Novozákonní hledání, jak žít v přítomnosti vzkříšeného Ježíše z Nazareta
Úvod
Všechny texty Nového zákona vycházejí z přesvědčení, že ukřižovaný Ježíš z Nazareta byl vzkříšen a žije. Vyjádření důležitosti takové víry najdeme třeba v 1K 15,14: „Jestliže však Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše zvěstování prázdné, prázdná je i vaše víra“. Vzkříšení Ježíše z Nazareta ovšem přineslo jeho stoupencům také nečekané potíže. Ti jeho učedníci, kteří ve vzkříšení uvěřili, čekali, že se nyní naplní Ježíšův životní program, totiž že Boží království, které zasliboval, se nyní stane naplněnou skutečností. Součástí proudu přicházejícího Království bude jistě návrat Vzkříšeného, nyní už jako nebeského Syna člověka. Vzkříšení se pak už nebude týkat pouze jeho, on je jen první z těch, kteří vstali (srv. Mt 27,53; 1Te 4,15n aj.). Taková očekávání reflektuje třeba prvních pět kapitol Sk, kde učedníci zůstávají v Jeruzalémě a denně se chodí modlit do chrámu, kde zřejmě návrat Ježíše začne. Očekávání blízkého konce času bylo tak velké, že to umožnilo i mimořádné modely lidského soužití, viz Sk 2,44 – 47; 4,32 (zde ovšem spojeno s Letnicemi, což okomentujeme níže). Ježíšův průlomový návrat na zem ovšem stále nenastával a toto „prodlužování času“ se stalo velkým křesťanským problémem, se kterým se museli - a dodnes musejí - křesťané vyrovnávat.
Zřejmě nejsystematičtějším „teologem prodlužujícího se času“ je v Novém zákoně Lukáš. Ve Sk 1,6-7 (“Když se tedy sešli, tázali se ho: ‚Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?‘ Řekl jim: ‚Nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní pravomoci…‘“) reflektuje Lukáš nejen původní očekávání učedníků, ale i to, co tito museli po čase přijmout: Ježíš se nevrátil a čas jeho druhého příchodu je tajemstvím.
Očekávání parusie, onoho druhého příchodu Ježíše Krista, zůstává nosnou součástí křesťanské víry (srv. třeba Zj 22,20), ovšem nyní musí být doplněno také nějakou další spiritualitou pro čas přítomný. Novozákonní autoři se přitom stále upínají k Ježíši z Nazareta, nyní viděného už také jako Krista sedícího po Boží pravici (Mk 16,19 aj.). Otázkou ovšem zůstávalo, jak uchopit a žít vztah s někým, koho nevidíme, kdo už zde není „fyzicky“ přítomný. Ježíš sice jako vzkříšený ve víře svých učedníků „žije“, ale - lukášovským jazykem řečeno - byl od nás „vzat vzhůru do nebe“ (srv. Sk 1,11) a „tady“ prostě není. Pokusím se ukázat, jak se NZ autoři k tomuto problému staví, nejdříve se ale chci chvíli pozdržet u samotného pojmu vzkříšení.
Tradice vzkříšení v Novém Zákoně
Novozákonní záznamy tradic týkajících se vzkříšení byly již podrobně analyzovány a zájemce o tento rozbor lze proto odkázat na literaturu1. Jedná se o tradice dvě (tradice prázdného hrobu a tradice setkání se Vzkříšeným), které míří stejným směrem. Jak můžeme s jejich využitím uvažovat o vzkříšení samém?
Zmiňme nejprve „přirozenou“ představu vzkříšení jako resuscitace. Ta v zásadě odpovídá v NZ návratu Lazara do života (srv. J 12,1). Člověk, který zemřel, znovu žije tak, jak žil před svou smrtí. Pro Ježíše takovou představu zachycuje dobře třeba evangelista Jan. Dvacátá kapitola evangelia se zaměřuje na příběh setkání vzkříšeného Ježíše s Marií Magdalskou a vyprávění je zde překvapivě „neteologické“: Marie neuvažuje o žádných „nebeských“ charakteristikách Ježíše, oslovuje Ježíše stejně, jak byla zvyklá předtím, vztahuje se k němu stejným způsobem. Jan tuto „lidskou“ polohu ve svém vyprávění ponechává, ale současně se proti ní i vymezuje (J 20, 17). Ježíš je skutečně člověkem, jakým byl před smrtí, ale už nejen to: je současně tím, kdo „vystupuje k Otci“, kdo tedy bude – vlastně už je – součástí ne-zemského, nebeského prostoru a ne-zemského, nebeského života.
Ona „resuscitační“ poloha Ježíšova vzkříšení je tedy přirozená, ale skutečně nám nepostačí. Také jiné novozákonní tradice líčí vzkříšeného Ježíše „lidským“ způsobem a přidávají současně „nebeské charakteristiky“. Vzkříšený člověk Ježíš z Nazareta tedy s učedníky třeba jí, ale současně ne-pozemsky přichází skrze zavřené dveře, nečekaně mizí atd. Nakonec se tedy vzkříšený Ježíš už přestává ukazovat na zemi, protože už „žije v nebi“.
Zde narážíme, stejně jako novozákonní autoři, na meze lidské představivosti. Uvažujeme, stejně jako oni, o Ježíšově „nebeském životě“, ale nemáme ve skutečnosti k dispozici nic jiného, než představy z života pozemského. Abychom se pokusili bránit zúžení naší představy o Ježíšově vzkříšení na resuscitaci, můžeme chápat pojem vzkříšení jako metaforu vstupu do onoho „nebeského života“. Uvažujeme tedy o metaforickém „vtažení“ lidského života (a smrti!) do života zcela jiného, který probíhá v jiném, nepředstavitelném, prostoru a času, řekněme v jakémsi „paralelním vesmíru“. Že přitom „život Ježíše z Nazareta po jeho vzkříšení“ (život nebeský, věčný, atp.) umíme popsat jen v našem omezení představami času, prostoru, pohybu, ale také zkušenostmi mezilidské vztahovosti, je daností metafory samé. Můžeme si také představovat, co z omezení bude „v nebi“ jiné, pravděpodobně se ovšem naše časoprostorové představy úplně zhroutí a „v nebi“ bude (a tedy už je) jiné zcela vše. V každém případě nelze vzkříšení (na rozdíl od Ježíšovy smrti) dobře považovat za jednu z událostí lidské historie, ale za jakési prolnutí dvou životů, toho našeho a toho „shůry“. V Novém zákoně metaforu „dvou životů“, resp. života a smrti, využívá třeba Pavel, pro něj vlastně život není život a smrt není smrt, vše se spolu prolíná i zápasí, viz např. 2K 4,10-11: „Stále nosíme na svém těle Ježíšovo umírání, aby byl na našem těle zjeven i Ježíšův život. Neboť my, kteří žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby i život Ježíšův byl zjeven na našem smrtelném těle.“
Jinou možností je uvažovat o vzkříšení jako o „paradigmatu naší naděje“ (J. Dunn). Vzkříšení je v této představě jakoby světlo, které necháme dopadat na náš život: věříme a doufáme, že smrt a vše temné, co se s ní spojuje, dostává ve světle Ježíšova vzkříšení smysl – a pokud ne snad nyní, jistě ho dostane v budoucnu.
Nyní již přejděme k novozákonním návrhům řešení naší otázky: Jak Ježíš z Nazareta, nyní vzkříšený a „žijící v nebi“, může být součástí křesťanského „pozemského“ vztahového prostoru? Jak „žít s Ježíšem“ tady a teď? Různorodost novozákonních odpovědí překvapuje, níže nabízím výčet několika odlišných přístupů, které v NZ nalézám.
Ježíš je vlastně stále s námi
Už jsme zmiňovali představu vzkříšení jako resuscitace a zmínili i Lukášovo časování: Ježíš žil, zemřel, byl vzkříšen, zjevoval se nejprve „fyzicky“ zde a poté byl „vzat do nebe“. Nebylo by ale možné si představit, že Ježíš nejen byl s námi (před i po svém vzkříšení), ale vlastně je nějak „s námi“ stále? Pokud ale Ježíše nyní nevidíme, musíme patrně takovou představu nějak vysvětlit. NZ autoři nehledají nějakou „mysticko-fyzickou“ přítomnost Ježíše, ale řeší ono „já jsem stále s vámi“ poukazem na nějakou Ježíšovu „živoucí charakteristiku“, která stále přetrvává.
Klasickým příkladem tohoto pojetí je Mt 28,20b: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ Co pro autora Matoušova evangelia znamená „s vámi“ lze najít hned v předcházejícím textu, Mt 28,18-20a: „Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“. Přítomnost Ježíše zde je chápaná v činnosti jeho učedníků: autor Matoušova evangelia svým čtenářům předtím ve svém textu předkládá „Ježíšovo učení“. A v takovém učení svých učedníků je Ježíš vlastně mocně přítomen, jako by zde byl vlastně on sám. Jeho přítomnost se děje tam, kde je jeho (zde matoušovsky interpretované) slovo podpořené mocí činů hlásáno a kde noví učedníci tohoto učení potvrdí svou víru křtem. Ježíš je u Matouše přítomný v ortodoxii a ortopraxi jeho učedníků.
Zřejmě nejvýraznějším proponentem Ježíšovy „živé přítomnosti tady a teď“ je ovšem evangelista Jan. Používá řecké sloveso menein (zůstávat, spočívat, přebývat), například v připodobnění révě a ratolestem v J 15,5: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ Evangelista tuto svou představu ještě dále konkretizuje, typicky ve spojení s láskou: Otec z lásky poslal Syna na svět, Syn se sice k Otci vrátil, ale „prostředí lásky“ zde jakoby nechal a to do sebe nějak magneticky vtahuje všechny, kdo uvěří. Křesťané jsou tedy vtaženi do silového pole lásky, které je ježíšovské, a tímto způsobem zůstávají stále s ním: „Jako Otec miluje mne, tak i já miluji vás. Zůstaňte v mé lásce.“ (J 15,9 - na toto navazuje výzva k udržování a rozšiřování tohoto Ježíšem přineseného prostředí lásky mezi jeho učedníky). V evangeliu najdeme i formulaci onoho zůstávání ve „slově“ chápaném v širším významu s odkazem na J 1,1 (srv. J 8,31: „Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: ‚Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky‘“), vždy jde však o metafory zůstávání s živým Ježíšem samotným. Takové zůstávání s Ježíšem (v Ježíšovi, při Ježíšovi) je přitom zcela nutné pro jakoukoli plodnost, srv. J 15,4: „Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně.“ A tato možnost je i velkým zaslíbením: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“ (J 15,7).
Ježíš je přítomný skrze Božího Ducha
Lukášovskou systematizaci času jsme již opakovaně nastiňovali a nyní ji můžeme dokončit: Ježíš je v ní vzat na nebesa, ale poté „posílá“ svým učedníkům Ducha.
Duch Boží působil při Ježíšově veřejném působení, Ježíš jím byl naplněn už od svého křtu: tuto víru sdílejí autoři všech čtyř evangelií (Mk 1,10; Lk 3,22; Mt 3,16; J 1,32). V prvních kapitolách Sk pak Lukáš nastiňuje velkolepou modifikaci původních očekávání brzkého Ježíšova návratu: není důležité, že se Ježíš (zatím) nevrací. Zní totiž nové letniční zaslíbení: „Přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde“ (Sk 1,8). Tedy: stejný Boží Duch, který naplňoval Ježíše, nyní naplní i Ježíšovy učedníky, kteří tak mohou hovořit a jednat stejně jako Ježíš, v Ježíšově duchu, který je Duchem Božím. Lukáš přebírá a systematizuje starší představu, kterou zná například Pavel, u kterého je Duch Boží totožný s Duchem povýšeného Ježíše Krista (srv. např. Ř 8,9: „Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás vskutku Duch Boží přebývá. Jestliže však někdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho.“). Tato představa měla tak velkou váhu, že ji zachoval přes svou „přítomnostní eschatologii“, kterou jsme zmínili v předchozím odstavci, i evangelista Jan (srv. J 15,26: „Až přijde Zastánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch Pravdy, jenž vychází od Otce, ten o mně vydá svědectví.“). Zde Ježíš dokonce jakoby Duchem disponuje – posílá ho. Lukáš tak nabízí křesťanům: pokud my Ducha přijímáme, jednáme tak v duchu Ježíšově. Nepotřebujeme tak nutně Ježíše fyzicky přítomného, ale tímto způsobem jsme přeci jen s ním, plně ve vztahu k němu.
Ježíš je přítomen v dějinách světa, které se odvíjejí podle zcela nového paradigmatu – „kulticko-etická reflexe“.
Zde se podržíme Pavla, který ovšem – podobně jako Lukáš – také pracuje se starší tradicí. Pavel samozřejmě ví, že Ježíš zde není (Lukášův popis způsobu, jak se mu Ježíš zjevil, se navíc zajímavým způsobem vymyká z ostatních novozákonních tradic zjevení Vzkříšeného). Pro Pavla se nicméně Ježíšovým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním proměnil celý svět. Navenek vše vypadá, jako předtím, ale kola světových dějin se nyní točí zcela jinak: chrámový kult, dříve klíčový, je vlastně už nesmyslný, protože jediná oběť, ta Ježíšova, definitivně stačí, aby svět byl s Bohem smířen (srv. Ř 8,3 aj.). Svět a lidi můžeme vidět v tomto zcela novém světle přijetí Bohem. Koncentrátem, ve kterém lze tuto změnu vyjádřit možná nejlépe, je Večeře Páně, která připomíná a zpřítomňuje tento vírou přijímaný fakt, že Ježíš se svou službou „obětoval“ za druhé. Ježíšovo vzkříšení pak znamenalo pečeť smysluplnosti takového počínání a stalo se v běhu světa kamenem úhelným. Kdo nyní nechce zůstat mimo hlavní proud světového dění, ten se do tohoto proudu Kristova vydání za svět a za nás musí sám položit svými slovy a činy, svou etikou. Toto je nový „kult“, který nyní máme slavit: ve Večeři Páně přijímáme vírou tento scénář běhu světa za svůj a také my se pak vydáváme, „obětujeme“ za druhé, žijeme nebo alespoň chceme žít ve stejném „obětním“ pohybu vůči druhým. A právě tak žijeme s ním. Tedy znovu ne v Ježíšově fyzické přítomnosti, ale v jím nastoleném prostředí, paradigmatu, „smlouvě“, v prostředí osvobození, které bylo jeho vydáním se za druhé nastoleno (srv. 1K 11,23–25).
Ježíš je přítomen v žité lidské historii, v životním stylu „chození s pozemským Ježíšem“
Zde míříme k Markovu evangeliu. Jeho autor asi nebyl spokojen s dosavadním zpracováním ježíšovských tradic, měl nejspíše obavu, že třeba Pavlovo pojetí není dostatečně odolné vůči nastupujícím gnostickým proudům. Autor evangelia nemění hlavní důrazy Pavlovy teologie, ale ježíšovskou tradici prezentuje jinak: představuje lidskou historii Ježíše z Nazareta a jen velmi skrytě a zdrženlivě vyjadřuje víru v to, že tento člověk je současně Syn Boží. Ježíš je především člověk, který žije svůj lidský příběh, jehož podstatnou součástí je hlásání blízkého příchodu Božího království. Součástí tohoto příběhu jsou Ježíšovy mocné činy, kterými vlastně hlásané Království už zpřítomňuje. A do Ježíšova života nedílně patří také utrpení, snad překvapivě a nepohodlně, ale jednoznačně. Takto žil a zemřel Ježíš z Nazaretu, a takoví mají být – učí Markovo evangelium – i jeho učedníci. Mají se vlastně stát jakýmisi „charismatickými poutníky“, kteří chodí po Ježíšově stylu krajinou od vesnice k vesnici a hlásají dobrou zprávu o odpouštějícím příchodu Božího království, přitom uzdravují a vymítají démony. Právě takoví žijí s Ježíšem, jdou s ním, srv. Mk 1,17: Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním, že se stanete rybáři lidí.“ nebo Mk 8,34: „A zavolal si zástup se svými učedníky a řekl jim: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne.“ Tato představa se v křesťanství – alespoň nějakou dobu – udrží (srv. L 10, Mt 10).
Ježíš je přítomný „v nebi“, tam k se němu můžeme a máme vztahovat ze země
V předchozích odstavcích jsme spolu s novozákonními autory hledali cesty, jak vnímat Ježíše přítomného tady na zemi, v naší žité lidské zkušenosti víry. Ale co kdybychom se od země odpoutali? Nemůžeme nějak dosáhnout k Ježíšovi do samotného nebe, „žít“ s ním tam?
Vraťme se k úvaze o metafoře „nebeského života“ a doplňme ji ještě obvyklou představu tehdejšího člověka o nebi. Nebe pro novozákonní dobu není nějakým jiným časoprostorem nebo paralelním vesmírem, kterými se pokoušíme uvažovat my dnes. Tehdejší představa nebe prostor zahrnovala: nebe byla sféra „svatého“ Božího života nad nebeskou bání a vodami, které tato nebeská báně (kopule), od stvoření světa nahoře udržuje (srv. Gen 1,7). V prostoru nebe nad vodami tedy žije Bůh, nyní i Ježíš, a s nimi – v židovském myšlení relativně nově – i zástupy andělů a „svatých“. Do takového nebe v budoucnu budou přijati všichni živí spravedliví, také ti, kteří vstanou z mrtvých, jako už vstal Ježíš.
Není tedy možné prostě zvednout oči a srdce „nahoru“ a tím se – alespoň v představě – do nebe k Ježíšovi nějak „přesunout“? Tímto způsobem míří v NZ zejména listy Efezským a Koloským. Tak v Ko 3,3 je přímo řečeno: “Neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Kristem v Bohu“. Toto je jistě také metafora života a smrti, podobně jako jsme to zmínili u Pavla, nicméně v Ko se představivost celkově posouvá: my už „jsme“ v nebi: „On nás vysvobodil z pravomoci temnoty a přenesl do království Syna své lásky“ (Ko 1,13). Vlastně jsme už vstali z mrtvých, viz Ko 2,12: „Když jste byli spolu s ním ve křtu pohřbeni a v něm jste byli spolu i vzkříšeni skrze víru v působení Boha, který ho vzkřísil z mrtvých.“ Náš život tady na zemi vlastně není skutečným životem, je to život nějakého našeho vlastního stínu. My už „žijeme“ v nebi, kam z našeho stínového pobývání na zemi mohou a mají mířit naše pohledy a naše vztahy. A z takového pohledu do nebe se má odvíjet i naše etika, viz například Ko 2,20-21: „Jestliže jste s Kristem zemřeli živlům světa, proč si dáváte předpisovat, jako byste žili ve světě: toho se nedotýkej, to neochutnávej, na to ani nesáhni?“ Nyní dokonce my a Duch už nepřemáhají zlo zde na zemi a naše pozemské pomíjivé tělo (sarx), jak o tom psal Pavel např. v Ga 5,17. Naše zápasy jsou nyní jakoby celé „duchovní“, odehrávající se v nebeské sféře, jak míní Ef 6,12: „Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ Už jsme se vlastně do přítomnosti nebeského Krista přesunuli a jsme „tam“ s ním.
Ježíš je přítomný v apokalyptickém příběhu světa, jehož jsme i my součástí
Kniha Zjevení nabízí překvapivě jiný výklad dějin světa než třeba Pavel nebo Lukáš. Nejprve se na začátku Zj zdá, že svět i církev žijí „svým životem“, svět je zlý, ale církev také nestojí za mnoho: podle dopisů sedmi církvím se ve sborech vyskytují různé zlořády a pokud snad ne, taková církev je malá a bezvýznamná.
Ale tento příběh není celý příběh! Příběh církve, jak ho vidíme v prvních kapitolách Zj, se náhle rozšiřuje do velkého mytologického vyprávění, ve kterém vystupují Bůh, Beránek, andělé a nebeské zástupy, draci a ohnivé jezero a mnoho dalších aktérů. Všední historie světa a církve jsou vyprávěny jako součást jiné a mnohem bohatší skutečnosti, popisované mýtem ústícím do příchodu světa nového. Ježíšovo vzkříšení je jistě součástí tohoto příběhu, je katalyzátorem, který umožňuje, aby se tento příběh vůbec odehrál – ale současně se toto vzkříšení v široké mýtické apokalyptice jakoby nenápadně ztrácí (Zj 12,4–5). My jsme vyzváni, abychom vstoupili do stejného příběhu – vlastně ať chceme, či ne, už jsme součástí tohoto mýtu dějin světa, se vzkříšeným Ježíšem „žijeme ve stejném příběhu“. A samozřejmě, jako v každém dobrém mýtu, se i zde prolíná minulost, přítomnost a budoucnost, to, co bude, už vlastně je, voda života teče už pro nás tady a teď. V příběhu naděje na nový svět je možné žít s Ježíšem už nyní (srv. Zj 22,17).
Závěr
Výše nabízené kategorie způsobů uvažování, jak je vzkříšený Ježíš „s námi“, si jistě nečiní nárok na úplnost. Snad ale bylo možné ukázat, že Ježíšovo vzkříšení a cesty hledání jeho přítomnosti pro nás NZ chápe překvapivě různorodě. Věřím proto, že tak NZ nabízí různé možnosti pro naši osobní i společnou křesťanskou spiritualitu „života víry s Ježíšem“. Současně nás NZ může naučit být tolerantnější v situacích, kdy někdo žije „s Ježíšem“ jinak, než je to vlastní nám samotným.
1Viz např. DUNN, James D. G., Christianity in the Making I – Jesus Remembered. Eerdmans Publishing, Grand Rapids / Cambridge, 2003. Str. 825 – 876.
ˇ
Komentáře
Přebývání Ježíše
Věřím v ještě jeden způsob přebývání Ježíše zde na zemi. Vychází ze slov "Cokoli jste jednomu z těchto nejmenších učinili, mně jste učinili, Boha budou uctívat v duchu a v pravdě a vůbec z celkového vnímání Ježíše, který ke mně hovoří nejvíce svými činy. Ten je nejen obětí, učitelem, dárcem Ducha Svatého, hlavou apoštolů a církve, posilujícím chlebem života. To vše se týká křesťanů. Jsou zde však i jiní lidé a je jich daleko více. Lidé jiné víry, ateisté, lidé mentálně postižení, lidé, kteří se narodili jako psychopaté, celé stvoření, které je v Genesis nazváno dobrým, všichni jsme Božími dětmi, i když to nevíme, nebo v to nevěříme. Dle otce Váchy je Genesis písní o stvoření světa, a já nemám na to, abych rozlišila, co ve Starém zákoně je dílo člověka a co Boží. která slova a podobenství v Evangeliích jsou myšlena doslova a která obrazně. V každém případě jsou hlubší, než konkrétní slova, paskvilem se vedle nich jeví příkazy zákonníků. Jeden moudrý člověk řekl, že na konci světa nebude Písmo, eucharistie, nebudou zapotřebí, to jsou jen pomůcky pro tento čas. Bude jen společenství církve, které bude přebývat se svým Bohem. Při ztroskotání na opuštěném ostrově také lidé nemají Bibli, eucharistii, ale sami sebe, společenství a tímto způsobem mezi nimi přebývá Bůh. Bůh si chce činit příbytky v srdcích lidí. Naše myšlení, definování, nás často odvádí od společenství, rozděluje kvůli "svaté" věrouce, která může být jen souhlasem a nemusí být totožná s vírou, láskou nadějí. Když se v našich bližních, i v těch, kteří nás hodně rozčilují, budeme snažít vidět příbytek Boha ve spojení s člověkem, který je jedinečný a vzácný, bude nás bolet, když někteří své lidství pošlapávají nenávistí, pak bude lépe. My chápeme církev velice konkrétně, ale kdybychom se dovedli přenést nad technické vnímání, pochopili bychom, proč nám Ježíš dává za vzor Samaritána, děti, proč hovoří o jiných ovcích. Nejsme majitelé Ducha Svatého, vnímejme, že vane kde chce a vnímejme i lidi jako obraz Boží přesto, že hříšníky jsme a budeme všichni. Ekumenismus je slabota, spojení sil kvůli dobru ve světě se všemi lidmi dobré vůle, to je potřeba. Nemáme samaritána napodobovat jen v jeho skutku, ale v jeho srdci, to je zdroj, jeho skutek pochází odtud. Otevřené lidské srdce je pro mne nejdůležitějším příbytkem Boha, to dovoluje, aby rostlo boží království mezi námi.
Ano!
Díky, to se mi líbí a skutečně to otevírá i další, jakoby všelidské perspektivy. Doufám, ze Písmo i eucharistie s křesťany vydrží, ale opravdu ono "činit druhým dobře" je dobrý postřeh. Tak v nějaké příští verzi rád přidám :-)