Život a dílo Hildegardy z Bingenu v kulturně-historickém kontextu Evropy 12. století

Hildegarda z Bingenu se narodila v roce 1098, na sklonku vlády německého krále a římského císaře Jindřicha IV. (vládl v letech 1056–1106), v nižší šlechtické rodině Hildeberta z Bermersheimu (zemřel r. 1127) a jeho ženy Mechtildy (původně z Merxheimu). Ves Bermersheim se dodnes nachází severně od městečka Alzey v Porýnském Hesensku mezi řekami Rýn a Nahe. Hildegardini předkové, franští šlechtici a ministeriálové, mezi nimi jistý pan Vermer, se v 6. či 7. století usadili v tamní kopcovité krajině a na úrodné půdě zřídili svůj dvůr, který přitáhl ostatní osadníky. Kolem „Vermers Heimu“ vyrostla osada, která se ve středohornoněmčině konce 11. století nazývala „Bermersheim“. Hildegarda byla desátým a posledním dítětem svých rodičů, měla bratry Drutwina (zemřel r. 1127), Huga (zemřel r. 1177), Roricha a sestry Irmengarthu, Odilii, Juddu, Clementii a další dva jménem neznámé sourozence, kteří pravděpodobně zemřeli v raném věku na nějakou nemoc či nákazu.

Hildegarda přišla na svět do dynamické, ale i smrtonosné doby. V roce 1095 papež Urban II. (1040–1099) v Clermontu vyhlásil první křížovou výpravu a vypukl velký hladomor v Belgii. V Akvitánii přicházejí do módy dvory lásky a v Benátkách se začíná stavět katedrála svatého Marka. V letech 1096–1197 křížová výprava chudého lidu do Svaté země způsobila vlnu antisemitismu v Evropě a Seldžukovci tuto výpravu zničili u Nikaie. V roce Hildegardina narození bylo úspěšně založeno knížectví Edeské a Antiošské a Robert z Molesme (1028–1111) založil cisterciácký řád. Následující rok křižáci dobyli Jeruzalém a založili francké království Jeruzalémské.

Rok 1100 s sebou přinesl obchodní dohodu mezi Benátkami a Jeruzalémským královstvím a snad právě i v důsledku této dohody a v důsledku úspěchu křížové výpravy se v Itálii a v jižní Francii rozšířilo katarské učení. Zároveň začal rozkvět trhů v Champagni a objevily se první traktáty o feudálním právu v Anglii. Vznikl soupis vazalských smluv na jihu Francie a v krajích kolem Rhóny. Nastalo rozhodující období pro získávání nové zemědělské půdy, jež přineslo pokrok v pěstování obilnin. V kulturní sféře vzniklo světské studium medicíny v Montpellier a Hildebert z Le Mans (1055-1132) psal latinskou poezii v duchu básnické renesance 12. století. Anselm z Laonu (zemřel r. 1117) píše Knihu sentencí a tak je mezi prvními, kteří do teologické literatury zavádějí její scholastický žánr. Začínají vznikat trubadúrské písně akvitánského vévody Viléma IX. z Poitiers (1071–1127), psané v provensálštině. V roce 1103 Guillaume ze Champeaux (1070–1121) vede episkopální školu v Paříži a vzniká spor o univerzálie.

V roce 1104 se dvanáctiletá Jutta (1092–1136), dcera hraběte Štěpána II. ze Sponheimu (zemřel r. 1095), rozhodla zasvětit svůj život Bohu, pokud se uzdraví z vážné nemoci. (Juttina matka Sofie z Formbachu (zemřela r. 1110) byla první sestřenicí Hedwigy, matky saského vévody Lothara (1075–1137), který od roku 1125 vládl jako německý král Lothar III.) Po svém uzdravení koncem roku 1105 nebo začátkem roku dalšího Jutta utekla z domova pod ochranu mohučského arcibiskupa Rutharda, jenž jí daroval řádový šat a poskytl jí biskupskou ochranu jejího celibátu.

K roku 1106 spadá tradiční datování Juttina a Hildegardina usídlení v poustevně benediktinského opatství Disibodenberg (nad soutokem řek Nahe a Glan), ale podle nových teorií rodiče svěřili Hildegardu do výchovy na hradě Sponheim, kde zbožná vdova Uda z Göllheimu po tři roky vyučovala Juttu a Hildegardu.

Jutta během studia plánovala vypravit se na pouť, ale její bratr Meinhard a ovdovělá matka zmařili „každou vhodnou příležitost k vycestování“. Po smrti Sofie někdy mezi lety 1110 a 1111 zabránil Meinhard Juttině odchodu na pouť tím, že se obrátil na příbuzného biskupa Ottu z Bambergu (1103–1139). Biskup Otto přesvědčil Juttu, aby se připojila ke klášteru mnichů jako „inclusa“, čili poustevnice. Juttina rodina pro ni nechala zřídit ženskou klauzuru na Disibodenbergu, kde od roku 1108 benediktini stále rozšiřovali klášter. 1. listopadu 1112 Jutta, Hildegarda a ještě jedna dívka jménem Jutta vstoupily do klášterní klauzury pod vedením opata Burcharda. Tentýž den všechny tři dívky složily řádový slib před biskupem Ottou.

V roce 1104 píše Guibert z Nogentu (1053–1125) Dějiny první křížové výpravy (Gesta Dei per Francos), svou Autobiografii (De vita sua) a kritický traktát O ostatcích. V Katalánsku se objevuje první zmínka o huti v západní Evropě. V roce 1106 se vlády ujímá římský král (od roku 1111 císař) Jindřich V. (1085–1125), který se záhy dostane do sporu s papežem. V roce 1108 bylo založeno opatství Svatého Viktora v Paříži, ohnisko rané scholastiky. Do let 1110–1140 je datována první technická příručka v západní Evropě, De diversis artibus německého mnicha Theofila.

V roce 1112 se vzbouří městská komuna v Laonu, přičemž je zabit biskup. Bernard (asi 1090–1153), později zvaný z Clairvaux, vstupuje do cisterciáckého kláštera v Cîteaux. V následujícím roce vzniká Listina o křesťanské lásce, první statut Cîteaux. V letech 1114–1126 působil Bernard z Chartres (zemřel r. 1126) jako scholastik a kancléř ve škole v Chartres. V roce 1116 se obyvatelstvo v Santiagu de Compostela vzbouřilo proti biskupu Gelmirezovi (1069–1149), staviteli románské katedrály. Následující rok opat v alsaském Marmoutier nahradil robotu peněžními dávkami. V roce 1118 Aragonci dobyli Zaragozu a od téhož roku do roku 1122 probíhal milostný vztah Petra Abélarda (1079–1142) a Heloisy. V roce 1119 byl založen řád templářů. V témže roce byla založena univerzita v Boloni, první vysoká evropská vysoká škola, kde probíhalo především právnické studium.

Roku 1120 svatý Norbert (1082–1134) zakládá řád premonstrátů a benediktin Rupert z Deutzu (1075–1129) hájí tradiční mnišství. Guillaume z Conches (zemřel r. 1154) v Chartres učí, že „studium moudrosti si pro sebe vyžaduje celého člověka“. Do roku 1150 se objevují první statuty řemesel v západní Evropě. V následujícím roce začíná vznikat latinský překlad Aristotelovy (384–322 př. n. l.) Nové logiky (v protikladu k „Staré logice“, známé prostřednictvím Boëthia, 480–535 n. l.). V roce 1122 konkordát ve Wormsu ukončil spor papeže a císaře o investituru. Suger (1081–1151) se stal opatem v Saint-Denis a Petr Ctihodný (1092–1156) zase opatem v Cluny. Abélard píše Sic et non, výklad neshod mezi „autoritami“, neboli první rozpravu o scholastické metodě. V roce 1124 propukl dvouletý hladomor v západní Evropě, hlavně v Belgii, proti kterému se snažil bojovat hrabě Flanderský. Umírá kacíř Pierre z Bruys.

V roce 1125 umřel Kosmas (narozen r. 1045), „český Herodotos“, autor Kroniky české. Hugo od Svatého Viktora (1096–1141) píše teologický spis O svátostech. Arcibiskup Ramón z Toleda dává do latiny překládat arabské spisy. Anselm (1099–1158), biskup z Havelbergu, zahajuje misionářskou ofenzívu teologickými rozhovory s Byzantinci. Vzniká vývojová teorie církevních států. „Liber de diversis ordinibus konstatuje katolický pluralismus.“

V roce 1126 vítězí vojska českého knížete Soběslava I. (1125–1140) nad německým králem a římským císařem Lotharem III. v bitvě u Chlumce. Narodil se Ibn Rušd (latinsky Averroes, zemřel r. 1198), nejvýznačnější islámský myslitel středověku, autor komentářů k Aristotelovým spisům a původce teorie „dvojí pravdy“, tj. filosofické a teologické. V roce 1127 Foulques ze Chartres píše Dějiny Jeruzaléma o křesťanských osadnících ve Svaté zemi. V roce 1130 Bernard z Clairvaux píše Chválu řádu templářů. O dva roky později Suger začíná rekonstruovat Saint-Denis, což je považováno za počátek gotiky, vrchol dekorativního umění a obnovy ikonografie. V roce 1134 generální kapitula cisterciáckého řádu upravuje zaměstnávání placených zemědělských dělníků. V následujícím roce píše Hugo od Svatého Viktora Didascalion, rozšířený program svobodných umění. Geoffrey z Monmouthu (1090–1156) píše spis o národních dějinách Historia regum Brittaniae. Narodil se Maimonides (zemřel r. 1204), židovský teolog působící v Káhiře.

22. 12. 1136, po dvaceti čtyřech letech asketického života v ženském konventu, na který se mezitím rozrostla skupinka tří poustevnic na Disibodenbergu, umírá Jutta ze Sponheimu. Řeholnice zvolily její nástupkyní Hildegardu z Bermersheimu, aby je vedla a učila. Ta podnítí sepsání legendy o Juttině životě, Vita domnae Juttae inclusae (Život paní Jutty, poustevnice). Pravděpodobně to byl mnich Volmar (zemřel r. 1173), který koncem roku 1139 začal tuto legendu psát. Legenda obsahuje vůbec první písemný záznam Hildegardiny vize, která popisuje cestu Juttiny duše do ráje.

V roce 1137 nastoupil na francouzský trůn Ludvík VII. (1120–1180), který se hned nato oženil s Eleonorou Akvitánskou (1122–1204). O rok později na římsko-německý trůn nastoupil císař Konrád III., zakladatel dynastie Šlaufů, jenž vládl do roku 1152. V Itálii začíná soupeření mezi procísařskými guelfy a jim odporujícími ghibelliny. Je doložena bezpečná zmínka o koželužně poblíž Chelles. Gerhoh z Reichersbergu (1092–1169) píše spis De aedificio Dei, v němž tvrdí, že všechna zaměstnání vedou k Bohu. V roce 1139 vzniká Průvodce poutníka k Svatému Jakubu v Compostele. V roce 1140 je Portugugalsko vyhlášeno královstvím. Vzniká Píseň o Cidovi, hrdinský zpěv o španělském bohatýrovi z období bojů proti Maurům. Na koncilu v Sens Bernard z Clairvaux dává odsoudit Abélarda. Bernard dále pronáší kázání De conversione (O obrácení), mající odvést kleriky z městských škol do klášterů. Vzniká Gratianův Dekret, základ korpusu církevního práva. V Porýní se objevují kataři.

V roce 1141 začíná Hildegarda z Bermersheimu na Boží podnět zapisovat své vize do teologického díla nazvaného Scivias (Scito vias Domini, česky Poznej cesty Páně). Mnich Volmar z Disibodenbergu a řeholnice Richarda ze Stade (zemřela r. 1151) se stávají Hildegardinými sekretáři a pomocníky. „Hildegarda píše na voskové tabulky, Volmar její texty přepisuje s gramatickými korekturami na pergamen.“ Na konci knihy Scivias, dokončeném v roce 1151, je uveden text zpěvohry Ordo Virtutum (Řád Ctností) ve své první podobě.

V roce 1141 Petr Ctihodný dává do latiny přeložit Korán. O rok později Ordericus Vitalis (1075–1142) píše Církevní dějiny, dějiny viděné Normanem. V roce 1143 vzniká překlad Ptolemaiovy Planisféry. V roce 1144 vypukl v západní Evropě dvouletý hladomor. Zenghi (zemřel r. 1146) dobývá Edessu. O rok později je Eugenius III. (zemřel r. 1153), cisterciácký mnich, zvolen papežem. Bernard z Clairvaux káže proti katarství v Albi a ve Vézelay vyhlašuje druhou křížovou výpravu. V Chartres jsou tesány skulptury královského portálu, které poprvé zpodobují Pannu Marii s dítětem. V roce 1146 „Arnold z Brescie, kacířský žák Abélardův, způsobí, že v Římě zvítězí povstání proti papeži“. Vzniká „francouzská liturgická hra o Adamovi, první středověké drama v národním jazyce“.

V roce 1147 Hildegarda píše Bernardovi z Clairvaux dopis, v němž ho prosí o radu, jak má naložit se svými vizemi. Bernard jejímu daru požehnal. Papež Eugenius III. čte vize ze Scivias na synodě v Trevíru. Vybízí Hildegardu, aby dokončila své dílo. Začala druhá křížová výprava za účasti francouzského krále Ludvíka VII., císaře Konráda III. a českého krále Vladislava II. (1110–1174). Je doložen první písemný záznam o Moskvě.

Dopis pařížského mistra Oda ze Soisson Hildegardě z roku 1148 dosvědčuje proslulost Hildegardiných liturgických zpěvů z pozdější sbírky Harmonická symfonie nebeských zjevení (Symphonia armonie celestium revelationum). Hildegarda je inspirována Bohem, aby se přestěhovala na Rupertsberg u Bingenu, což se setká s počátečním odporem mnichů na Disibodenbergu. Před Damaškem ztroskotává druhá křížová výprava. Koncil v Remeši odsuzuje Gilberta z La Porée (1075–1154). Obliba pythagorejských a platónských témat v Chartres se projevuje spisem Bernarda Silvestris (zemřel po r. 1159) Cosmographia. V roce 1149 hrabě Flanderský přináší do Brugg ostatek Svaté krve. Vzniká bazilika Svatého hrobu v Jeruzalémě.

V roce 1150 Hildegarda po vlekoucích se různicích a těžké nemoci opouští Disibodenberg a usazuje se vedle rozpadlého kostela sv. Ruperta u Bingenu. „Otto z Freisingu (1111–1158) je svědkem toho, jak jsou v italských městech ctěni řemeslníci a obchodníci. Vzniká první univerzitní organizace v Paříži.“

V roce 1151 vypukl v Německu velký hladomor. Hildegarda, nyní řečená „z Bingenu“, dokončila knihu Scivias. Richarda ze Stade přijímá volbu za abatyši kláštera v Bassum u Brém, kam ji povolal její bratr, brémský arcibiskup Hartwig. „Hildegarda se v četných dopisech brání odvolání své pomocnice a přítelkyně.“ Začíná psát Bohem inspirovaný glosář Lingua ignota (Neznámý jazyk) a abecedu Litterae ignota (Neznámé písmo). Do roku 1158 vznikají Hildegardiny lékařské a přírodovědné spisy Physica (Přírodopis) a Causae et curae (Příčiny a léčby). V těchto spisech Hildegarda shrnuje výsledky svého pozorování přírody, vědomosti zprostředkované benediktinskou tradicí i lidové představy.

V roce 1152 vysvěcuje mohučský arcibiskup Jindřich klášterní kostel na Rupertsbergu a věnuje klášteru mlýn na Rýnu. „Richarda ze Stade obdržela povolení vrátit se do Bingenu, ale umírá těsně před svým odjezdem z Bassumu.“ „Hildegarda dokončuje finální verzi Ordo Virtutum.“ Petr Lombardský (1095–1164) píše Knihu sentencí, čítanku scholastiky. „Eleonora Akvitánská, zapuzená Ludvíkem VII., se bere za manžela Jindřicha II. Plantagenêta (1133–1189).“ Fridrich I. Barbarossa (1122–1190) se stává německým králem. „Hildegarda píše Fridrichovi dopis k jeho poctě.“ V roce 1153 je postaveno 353 cisterciáckých klášterů a Jindřich II. Plantagenêt se stává anglickým králem. V roce 1154 Fridrich Barbarossa uděluje privilegia mistrům a studentům v Boloni. „Núreddín (1116–1174) dobývá Damašek.“

Pravděpodobně v roce 1155 se Hildegarda setkala s Fridrichem Barbarossou na jeho dvoře v Ingelheimu a předpověděla mu událost, která se později stala. „Hildegardě se podařilo přesvědčit mnichy na Disibodenbergu, aby se vzdali pozemků daných jako věno řeholnic z Rupertsbergu.“ Umírá disibodenberský opat Kuno a jeho nástupcem se stává Helenger, jenž potvrzuje dohodu o pozemcích Hildegardiných řeholnic. Fridrich Barbarossa se stává římským císařem a papež Hadrián IV. (pontifikát 1154–1159) vyhlašuje právo nevolníků svobodně se ženit. Francouzský král Ludvík VII. se vydává na pouť k Svatému Jakubu v Compostele. Thomas zpracovává starší keltskou látku o Tristanovi a Isoldě. V roce 1156 se Fridrich Barbarossa oženil s Beatricí Burgundskou (1143–1184), která se cítila být Hildegardě a jejímu společenství mimořádně zavázána.

V roce 1158 Hildegarda podnikla svou první kazatelskou výpravu podél řeky Mohan. Navštívila města Mohuč, Wertheim, Würzburg a Bamberg. Začíná pronášet první homilie na evangelia (Expositiones evangeliorum), které až do roku 1170 budou zaznamenávat její řeholnice. Rovněž začíná pracovat na morálně-psychologickém vizionářském díle, Liber vitae meritorum (Kniha o zásluhách života), které dokončí v roce 1163. Mohučský arcibiskup Arnold potvrdil hospodářskou a duchovní nezávislost Rupertsbergu na Disibodenbergu. Fridrich Barbarossa dobyl Milán za účinné pomoci vojsk českého krále Vladislava II. (vládl 1140–1172), jenž za účast na tomto tažení získal pro sebe i své potomky královský titul. V roce 1159 začíná „osmnáctileté období schizmatu mezi papežem Alexandrem III. (1105–1181) a císařem Fridrichem. Prvním vzdoropapežem je Victor IV.“ John ze Salisbury (1115–1180) píše traktát o politické ekonomii Polycraticus. Na přelomu padesátých a šedesátých let Hildegarda píše Výklad Řehole svatého Benedikta (Explanatio Regulae S. Benedicti).

V roce 1160 Hildegarda podniká druhou kazatelskou výpravu. „Veřejně káže v Kolíně nad Rýnem, potom pokračuje z Metz a Krauftalu do Hördtu.“ O svatodušních svátcích v Trevíru na „veřejnosti mluví před arcibiskupem Hilinem a jeho kleriky“. V Montpeliér působí Bratrstvo svatého Ducha. Vzniká Román o Aeneovi a Píseň o Nibelunzích. Marie de France tvoří Lais, veršované novely na témata keltských legend.

V roce 1161 Hildegarda jede na dvouletou třetí kazatelskou výpravu po rýnských městech a potom až do Werdenu. Navštěvuje Boppard, Andernach, Siegburg a veřejně káže kolínskému kléru. V Kolíně nad Rýnem tou dobou (1161–1167) působí Archipoeta, kníže goliardských básníků. V roce 1162 Fridrich Barbarossa znovu dobyl a zničil Milán. V západní Evropě vypukl velký hladomor.

V roce 1163 Hildegarda začíná psát kosmologicko-antropologické vizionářské dílo Liber divinorum operum (Kniha o Božím díle), které bude psát do roku 1174. „Znovu píše císaři Fridrichovi dopis a zdá se, že zaujímá neutrální postoj ke schizmatu.“ Na dvorním sněmu v Mohuči se Hildegarda podruhé setkala s císařem a vymohla si od něho edikt o císařské ochraně Rupertsbergu. Papež Alexandr III. zakázal mnichům studium medicíny a práva. V Paříži se začíná stavět katedrála Notre-Dame.

„V roce 1164 přišel k moci druhý vzdoropapež Paschal III. (zemřel r. 1168). Hildegarda píše třetí dopis císaři a tentokrát ho kritizuje.“ Napomíná Barbarossu, aby uznal právoplatně zvoleného papeže Alexandra III. Císařské vojsko pronásleduje duchovní věrné papežovi a v Porýní vypaluje jejich kláštery. Rupertsberg zůstal nedotčen. „V Dánsku byl založen klášter pověřený psaním letopisů království.“ Clarendonská konstituce omezila pravomoci církevních soudů v Anglii, což vedlo k prohloubení konfliktu mezi králem Jindřichem II. a arcibiskupem Thomasem Becketem (1118–1170).

V roce 1165 Hildegarda zakládá dceřiný klášter v Eibingenu u Rüdesheimu na protilehlém pobřeží Rýna, který dvakrát týdně navštěvuje. Existuje nedoložená domněnka, že do Eibingenu Hildegarda přijímala ženy bez šlechtického původu. Fridrich Barbarossa dobyl Řím a prohlásil Karla Velikého (747–814) za svatého. V Lombers se konala konference katolíků a katarů.

Od roku 1167 po tři další roky je Hildegarda těžce nemocná. V témže roce se v Saint-Félix-de-Caraman konal katarský koncil. V Oxfordu byla založena univerzita a vznikla Lombardská liga, svaz severoitalských měst založený proti útočné politice císaře Fridricha I. Barbarossy.

„V roce 1168 je vysvěcen třetí vzdoropapež Callistus III. (pontifikát 1168–1178). Hildegarda kvůli tomu píše císaři a vyhrožuje mu Božím soudem.“ Hildegarda začíná psát (do roku 1170) spisy později sebrané pod názvem Výklad Atanášova vyznání víry (Explanatio Symboli s. Athanasii). Rovněž píše legendu o sv. Rupertovi (Vita sancti Rupperti confessoris). Chrétien de Troyes (1130–1183) píše veršované dvorské romány ve francouzštině. V roce 1169 „Hildegarda exorcismem uzdravuje posedlou ženu Sigewizu z Kolína nad Rýnem a přijímá ji do své komunity na Rupertsbergu“.

V roce 1170 na žádost opata Disibodenbergu Helengera Hildegarda píše legendu o sv. Disibodovi (Vita sancti Dysibodi episcopi) a podniká čtvrtou kazatelskou výpravu do Zwiefaltenu. Navštěvuje švábská města Maulbronn a Hirsau. V Canterbury je zavražděn Thomas Becket. Etienne z Fougeres píše Knihu mravů, v níž kritizuje světské stavy. Guillaume z Tyru (1130–1186) píše Dějiny Svaté země. Začíná vznikat anonymní Román o Alexandrovi. V roce 1171 jsou v Konstantinopoli povražděni Benátčané a Saladin (1138–1193) ničí fátimovský chalífát. O rok později v Benátkách postavili loď s třemi plachtami a galéru s pětadvaceti vesly.

V roce 1173 umírá dlouholetý Hildegardin sekretář a zpovědník Volmar. „Vzniká konflikt s Disibodenbergem ohledně ustanovení Volmarova nástupce.“ Rodí se valdenské hnutí. „V roce 1174 na Rupertsberg přichází z Disibodenbergu mnich Gottfried a začíná psát Hildegardin životopis Vita sanctae Hildegardis. Dokončí první knihu.“ Papež Callistus III. uděluje privilegia mistrům a studentům v Paříži. Je kanonizován Bernard z Clairvaux. Jindřich II. putuje ke hrobu Thomase Becketa a Guernes z Pont-Sainte-Maxence píše Život svatého Thomase Becketa. V Pise se začíná stavět Campanila (Šikmá věž).

„V roce 1175 si Guibert z Gembloux začíná dopisovat s Hildegardou. Ta mu posílá Knihu o zásluhách života a sbírku písní Harmonická symfonie nebeských zjevení.“ Komuny Lombardské ligy porážejí Fridricha Barbarossu v bitvě u Legnana. Vzniká komunální škola v Gentu a Román o Lišákovi. V Janově se poprvé objevuje smluvní objednávka.

V roce 1176 na žádost Guiberta z Gembloux a mnichů z Villers Hildegarda začíná psát exegetický spis Solutiones triginta octo quaestionum (Řešení třiceti osmi otázek). Umírá Hildegardin sekretář a životopisec Gottfried z Disibodenbergu. Byzantinci jsou u Myriokefalu poraženi Turky, kteří se tak stávají pány Malé Asie. Ve Francii je zveřejněn první kabalistický text, kniha Bahir.

„V roce 1177 se Guibert z Gembloux stává posledním Hildegardiným sekretářem.“ V Benátkách se setkává Fridrich Barbarossa s Alexandrem III. Končí schizma mezi papežem a císařem. „Raymond V. z Toulouse (1134–1194) vysvětluje v dopise kapitule v Cîteaux katarské nebezpečí.“

V roce 1178 je na rubertsbergském hřbitově pochován exkomunikovaný, avšak kletby zproštěný šlechtic. O jeho původu se ví pouze to, že patřil k donátorské rodině. „Mohučský klérus (v nepřítomnosti arcibiskupa Christiana z Buchu) požadoval jeho exhumaci, protože celý postup prý neproběhl podle předpisů. Hildegarda odmítá poslušnost a vlastnoručně odstraňuje jakékoliv náznaky hrobu.“ Je vyhlášen interdikt nad klášterem na Rupertsbergu. Řeholnice mají zakázáno zpívat chvály a přijímat eucharistii. „Hildegarda však nachází podporu u kolínského arcibiskupa a přítele mrtvého, jenž vystupuje jako svědek.“ Interdikt je zrušen, ale na příkaz arcibiskupa Christiana je z Říma obnoven. Hildegarda píše dopis mohučským prelátům, ve kterých vyzdvihuje význam hudby.

Na jaře 1179 mohučský arcibiskup Christian zrušil interdikt nad Rupertsbergem a požádal Hildegardu o odpuštění. „Hildegarda umírá 17. září v noci z neděle na pondělí. V rozmezí let 1180–1190 Guibert z Gembloux opouští Rupertsberg a mnich Theodoric z Echternachu dokončuje Hildegardin životopis Život svaté Hildegardy (Kniha II a III) a přidává k němu části Hildegardiny autobiografie.“

V roce 1227 začalo řízení o Hildegardině kanonizaci. Papež Řehoř IX. (pontifikát 1221–1241) v lednu sestavil komisi, která měla za úkol sbírat materiály pro proces Hildegardina svatořečení. V komisi působili dómský probošt Gerbod a děkan Walther. Z roku 1233 pochází neúplný protokol o svatořečení, který papež vrátil k doplnění. I přes nové požadavky nedošlo k uzavření procesu kanonizace.

„V 16. století se Hildegardino jméno objevuje v Baroniově římském martylogiu. Hildegardina svatost zůstává kontroverzní. V roce 1916 je Hildegardinu svátku 17. září uděleno oficiální památeční místo (memoria) – nejnižší stupeň pamětní oslavy.“ V roce 1940 „římská kongregace pro bohoslužbu a svátosti povoluje oslavu Hildegardina svátku v Německu“.

U příležitosti 800. výročí Hildegardina skonu v roce 1979 němečtí biskupové požádali Vatikán, aby prohlásil Hildegardu za Učitelku církve. 10. května 2012 papež Benedikt XVI. (pontifikát 2005–2013) zařadil Hildegardu do seznamu svatých, a tak rozšířil její svatost do univerzálního liturgického kalendáře. 7. října téhož roku tentýž papež prohlásil Hildegardu z Bingenu Učitelkou univerzální církve.

POUŽITÁ LITERATURA

CLENDENEN, Avis: Experiencing Hildegard : Jungian perspectives. Wilmette: Chiron Publications, 2012.

FEISS, Hugh: „Introduction“. In: Hildegard of Bingen: Explanation of the Rule of Benedict. Eugene: Wipf and Stock, 2005.

FEISS, Hugh: „Introduction“. In: Hildegard of Bingen: Two Hagiographies: Vita sancti Rupperti confessoris – Vita sancti Dysibodi episcopi. Paris – Leuven – Walpole, MA : Peeters, 2010.

HROCH, Miroslav: Evropa. Historické události: datová příručka. Praha: Mladá fronta, 1980.

KERNEROVÁ, Charlotte: Všechna krása nebes: životní příběh Hildegardy z Bingenu. Praha: Academia, 2014.

KIENZLE, Beverly Mayne: „Introduction“. In: Hildegard of Bingen: Homilies on the Gospels. Collegeville: Liturgical Press, 2011.

KIENZLE, Beverly Mayne: „Introduction“. In: Hildegard of Bingen: Solutions to thirty-eight questions. Collegeville: Liturgical Press, 2014.

KOCH, Ursula: Hildegarda z Bingenu: zvěstovatelka lásky. Praha: Marek Světlík – M.E.S.S, 2013.

LE GOFF, Jacques: Kultura středověké Evropy. Praha: Vyšehrad, 2005.

MADDOCKS, Fiona: Hildegard of Bingen: The Woman of her Age. New York – London – Toronto – Sydney – Auckland: Image Books – Doubleday, 2003.

ZVELEBIL, Miroslav: „Rukopisná, ediční a překladová tradice Výkladu Atanášova vyznání víry“. In: Hildegarda z Bingen: Nebeská harmonie : Výklad Atanášova vyznání víry a výbor z liturgických zpěvů. Praha : Malvern, 2015.

ZVELEBIL, Miroslav: „Život a smrt Jutty ze Sponheimu“. In: Getsemany č. 7–8, 2014.