Jsme dál, než si myslíme

Ekumenické dialogy od 2. vatikánského koncilu: Výsledky – otevřenéotázky – perspektivy

Písemná verze přednášky pronesené v rámci 13. setkání zájemců o teologii pořádaném Institutem ekumenických studií v Praze 23. 11. 2001

1. Konsensus v nauce o ospravedlnění – znamení obratu na cestě k církevnímu společenství

Slavnostní podepsání Společného prohlášení o nauce o ospravedlnění resp. přesněji Společného oficiálního ustanovení Luterského světového svazu a římskokatolické církve, které toto prohlášení v jeho celistvosti potvrdilodne 31. října 1999 v Augsburku, značí rozhodující obrat v ekumenickém dialogu, který má význam nejen pro Světový luterský svaz a římskokatolickou církev, nýbrž také pro ostatní reformační církve, jež se v nauce oospravedlnění od luterského církevního společenství neliší. Není to jen milník na cestě ke společenství, ale znamení obratu, směřující do cílové rovinky. Obě církve si navzájem při bohoslužebném úkonu, tedy „coram Deo“ stvrdily, že v nauce o ospravedlnění hříšníka Bohem, tj. v hlavním bodě, na kterém se v 16. stol. rozbila církevní jednota, již dnes neexistují žádné rozdělující rozdíly. Podpis tohoto prohlášení v rámci bohoslužby činí zřejmým, že nauka o ospravedlnění není primárně doktrínou, že dosažený konsensus není jen konsensem nauky, nýbrž zasahuje do centra evangelia. Církve se tímto před Bohem zavázaly směřovat k plné jednotě, a když je nyní odstraněna hlavní překážka, překonávat aktivně a odhodlaně překážky zbývající.Toto slavnostní prohlášení však nesmí zůstat nekrytým účtem. Musí mít své konsekvence.

Prohlášení zapadá do kontextu dlouhého procesu dialogu. Výrazně zdůrazňuje, že nechce být žádným dokumentem vedle dosavadních, nýbrž chce dosavadní dokumenty bilancovat a shrnovat. Proto bychom je měli logicky zařadit do bodu

2. Logika a dynamika dialogů

Dialogy započaté za účasti římskokatolické církve po 2. vatikánskémsněmu vedly k novému typu dialogu: Jak konstatuje významný luterský ekumenik Harding Mayer, jedná se o bilaterální dialogy církevně oficiálního charakteru – církevně oficiální dialogy v tom smyslu, že dialogy, resp. jejich účastníci byli formálně pověřováni a jmenováni příslušnými církevními vedeními, přičemž výsledky byly bezprostředně postupovány církevním vedením. Církevně oficiální charakter směřuje k tomu, aby byly připraveny a podporovány církevně závazné výsledky. Předem daným cílem těchto dialogů byla vůlek žitému církevnímu společenství. Jejich logiku a dynamiku lze nejlépe demonstrovat na římskokatolicko-luterském dialogu, neboť tento pokročil nejdále.

2. 1.“Evangelium a církev“ (1972)

Dialog začal úvahami nad evangeliem, kterému církev má svědčit a jehož zprostředkování má sloužit. Tímto tématem se od počátku zamýšlelo zavedení rozhovoru o tom, co je specifické a základně odlišné u obou partnerů. Namísto toho, aby se artikulovaly základní rozdíly však jako výsledek dialogu vyplynulo hlubší společné chápání evangelia jako události spásy, totiž jako „dění odehrávajícího se ve zvěstování a udílení svátostí, při němž se člověku skrze Ducha svatého dostává Božího ospravedlnění v Ježíši Kristu“.

Odtud vyplývala již v tomto prvním dokumentu dalekosáhlá konvergence v nauce o ospravedlnění. Tento dokument tvořil současně rámec pro všechny následující dialogy.

2. 2. “Večeře Páně“ (1978)

Odtud se dialog obracel s vnitřní důsledností k otázce večeře Páně, protože – řečeno spolu s Lutherem – znovu objevil „krátký souhrn“, ba přímo „summu a kompendium evangelia“, tedy zpřítomnění Krista. Stalo se tak na luterské straně při zpětné reflexi vlastního původu. Z eucharistie samé byla zas znovu objevena podstatná komuniální struktura církve, o níž bude ještě třeba hovořit později.

2. 3. “Duchovní úřad v církvi“ (1981)

Odtud bylo také získáno společné chápání úřadu jako služby oběma „základním pilířům” (Slovu a svátosti), na nichž spočívá jednota církve. Ve vnitřní dynamice dialogu je, že se v rámci dialogu o úřadu neobrací jen na úřad biskupský, nýbrž také na otázku po úřadu služby universální jednotě církve. Zde v současné době dialog stojí (v doslovném významu slova „zastavit se“); neboť otázka úřadu se ukazuje jako sporný problém pro chápání církve, pro plné uznání eklesiality nekatolických církví ze strany římskokatolické církve, rovněž tak jako i otázka eucharistického pohostinství. I o tom budeme muset ještě později hovořit.

2. 4. Jiné dokumenty

Jmenujme jen krátce ještě další dokumenty dialogu: „Cesty ke společenství“ (1980); „Jednota před námi” (1984), s konkrétními návrhy konkrétní postupné realizace církevního společenství; „Církevní společenství ve Slovu a svátosti“ (1984) – mezi Spojenou evangelicko-luterskou církví Německa a Německou biskupskou konferencí; „Církev a ospravedlnění“ 1994); „Přinášejí církevní odsouzení rozdělení církve?“ (1986); a nezapomeňme ani tak zvaný limský dokument, prohlášení komise Faith and Order Ekumenické rady církví o konvergenci v otázkách křtu, eucharistie a úřadu; „Communio sanctorum – Církev jako společenství svatých“ (2000) (Spojená evangelicko-luterská církev Německa a Německá biskupská konference); jako důležitý dokument římskokatolicko-reformovaného dialogu je ještě třeba zmínit „Přítomnost Krista v církvi a ve světě“. K tomu pak přistupují dialogy s církví anglikánskou jakož i církví pravoslavnou a církvemi staroorientálními.

2. 5. Stav dialogu nyní

Podíváme-li se na výsledky průběhu těchto dialogů, můžeme konstatovat, že staré sporné otázky kolem nauky o ospravedlnění, o poměru mezi Písmem a tradicí, o Slovu a svátosti, o přítomnosti Krista a jeho spásného díla v Eucharistii, tedy o reálné přítomnosti a svátostném zpřítomnění výkupné oběti Ježíše Krista na kříži, ztratily na své rozdělující ostrosti a v těchto otázkách je dosaženo základního konsensu, který je postačující k uskutečnění církevní jednoty.

Nejspornějším problémem v dialogu s reformačními církvemi zůstává však nadále otázka úřadu a v souvislosti s tím eklesiologie. Zde proto leží ten nejdůležitější a nejnaléhavější úkol budoucnosti.

3. Otevřené otázky: eklesiologie – úřad – eucharistické společenství stolu

3. 1. K otázce eklesiality

3. 1. 1. Otázka z pohledu Nového zákona

Z novozákonního pohledu je každá místní obec v plném smyslu „Církev (ekklesia) Boží“ (1 K 1,2; 2 K 1,1) resp. Církev Kristova, nebo pregnantně: „Církev Boží v Kristu“ (1 Te 2,14). Tímto je a priori vyloučeno poměřování místní a universální církve ve smyslu poměru neúplné části k celku. Universální církev tu není před církví místní a nezávisle na ní, nemá před ní ani časovou ani ontologickou přednost. Místní obec je spíše konkrétním místem církve a jako taková je manifestací a representací jedné ekklesie Boží, takže po právu můžeme a musíme mluvit o mnoha církvích, které jsou nicméně jednou církví, jedním Božím lidem. Místní církev však není žádnou statickou veličinou. Nejen, že se potřebuje vždy znovu uskutečňovat, nýbrž vzniká jako ekklesia (církev) Boží v konkrétním a místně vázaném shromáždění ekklesie – obce, která se schází k naslouchání Božímu Slovu a slavení svátostí, přičemž zakládající význam připadá zvláště slavení večeře Páně (1 K 11, 18.20). A tak každá místní církev realizuje celou eklesialitu církve, ovšem jen v otevřenosti vůči všem ostatním církvím a ve společenství s nimi, těmi, jež nejsou ničím jiným, než co každá jednotlivá již pro sebe představuje: lidem Božím jako jedním Tělem Kristovým.

Tak z Nového zákona neplyne sice žádný určitý organizační model, zato však základní ustavenost církve je zřetelná: církev jako společenství vzájemně (ve Slovu a svátosti) komunikujících místních církví.

3. 1. 2. Vlastní právo místních církví spojených ve společenství (communio)

Ze základního tvaru církve, který tu byl načrtnut, nutně vyplýváne zadatelné vlastní právo jednotlivých místních církví, které připouštílegitimní mnohost tradic a strukturálních projevů eklesiality (v jednotějedné církve), jak to výslovně praví 2. vatikánský koncilv souvislosti s východními církvemi. Neboť církev je, jak bylo řečeno, primárně „církví na místě“, která na druhé straně existuje a trvá jen skrze svou vevázanost do komuniální jednoty církve jako Unae Catholicae (tedy nikdy v sebe izolujícím zapouzdření). Spolu s tímto základním tvarem církve je také ustaven úřad – ovšem ve zřetelném odlišení od Slova a svátosti; neboť Slovo a svátost zakládají jednotu církve, úřad slouží jednotě církve (a nemá tutéž důstojnost jako Slovo a svátost – J. Ratzinger). Toto současně znamená: Církevní úřad nezakládá církev, nýbrž vykonává jednu (ovšem podstatnou a důležitou) službu v církvi. Chápání církve se tak nemůže a nesmí odvíjetod úřadu, nýbrž úřad se musí odvíjet od církve, od jejího právě krátce popsaného základního charakteru. Až potud mohlo být v ekumenickém dialogu dosaženo dalekosáhlého společného srozumění. Kontroversní otázka vzniká při otázce po konkrétní podobě úřadu. Podle východně-ortodoxního a katolického (též anglikánského) pojetí je tímto úřadem úřad biskupský, jak se vytvořil spolu se vznikem a prosazením monoepiskopátu (od 2. stol. až do počátku 3. stol.). A tak je třeba ptát se po konkrétní podobě úřadu.

3. 2. Zakládá biskupský úřad eklesialitu církve?

K otázce eklesiality reformačních církví:

Prohlášení Kongregace pro nauku víry Dominus Iesus ze dne 6. srpna 2000 váže eklesialitu výlučně na (historicky vzniklý) biskupský úřad, a zcela proto upírá reformačním církvím eklesialitu „ve vlastním smyslu“ (4. kapitola). Že se zde projevuje jednostranné institucionálně-hierarchologické chápání církve, je nepopiratelné.

Otázka eklesiality tu není v první řadě poměřována otázkou po úřadu ustanoveném Kristem, nýbrž otázkou určité podoby úřadu, a to pod šifrou „platný episkopát“. Bylo tu skutečně dosaženo hraniční linie, jež by ještě dovolovala návratu? Chtěl bych vyslovit tezi, že tuto pozici prohlášení Dominus Iesus není možné sladit s naukou 2. vatikánského koncilu, a to z dvojího hlediska:

1. z hlediska úřadu;

2. z hlediska zvláště výpovědí Dekretu o ekumenismu, které na pozadí eklesiologie odstupňované účasti na skutečnosti církve nepřiřkly reformačním církvím sice plné (plena) nebo dokonalé (perfecta) společenství (communio) s katolickou církví, avšak přece společenství částečné (communio non plena), což je ale úžasný pokrok vůči totální identifikaci – platné ještě za Pia XII. – jediné a pravé církve Kristovy a církve římskokatolické.

Zdůvodním krátce svou tezi:

3. 2. 1. ve vztahu k úřadu.

Je historicky nezpochybnitelné, že se trojstupňovost úřadu (biskup – kněz/presbyter – jáhen) historicky vyvíjela (pro naši souvislost je významný jen vztah biskup – kněz/presbyter, neboť jáhen nikdy nevykonával předsednickou funkci při eucharistii). Spolu s 2. vatikánským koncilem je tedy třeba vycházet z jednoho církevního služebného úřadu (ministerium ecclesiasticum), jemuž jedinému je přiřknuto božské ustanovení (Lumen gentium 28,1). Tento jeden Bohem ustanovený úřad byl přes celé dějiny předáván a uchováván jako služba Slovu a svátosti (as tím i služba jednotě a vedení obce, církve) – také když reformační církve v době reformace biskupskou posloupnost (nikoli z vlastní vůle) ztratily, a proto využily nouzového práva tak zvané presbyterské ordinace. Jak se ukazuje z koncilových jednání, II. Vatikánum se úmyslně nevyjádřilo k teologickému vztahu resp. sakramentálnímu rozdílu mezi episkopátem a presbyterátem, a to s ohledem na nepochybně existující legitimní praxi ordinací (tj. na praxi udílení svěcení) skrze ne-biskupy:

a) Jak ve staré církvi (zde zvláště praxe alexandrijské církve asi do roku 318, podle níž při uvolnění biskupského stolce kolegium presbyterů vyzdvihlo jednoho ze svých řad na biskupský stolec bez (!) nové ordinace),

b) tak také v době karolínské a zvláště

c) v 15. století, kdy opati, kteří nebyli (!) biskupy, směli s papežským dispensem udělovat vyšší svěcení včetně svěcení kněžského (srv. DH 1145 f; 1290; 1435).

Podle 2. vatikánského koncilu nelze jmenovat žádné kulticko-sakramentální funkce, jichž by se za všech okolností a ve všech dobách chápali vždy biskupové a jež by mohly být vykonávány jen jimi, a to včetně ordinace biskupské. K tomu je k dispozici detailní studie od Huberta Müllera pod názvem Druhý vatikánský koncil k otázce poměru episkopátu a presbyterátu (Zum Verhältnis von Episkopat und Presbyterat im Zweiten Vatikanischen Konzil, Vídeň 1971).

A tak můžeme formulovat tezi: Předává se jeden úřad se všemi plnými mocemi zcela a nerozděleně v ordinaci kněžské. Diferenciace úřadu resp.jeho funkcí na episkopální a presbyterskou se netýká podstaty úřadu samého, nýbrž jen vykonavatelnosti předaných plných mocí.

Podle tohoto není rozdíl rázu dogmatického, nýbrž církevně-právního. Jeden apoštolský úřad předchází svým historickým diferenciacím a je zde otevřen různým podobám. Spolu s tím lze uznat i reformační úřady – v důsledku čehož je to také i nutné učinit. Neboť podstata apoštolského úřadu a apoštolské posloupnosti zůstala v reformačních církvích uchována. Chtít upírat těmto církvím eklesialitu ve „vlastním smyslu“ s odvoláním na absenci „platného episkopátu“ je z teologického pohledu chatrné.

*

To lze verifikovat také z výsledků dialogu o církevním úřaduv církvi: Existuje konsensus o zvláštním úřadu, který Kristus pro církevustanovil jako jeden z podstatných znaků církve.

Konsensus existuje dále i pokud jde o funkci úřadu reprezentovat v životě církve prioritu Boží iniciativy a autority a skrze Slovo asvátost sloužit shromažďování, budování a řízení obce (církve).

Konsensus existuje též v základním chápání ordinace jakožto neopakovatelného zapojení do služby Slovu a svátosti, jež primárně působíKristus a jež je zprostředkováno skrze vkládání rukou a modlitbu ordinovaných nositelů úřadu. (V tomto smyslu neexistuje též žádná neshoda pokud jde o svátostnost ordinace.)

Další důležitá shoda existuje v základním pojetí apoštolské posloupnosti úřadu v tom smyslu, že je základně zařazena do souvislosti posloupnosti universální církve v apoštolské víře. V rámci posloupnosti ve víře (a jen v této souvislosti) má ale též posloupnost úřadu svůj smysl: jako nutná služba kontinuitě apoštolské víry resp. zpětné vazbě církve na její apoštolský původ.

Konečně je třeba vyzdvihnout ještě jeden důležitý bod konsensu: zařazení úřadu do církve jako společenství (communia) místních církví, jak jsme jižv předchozím zdůraznili. Církev je společenství v Krista věřících a v něm i sjednocených. Úřad má sloužit této jednotě s Kristem a jednotě věřících mezi sebou (věřících a církví navzájem).

3. 2. 2. Výpovědi 2. vatikánského koncilu o alespoňparciální eklesialitě

Z celku výpovědí vyberu jen dvě:

3. 2. 2. 1. Křest – jak koncil praví v dekretu o ekumenismu (Unitatis redintegratio, 3) – začleňuje do jedné církve Ježíše Krista (nikoli do „konfesní církve”). Zakládá svátostnou vazbu jednoty, a tím eklesialitu. Církve, které si vzájemně uznávají křest, stojí ve fundamentálním společenství církví, které svou vnitřní dynamikou usilovně směřuje ke společenství eucharistickému.

3. 2. 2. 2. „Odloučené církve”

Jedna klíčová výpověď koncilu (UR 3) říká, že „odloučené církve a společenství“ nejsou „v tajemství spásy bez významu a závažnosti“.“Neboť Duch Kristův se uvolil použít jich jako prostředku spásy…“. Pokud toto platí, pak přece nemůže být těmto církvím zcela upírána eklesialita; církev Ježíše Kristaje pak tím daleko spíše v těchto církvích účinná a přítomná. Pak v nich též musí existovat církevně odůvodněným způsobem i úřad a pravomoc řádu a řízení.

3. 2. 3. Otázka znovunabytí historické posloupnosti v historickém biskupském úřadu

Následující vývody nechtějí v žádném případě zužovat význam biskupského úřadu, který se historicky vyvinul. Bylo by dokonce žádoucí, aby – ve smyslu podnětů daných limským dokumentem a prohlášením z Porvooz r. 1992 mezi anglikánskou církví Velké Británie a Irska a luterskými církvemi Severu (Norsko, Švédsko, Finsko, baltské země – jen Dánsko nepřistoupilo) – církve, jež ztratily historickou posloupnost biskupského svěcení, ji opět přijaly – jako znamení kontinuity církve v apoštolské víře. To by se ovšem mohlo stát jen tehdy, kdyby jejich úřady byly uznány, neboť jinak by reformační církve musely svou vlastní eklesialitu zpochybňovat. Funkcí biskupského úřadu je vykonávat nad-lokální episkopé, a tím regionálně (a universálně) sloužit věrnosti evangeliu a řízení.

3. 2. 4. Šance universální služby vedení?

Vycházeje z Písma a patristické tradice objevil 2. vatikánský koncil základní strukturu církve opět jako společenství místních církví, které vzájemně komunikuje v Slově a svátosti. V této základní podobě má také úřad Petrův jako služba univerzální jednotě mnoha místních církví své teologické místo. Z této základní struktury jakožto horizontálního strukturního poměru vzájemně komunikujících místních církví je pyramidální pohled na církev ve smyslu absolutisticko-monarchistického církevního modelu teologicky (!) vyloučen. Papež není žádným absolutním monarchou a není zdrojem veškerého práva v církvi. Papež není ani episcopus universalis (teologický nesmysl), který dle libosti smí zasahovat do vlastních práv místních církví. Zakotvena v základní struktuře svéprávných místních církví a tím i v synodálním charakteru církve, mohla by být učiněna srozumitelnou a sdělnou potřebná autorita tohoto Petrova úřadu daná universálním úřadem služby jednotě, ale na druhé straně také i vnitřní hranice tohoto úřadu.

Jurisdikční primát papeže není teologicky neomezený a neomylnost nositele papežského úřadu není ničím jiným než primátem a neomylností biskupského kolegia (resp. obecného koncilu) a universální církve. Takovou vazbu a reinterpretaci universálního služebného úřadu (úřadu Petrova) bude muset ekumenická teologie ještě hlouběji reflektovat (v souladu s podnětem samotného papeže společně přemýšlet o přiměřeném vykonávání papežského úřadu; srv. encyklika „Ut unum sint“, 1995). První vatikánský koncil je takové reinterpretaci naukového a jurisdikčního primátu v komuniální eklesiologii veskrze otevřen.

A tak bych chtěl formulovat tezi: Takto chápaný, v kolegialitě vykonávaný papežský úřad jako služba universální jednotě, která nebrání legitimnímu vlastnímu právu místních církví a legitimní mnohosti rozličných tradic, nýbrž je respektuje a podporuje, může mít v ekumenickém dialogu šanci na uznání.

3. 3. Cesty k eucharistickému společenství stolu?

Společenství stolu Páně je zajisté tím nejnaléhavějším přáním všech křesťanů, kterým jednota v Kristu a tím i jednota a společenství církví leží na srdci. Jsou zde cesty k jejímu uskutečnění?

3. 3. 1. Eucharistická jednota

Nejprve bychom si měli zajisté uvědomit, že eucharistie o sobě a ze své nejzazší podstaty je svátostí jednoty; srv. 1 K 10,16f: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí (společenstvím, koinonia, communio) na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí (společenstvím, koinonia, communio) na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my, mnozí, jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ Tak by měl právě ze slavnosti eucharistie vyjít ten nejsilnější impuls k jednotě. Eucharistické stoly, které stojí vzájemně proti sobě, jsou paradoxem, jsou vrozporu se smyslem eucharistie.

3. 3. 2. Eucharistie jako svátost církevní jednoty:

Toto hledisko si vyžaduje, jak již bylo zdůrazněno, propojení se svátostí křtu, neboť základním aktem začlenění do církve jakožto mystického Těla Kristova je křest (1 K 12,12). Zde je hned zřetelná jedna aporie: V dokumentu „Církevní společenství ve Slovu a svátosti“ stojí:

Spolužití různých konfesních společenství, která si vzájemně uznávají křest, ale nežijí v (plném) církevním společenství, je tváří v tvář Božímu spásnému jednání ve křtu skandálem. Právě náš společný křest nás podněcuje k překonávání protikladů, jež rozdělují církev. Proto nesmíme ustávat v hledání cest směřujících k tomu, aby společenství potvrzené podSlovem Božím a ve společné modlitbě a ve vzájemně uznaném křtu, se stalo plným církevním společenstvím.

3. 3. 3. Existují teologicky zodpověditelné cesty?

Tou nejzávažnější námitkou proti eucharistickému společenství je: „Eucharistické společenství je společenstvím církve“ a naopak. Pokud tu není žádného plného společenství církve, potud není ani žádné společenství eucharistie. Tato zásada staré církve je jistě v principu správná. Druhý vatikánský koncil tu ale poněkud pootevřel dveře. Jak jsme se již zmínili, hovoří o „nedokonalém“ (parciálním) společenství. Ale také „parciální“ společenství je společenstvím církve. Tak koncil dává rozpoznat mezi plným rozdělením církve a plným společenstvím církve jakýsi meziprostor, z něhož vyvstává otázka, zda jsou možné a smysluplné přechodové formy společenství eucharistie resp. večeře Páně, jež by odpovídaly dosaženému přiblížení církví (tak se ptá např. Harding Mayer). A tak se můžeme a smíme ptát, zda by v korespondencis parciálním společenstvím církve také mohlo existovat parciální společenství eucharistie resp. večeře Páně, jinak vyjádřeno: Zda by nebylo možné přinejmenším příležitostně zkoušet eucharistické pohostinství jako znamení již existujícího společenství, které dynamicky usiluje směrem k plnému církevnímu a bohoslužebnému společenství a jež by církve avěřící k tomu i zavazovalo. Chtěl bych tuto otázku z teologicky zodpověditelných důvodů zodpovědět kladně. Eucharistické pohostinství je možné. Otázka by pouze měla znít: Smíme my s ohledem na to, čeho jsme dosáhli jako společného a na čem jsme se v eucharistické víře shodli, ještě odpírat eucharistické pohostinství? (Nemusíme zde zvláště zdůrazňovat, že předpokladem pro to je eucharistická víra v přítomnost Krista a jeho spásného díla v Eucharistii spolu s ryzím zápalem pro církevní společenství).

3. 3. 4. Otázka vzájemnosti

Bez vzájemnosti není pohostinství možné. Toto by mělo být uznáno i z katolické strany! Zejména otázka úřadu už nemůže podle naší úvahy v souladu s předchozím rozvažováním platit jako ta „nejstrmější překážka“. Uznání reformačních úřadů je možné. Co však je teologicky možné, musí se také pro jednotu, kterou si Kristus přeje, i stát! Odvážní katoličtí biskupové, jako zemřelý arcibiskup ze Štrasburku Léon Artur Elchinger a současný štrasburský arcibiskup Joseph Doré tuto možnost za určitých podmínek katolíkům otevřeli. Synod německých biskupství (1971 – 1975) nepovažoval za vyloučené, „aby katolický křesťan, následuje svého svědomí, ve své zvláštní situaci rozpoznal důvody, na jejichž základě se mu účast na evangelické Večeři Páně bude vnitřně jevit jako nutná.“ Taková účast, která uznává duchovní realitu evangelické večeře Páně, nemůže být nahlížena jako rozchod s katolickou vírou nebo nevěrnost vůči církvi.

4. Perspektivy

Slavnostní podepsání oficiálního prohlášení o nauce o ospravedlnění si nutně vyžaduje vyvození důsledků. Zaměřili jsme se na tři takové – zřejmě nejdůležitější: uznání eklesiality reformačních církví, uznání reformačních úřadů, praxe eucharistického pohostinství. Ani otázka eklesiality, ani eucharistického pohostinství nemusí ztroskotat na skále apoštolské posloupnosti a apoštolského úřadu. Zde musí platit zásada: Co je teologicky možné, musí být též pro Kristovu vůli volající po jednotě vykonáno. Církve jsou vyzývány vyčerpat hranice teologicky možného a nezapouzdřovat se vůči sobě navzájem do vlastních úzkostí o identitu. Společné oficiální prohlášení výslovně uznalo model jednoty usmířené různosti. Svět naše překonané kontroverze a z ní vyrůstající frustrace nepotřebuje – a abych citoval kardinála Kaspera: Potřebuje usmířené společné svědectví církví, které za své dlouhé dějiny odloučení si ještě nikdy nebyly tak blízko, jako se za uplynulých 30 – 40 let přiblížily. Církvím byla darována jedinečná šance, kairos, který nesmí zaviněně promarnit. Společné oficiální prohlášení o nauce o ospravedlnění se silným znamením naděje, že cíl, jemuž by všechny dialogy měly sloužit, se posunul dodosažitelné blízkosti. Tam, kde byla odstraněna hlavní překážka, nesmím mít zbývající rozdíly už přespříliš velkou váhu. Neboť, tak říká papež Jan Pavel II ve své encyklice o ekumenismu Ut unum sint: „Co nás dělí, je v porovnánís tím, co nás spojuje, nepatrné“.

Přeložil Jan Kofroň