jazyk literární. I když jsou známy příklady teologů jako Efrém Syrský, který celé své dílo napsal básnickým jazykem, jde o výjimky, a nikoli možné vzory.

Cesty, jimiž se dosud teologie ubírala, zůstávaly tudíž jen na povrchu. V některých případech to byly pouze instrumentální cesty, což lze říci o všech třech možnostech. Literatuře to přisuzuje služebnou roli, která jakémukoli dialogu spíše brání, než by jej umožňovala. Jde nadále především o diskurs racionální a jazyk přicházející ze sféry literární (ať symbolický, metaforický nebo obrazný) bude stejně jako dříve řazen do oblasti iracionálna. Jak překlenout tento zdánlivě nepřekonatelný protiklad? Znamená to, že jsme dospěli k mrtvému bodu, za nějž se v žádném případě nedostaneme? Že tato metoda oživení teologického diskursu ztroskotala? Nelze najít, nelze vymyslet nějaký prostředek, který by při zachování respektu k rozmanitým způsobům vyjadřování umožnit plodnou výměnu názorů? A podaří-li se to, nebude to pak zároveň vhodná chvíle opustit tuto cestu vedoucí od teologie k literatuře a místo toho se snažit o rozhovor probíhající oběma směry? Nebylo by kromě toho nutné rozšířit vlastní obzor a usilovat o interdisciplinární kontakt?

II. Tvůrčí fantazie: na stopě hermeneutického zprostředkování

Filozofické myšlení se od začátku sedmdesátých let ubírá cestou hermeneutického zprostředkování. Pokus Paula Ricœura vytvořit filozofii vycházející ze symbolů, propůjčil hermeneutice, která měla odvahu postavit do centra obnovy svého vlastního diskursu literární jazyk založený na metafoře a mimesis, filozofický status. Jako „filozof dialogů“ vyvinul Ricœur svůj filozofický diskurs na základě setkání s literaturou, aniž tento diskurs ztratil svůj osobitý charakter nebo to negativně ovlivnilo jeho podobu. Naopak: Ricœur ukázal filozofii, jak nově myslet s otevřeností vůči jinému, což znamená vnímat cizí jednání a zároveň neztrácet vlastní specifičnost.

Dvě věci jsou v souvislosti s Ricœurovým přínosem významné. Zaprvé je to rozlišování mezi fantazií reprodukující a fantazií tvůrčí. Obraz zde není považován za reziduum vnímání, ani není zbavován svého skutečného významu – zpřítomňuje a zjevuje dokonalou aktivitu. Dlouhá cesta hermeneutiky může být považována za rozvíjení této tvůrčí představivosti: od procesu vytváření metafor přes trojí mimesis až po dovršení v poezii jáství (uvědomování si svého já).

Zadruhé si musíme uvědomit, že Ricœur koncipoval tento typ tvůrčí představivosti na podkladě antropologie nepoměru mezi konečností a nekonečnem. K pochopení paradoxní situace tohoto nepoměru neboli „patetičnosti bídy“ lze dospět právě prostřednictvím tvůrčí fantazie. V oné mezeře, kterou vytváří touha po nekonečnu, koná představivost své obnovující dílo. Zde dochází k setkání teologie a literatury.

Již Søren Kierkegaard dával fantazii do souvislosti s nepoměrem mezi konečností a nekonečnem a přisuzoval jí zprostředkující, integrující roli. Pro něho je fantazie nepochybně mostem k nekonečnu a účinnou silou, jež zahrnuje lidství. Ve svém díle Nemoc k smrti to popisuje takto:

Fantastično má sice velmi blízký vztah k fantazii, ale fantazie se týká opět citu, poznání, vůle, takže člověk může mít fantastický cit, fantastické poznání, fantastickou vůli. Fantazie je vůbec medium nekonečnosti; není to schopnost jako jiné schopnosti – je to takříkajíc vlastnost instar omnium zastupující všechny ostatní. Jaký cit, jaké poznání, jakou vůli člověk má, záleží koneckonců na tom,

jak se tyto tři reflektují, tedy na tom, jakou má člověk fantazii. … Je-li JÁ dáno jako syntéza konečnosti a nekonečna …, pak aby se jí stalo, odráží se v mediu fantazie, přičemž se ukazuje nekonečná možnost. … Možnost se tak tomuto JÁ jeví stále větší, možným se stává stále více a více, protože nic se nestává skutečným.

Příznačná je významná role, kterou dánský filozof připisuje fantazii ve srovnání s jinými schopnostmi, a to právě ve vztahu k nekonečnu. Její tvůrčí moc pramení z možného, jež se otevírá na obzoru. Schopnost, která člověka žene kupředu, je právě fantazie, jež dokáže projektovat a tvořit.

Také Gaston Bachelard považuje fantazii za tvůrčí aktivitu. Podle něho fantazie neusiluje o poznání nebo jednání; není pasivním přijímáním, je to sen a volné přemítání, které se ukazuje být předpokladem lidství.

Pod vlivem Ricœurovy hermeneutiky rozvinul rovněž Adolphe Gesché svoji teologii vycházející z dialogu s literaturou. V závěru svého sedmisvazkového teologického díla dospívá k představě „fantastična jako svátku smyslů“ a mluví o fantazii jako o nepostradatelném zprostředkujícím nástroji. Píše:

Má-li člověk objevovat nebo vytvářet smysl, nemůže se spoléhat pouze na racionalitu, potřebuje k tomu širší pole, pole představivosti, jedno z těch míst, kde člověk hledá způsob jak rozumět sám sobě a dát svému životu smysl. … Představivost je tudíž oním prostorem, v němž jsme schopni tvořit, vynalézat. Přirozeně že toto nám umožňuje i rozum, avšak jeho úkolem je především vnášet do věcí řád, chápat a vykládat to, s čím se setkáváme, a také klást hranice všem ničivým a pustošivým následkům nespoutané fantazie. … Dalo by se říci, že fantazie je ona nezměrná, nepostižitelná či osobní hlubina, kam se kdykoli můžeme ponořit jako do nějaké prapůvodní křtitelnice.

Podle Adolpha Gesché dochází k setkání mezi teologií a literaturou ve fantazii, této kulturní dědičné hmotě kolektivní paměti. To je rozhodující krok, shodující se přesně s mým záměrem povýšit fantazii na hermeneutický nástroj zprostředkování, byť s tím podstatným rozdílem, že můj zájem není obrácen k „fantazii“, nýbrž k onomu procesu, který je literatura prostřednictvím tvůrčí fantazie schopna vyvolat v teologickém myšlení.

III. Rozvíjet fantazii z nejhlubšího zdroje – a tím rozvíjet jiný způsob myšlení

Můj návrh směřuje k vytvoření nového způsobu teologického myšlení, při němž oblast smyslově vnímatelného, zvláštního, historického může být pomocí fantazie jako překlenovacího mostu integrována do oblasti intelektuálna. Nejde o to psát teologii formou povídky, básně či dramatu, ani o to, aby teologie literaturu nějak instrumentalizovala. Těmito cestami se již ubírala, aniž to přineslo skutečnou proměnu. V tomto smyslu se vyjádřili vydavatelé prvního tematického sešitu CONCILIA J. P. Jossua a J. B. Metz v úvodní stati, nazvané Teologie a literatura (12/5, květen 1976):

Velmi dlouho se s vášnivým zájmem věnujeme otázce vztahů mezi teologií a literaturou. Měli jsme přibližnou představu o pokladech, vůči nimž je příliš dialektická, teoretická a akademická teologie naprosto hluchá. Tušili jsme, o jaké vyjadřovací prostředky se tím tato teologie připravuje. … První etapa … znamenala odhalit, jaké výslovné či skryté teologicky prvky mohou literární díla v sobě skrývat. … Ukázalo se, že obtíže s tím spojené jsou větší, než bychom očekávali. Musíme literaturu číst, musíme se snažit přizpůsobit svůj pohled, „změnit rejstřík“. … Musíme … jít tak daleko, že budeme hledat to, čeho je schopna literatura sama, to, co žádná pojmová teologie nedokáže vyslovit a co literatura díky svým nejvlastnější možnostem nepochybně vyjadřuje. … V druhé etapě jsme si uvědomili jistý počet zásadních problémů, před které dnes teologie literaturu staví. Především nás nutí zcela všeobecně uvažovat o situaci jazyka v naší době. Je nezbytné pochopit, že lidská řeč překračuje oblasti pouhého vědění, znalostí a konání, do nichž ji uzavřela empirická věda, technika, abstraktní a voluntaristická filozofie a politická praxe, jež jsou zaměřeny pouze na blízké cíle; že je nutno připustit způsoby výpovědí vyjadřující existenci a naději, tedy oblasti, v nichž člověk už jazykem nedisponuje, nýbrž mu pouze naslouchá. Literatura podává svědectví o této možnosti.“

Od té doby uplynulo již více než čtyřicet let a my dosud stojíme před tímto úkolem. K jeho splnění lze přispět kromě mnoha jiného tím (a v tom spočívá můj návrh), že budeme zdůrazňovat, jak je pro teologii důležité, aby se pozorovala v zrcadle poetického jazyka jakožto tvůrčího zdroje a zahrnula do svého „způsobu myšlení“ ono rozlišující jádro literatury, jímž je tvůrčí fantazie.

Jde o to, abychom se (za předpokladu, že návrh nalezne v teologii odezvu) vydali novým směrem, jehož původ je v samém trojjediném Bohu. „ODKUD“ osoby, jež miluje, je rozhodujícím východiskem, které udává směr „K ČEMU“. Existuje JÁ, jež se konstruuje „MEZI“ Slovem, zjevujícím se v naší podobě. Původním tajemstvím je trinitární láska, stvoření jako čistý akt. Právě fantasie vtiskuje teologii stopu Božího života. Z této stopy trinitárního ohně čerpá teologická představivost svoji potravu, aby hlásala nové slovo, jež dnešní člověk s nadějí očekává. Obrat k fantazii by mohl rozhodnout o tom, zda teologie přežije a bude schopna komunikovat. Tvůrčí fantazie by se pak stala zprostředkujícím nástrojem mezi estetickým světem a trinitární zkušeností, která stojí u zdroje teologického slova. Jde o to, usilovat o jiný pohled a jiný druh imaginace, máme-li být tvůrčími.

Literatura, jež je vždy plodem tvůrčí fantazie, v každém případě nabízí teologii zrcadlo poetického jazyka, v němž může teologie pohlížet sama na sebe. Při vzájemné otevřenosti by se mohl rozvinout mezi oběma disciplínami dialog. Společnou vlastností slova teologického a slova literárního by tedy byla otevřenost vůči jazyku, který neomezuje, nestaví zdi, který se naopak stále otevírá směrem k novým světům a významům.

Tvůrčí akt je podroben rytmu tvůrce, a přesto – není-li projeven samolibosti – je naslouchající a pokornou odpovědí na nekonečnou hojnost onoho tajemství, jež se dává člověku poznat. To platí pro literaturu právě tak jako pro teologii. Chceme-li postupovat tvořivě, nesmíme připustit, aby mezi nimi došlo k roztržce. Bůh tvoří vše nové, Bůh neničí. Jde o to, toto zprostředkování s důvěrou přijmout, aby mohlo vytrysknout nové slovo, aby vzájemný kontakt mezi teologií a literaturou, tento  projekt společenství odlišných oborů vydával plody a fantazie poskytovala nové působivé obrazy.

Z Concilia 5/2017 přeložila Helena Medková