Jste zde

305 - červen 2018

autor: 

Sebereflexe boje proti potratům?

Irsko opouští nejpřísnější zákon na ochranu nenarozených dětí na světě. Referendum vyhrála dvoutřetinovou většinou strana požadující liberalizaci. Ženy v Irsku se tak budou brzy moci legálně rozhodnout pro potrat. Výsledek se vykládá jako těžká porážka irské katolické církve a hnutí Pro life, Za život.

Z věcného hlediska se spor týká především otázky, kdy plod nabývá lidskou důstojnost, a tedy i lidská práva. Je to hned okamžikem početí, jak tvrdí jeden extrém, anebo až tělíčko projde porodními cestami (nebo dokonce až je dítě přijato rodinou), jak tvrdí extrém druhý? Anebo se to děje postupně, kdy během vývoje v matčině těle lidská důstojnost narůstá podobně jako váha a rozměry plodu, jak si zřejmě myslí většina dnešních Zápaďanů? Z hlediska logiky jsou jako obvykle nejsnáze obhajitelné extrémy; tedy buď vznik lidství už početím anebo naopak až přijetím novorozence otcem, který rozhodne, zda dítě ponechá naživu, jako tomu bylo v pohanské antice. Též ony však mají háčky a svou krajností odstrašují průměrného současníka, který tak obvykle věří „postupné“ teorii, byť je méně logická. A ať si o tom myslíme cokoli, musíme se vposledku odvolat na své hodnoty a náboženskou víru, jelikož lidskou důstojnost objektivně měřit nelze.

A protože důstojnost měřit nelze a hodnoty máme různé (a mezi nimi na vysokém místě i svobodu i lidskou důstojnost), spor o potraty je emotivní. Tím pádem je z obou stran často veden neférově a nenávistně. Myslím, že prohra v Irsku by nás, kteří podporujeme ochranu člověka od zárodku, měla vést k zamyšlení nad metodami a duchem hnutí Za život. Nad jeho extrémismem („interrupce by neměly být povolené, ani když je ohrožen život ženy,“ nechal se před pár dny slyšet kněz Marián Valábek z bratislavského Centra pro rodinu). Nad jeho jednostranností (titíž lidé, kteří hlasitě bojují za život, často lhostejně přihlížejí osudům imigrantů a lidí z válečných regionů). Nad jeho sexismem (mnozí celý problém redukují na morálku těhotné ženy a zapomínají, že potíže, které ji ženou k potratářům, často způsobil její partner). Nad jeho nedomyšleností (jak často demonstrují na podporu matek samoživitelek?). Nad jeho dogmatismem (zrušení německých církevních poradenských center koncem devadesátých let, protože přece nemohou vydávat potvrzení opravňující ženu jít na potrat!). Nad jeho pokrytectvím (irští duchovní sexuálně zneužili množství mladistvých, a přitom se pasují do role ochránců dětí). A nad jeho propojením s politickou krajní pravicí.

Vím, že tyto výtky se netýkají zdaleka všech aktivistů hnutí Pro život. Ale pokud mají být porážky k něčemu, musejí se využít k sebereflexi a sebeočistě.

V červnovém čísle Getseman kromě této a dalších aktualit přinášíme článek Felixe Wilfreda o asijském křesťanství. Zaujal mě hned zkraje postkoloniálním sloganem Indů demonstrujících v Londýně proti diskriminaci: „Jsme tady, protože vy jste byli tam!“ My Češi jsme sice nekolonizovali, ale socialismus do Vietnamu nebo Sýrie jsme kdysi zavádět pomáhali a zbraně na Blízký Východ exportovali. Také jsme tam byli.

Dále Martin Gruber píše o keltském kultu dětských mučedníků a Pavel Hradilek o rituálech pohřbu a také uvádí ukázku z knihy Josefa Imbacha o bibli.

Komentáře

Souhlasím. Téma potratů je bolestné, je to zničení života. Jako jedinnou pomoc nechtěně otěhotnělým beru psychickou a finanční podporu, při odmítání dítěte pak adopci. Problémem jsou ženy a dívky, které dítě donosí a po porodu zabijí a to i v blízkosti boxů pro novorozence. Poporodní deprese je podceňovaná věc rovněž jako ženy, které nejsou psychicky způsobilé vychovávat děti. Neabortivní antikoncepce jako předcházení tragédiím by měla být podporována a propagována také křesťany. Pochody pro život jsou tím posledním, co pomůže matkám a dětem, ženy v krizi svou formou spíše zatvrdí. A jako přzrak z podzemí vnímám, že nejvýraznějšími bojovníky za ochranu nenarozených jsou fašisté, kteří jsou druhý den schopni kopat do lidí, které si vybrali jako své nepřátele a na kterých si kterých si léčí své mindráky. A za tragédii považuji, že někteří církevní představitelé s nimi souhlasí. Vždyť obrana jen některých hodnot jen pro některé je populismus tak nebezpečný, že vyvolává války. Když někteří církevní představitelé hovoří jen o jednom tématu a k ostatnímu zlu se chovají smířlivě, pak stavějí tak církev na úroveň sekty, která si vybírá jen ta témata, která se jí hodí. Lež, krádež, včetně krádeže svobody, oligarchistické přebírání moci, násilí, včetně domácího násilí, okupace Krymu, hladomor, války, nic není dost důležité téma. Vyjádření k pochybné divadelní hře a mlčení k závažnému zlu kolem nás i v nás hovoří za vše.

Slyšel jsem kdysi právníka, který vysvětloval, že člověk nemůže vstoupit do právních vztahů od okamžiku početí, protože by s tím byly spojené obrovské komplikace. Už to neumím zopakovat, ale představme si jako příklad právo dědit: Jak bychom prokazovali, že v rozhodném okamžiku plod už existoval a patří mu dědictví? Věřím, že právníci mají důvody považovat za "začátek práv" okamžik narození. Ale nepochybuji o tom, že úmyslný potrat v okamžiku, kdy už víme, že dítě existuje, je velké morální provinění. Takže, i když chápu právníky, že se jim zákaz potratů těžko zdůvodňuje, zároveň velmi sympatizuji s lidmi, kteří se snaží matkám pomoci, aby se rozhodly "pro život". To je křesťanské, ať potraty zakázané jsou nebo nejsou. Nepřipadá mi, že by tato snaha musela nutně souviset s fundamentalismem nebo s odporem k Západu, jak to (bohužel) často pozorujeme.