Slova vtělující se, slova pokoušející

Ze skupiny 78 čínských křesťanů, kteří v Česku žádali o azyl, zamítlo ministerstvo vnitra 70. Ostatní by se měli vrátit do vlasti, kde je nejspíš čeká lágr v některé méně pohostinné části Země středu. Jen osmi se podařilo prokázat, že byli v Číně pronásledováni, takže smějí zůstat. Zbytek může pouze tušit, že bude pronásledován po návratu, ale to české úřady zatím nechává lhostejnými. Podle právničky, zastupující skupinu před úřady, dokonce prý utečencům v očích vnitra žadatelům přitížila i jejich rychlá integrace. Snad kdyby nechtěli pracovat a stýkat se s českým prostředím a raději se někde v ústraní spoléhali na sociální dávky, jevili by se našemu vnitru perspektivnější.

Jak je v Čechách zvykem, tragikomická situace. Bezprostřední odsun do Číny nehrozí, podalo se odvolání a čínští křesťané nejsou sami. Ale je potřeba jim to dávat najevo a vyvíjet tlak na úřady. Prosím, nezapomínejme.

„Na počátku bylo slovo,“ říká evangelista Jan. Vlastně je to zavádějící či přesněji zužující překlad: řecký termín logos přetéká významy daleko za označení krátké řady hlásek, základní jednotky jazyka. Nabízí se mnoho jiných a také správných převodů: Na počátku byl význam; na počátku byl smysl; na počátku byl řád; dokonce i faustovské na počátku byl čin. Přesto je metafora Ježíše jako Slova proneseného Bohem k nám lidem tak nádherná, že na jiný překlad než „slovo“ nelze ani pomyslet.

Vtělené slovo. A naše jednotlivé křesťanské existence jako pokusy na ně odpovědět, každý svým vlastním slůvkem. Slova vtělující se a vtělená, obdařená smyslem, žijící činy dobra.

Křesťanství je náboženstvím Slova, a tím přirozeně i slova a slov. V tomto čísle Getseman se na vztah víry a textu soustředíme.

José Tolentino Mendonça se věnuje četbě a porozumění Písma. Začíná Flaubertovým podobenstvím poukazujícím na bibli jako místo pokušení. Vzápětí od něj odbíhá k metodám výkladu, ale vám doporučuji chvíli setrvat a snad i v duchu pokračovat výchozím směrem. Neboť netoliko bible, ale každý živý text je místem rozkoše a jako zahrada Eden také místem pokušení. Slovo svádí, slovo zkouší, slovo pokouší. Vedle pokušení těla, moci a peněz jsou i svody ducha, a na ty se zapomíná. Což je zvlášť nebezpečné v době záplavy všemožných textů, nejen těch v elektronických médiích.

Cecilie Avenattiová de Palumbo se věnuje vztahu literatury a teologie. Konstatuje, že dosavadní pokusy o kontakt těchto dvou světů nebyly až na výjimky příliš plodné, a klade si otázku, zda by nebylo možné postupovat lépe. Jak dosáhnout, aby se teologie „pozorovala v zrcadle poetického jazyka jakožto tvůrčího zdroje“ a přijala impuls „tvůrčí fantazie“? Dobrým pokusem myslím je následující text Martina Grubera o duchu keltského křesťanství: „nebudeme-li jako Kryštůfek Robin, jistě nevejdeme do Božího království.“

Liturgický seriál Pavla Hradilka dospívá k tématu večeře Páně. Víte, kde se vy­sluhuje McDonald’s communio? A řadu hlavních textů uzavírá Štefan Šrobár také o communiu, ale tentokrát ve smyslu novozákonní obce. Přeji vám inspirativní čtení.