Jste zde

Nezájem o znamení?

V příspěvcích o liturgii nebo o reformě liturgie je možné stále znovu slyšet i číst, že moderní člověk, poznamenaný přírodovědeckým světovým názorem, už prostě nerozumí žádným znamením a symbolům. A s otázkou po schopnosti rozumět znamením je úzce spjata otázka schopnosti chápat liturgii. Tam, kde chybí schopnost chápat znamení, nelze liturgicky slavit.

Tato otázka není nová. Před čtvrtstoletím – poté, co byla 4. prosince 1963 uzavřena liturgická konstituce – ji se vší vážností položil v jednom dopisu z 1. dubna 1964 připříležitosti 3. liturgického kongresu v Mohuči Romano Guardini: „Je snad liturgický akt a s ním vůbec vše, co se nazývá liturgií, natolik historicky provázáno s antikou, středověkem nebo barokem, že by se jí měl člověk s poctivým přístupem zcela vzdát? Máme snad dojít k názoru, že člověk průmyslového věku, techniky a jí podmíněných sociologických struktur už prostě není schopen liturgického jednání? A neměli bychom místo řečí o obnově spíše přemýšlet o tom, jak slavit posvátná tajemství, aby se v nich tento dnešní člověk se svojí pravdou cítil dobře?“ Zcela správně k tomu Adolf Adam ve své knize Liturgika podotýká: „Z kontextu jasně vyplývá, že Guardini zásadně nechce zpochybnit liturgii jako tajemství božího spasitelného příklonu k člověku a lidské oslavy Boha. Jde mu podstatně o „liturgický akt“, který má člověk pomocí hmotných symbolů provádět, který má „nazírat“ a do kterého musí vložit celou svou osobnost.“[1]

Otázka po schopnosti moderního člověka vnímat znamení a symboly vedla již tehdy k široké diskusi, v jejímž průběhu poukázal benediktin Burkhard Neunheuser z kláštera Maria Laach na skutečnost, že to není problémem pouze křesťanů:

„Je dnešní člověk schopný pozorovat umělecké dílo, poslouchat symfonii, obdivovat krajinu, slavit svátek, a to nejenom jako pasivní divák, ale za činné účasti a vnitřního přizpůsobení, s uchváceným srdcem, ve ztišení, dojetí, pozvednutí a nadšení, v slavnostním souzvuku, v síle a schopnosti nalézt pro svoje pohnutí přiměřený výraz vysoké slavnostnosti, chvály a velebení ve společenství se stejně smýšlejícími?“

Nejedná se zde tedy o žádný problém, který by přinesla až reforma liturgie. V témže dopisu totiž Guardini píše, že již člověk 19. století nebyl schopen liturgického aktu: „Pro něj prostě byl náboženský postoj individuálně vnitřní záležitostí, zatímco , liturgie‘ přebírala charakter oficiální veřejné slavnosti. Tím se ovšem vytrácel smysl liturgického jednání. To, co věřící dělal, nebylo totiž vlastně nic liturgického, nýbrž byl to soukromý vnitřní akt obklopený ceremoniálem, nezřídka provázený pocitem, že ho onen ceremoniál ruší.“ Narozdíl od soukromého náboženského aktu jsou liturgické úkony kolektivním jednáním. Proto ke schopnosti vytvářet liturgii patří kromě schopnosti chápat znamení a symboly nutně také schopnost vytvářet společenství.

I když se může zdát, že lidé naší doby jsou chudší na znamení než dříve, je přesto industriální kultura poznamenána hojností symbolů, jsou vyvěšovány a zase strhávány prapory, vlasy se nosí demonstrativně dlouhé nebo naopak krátké. Pro potíže v této oblasti může mluvit, že se v poslední době objevilo mnoho knih o znameních a symbolech, a to i z evangelické strany. Liturgická znamení se stávala předmětem pastorálně liturgických zamyšlení od počátků liturgického hnutí a zvláště po vydání Guardiniho knihy O posvátných znameních v letech 1922-1923. Kromě toho není v sociologii, psychologii a psychoanalýze sporu o tom, že rity a znamení nutně patří lidskému bytí. Kdo se uzavírá před neverbálními znameními, onemocní.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde vonheute, Herder 1988, s. 17-19, přeložil Ondřej Bastl.

 


 

[1] Citace podle: Adolf Adam, Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj, Vyšehrad 2001, s. 104-105.