Jste zde

310 - prosinec 2018

autor: 

Satan jako výmluva

I když toto číslo Getseman vychází již první adventní neděli, obsahem obou hlavních studií patří ještě k závěru církevního roku předchozího – k apokalyptické připomínce cíle, konce, zúčtování a Ježíšova panování nad světem.

Článek Martina Šályho Po pravici Boží a současně s námi se z pohledu Nového zákona zabývá ústřední a definující vírou křesťanů: vírou v Krista zmrtvýchvstalého. Ukazuje, jak svatopisci s myšlenkou zmrtvýchvstání Páně zápasí, jak se jí chápou z různých stran a s různými důrazy („překvapivě různorodě“, říká Martin), jak se téma vrací a rezonuje právě z hlediska parusie, druhého příchodu Páně – a jak přitom uniká jednoduché a hladké definici, jednoznačnému pochopení. Je to skutečné a vlastní tajemství naší víry, tajemství jak v tom, že ho plně nechápeme, tak v tom, že se do něj neustále můžeme nořit a vždy ještě zůstává prostor k objevování. Že Nový zákon „nabízí různé možnosti“ pro náš život víry s Ježíšem a také nás učí „být tolerantnější v situacích, kdy někdo žije ,s Ježíšem jinak, než je to vlastní nám samotným“.

Jiné hluboké tajemství víry je otázka zla. Stephan Langer v článku o zlu a satanovi zdůrazňuje, že problém zla, otázka teodiceje, se klade pouze v monoteismu: pro polyteistu prostě existují bohové dobří a zlí, a ti druzí jsou odpovědní za zlo na světě. Víra v jednoho Boha však znamená, že neexistuje žádný proti-bůh, na kterého by bylo možné zlo „svést“: i hurikány, epidemie a zlá hnutí naší mysli musel chtít stejný Tvůrce, který do nás vložil touhu po pokoji a dobru. Křesťanství se zrodilo ze židovství ve chvíli, kdy se židovskou odpovědí na otázku původu zla stal satan – ďábel – Pokušitel, tedy zlý skoro-bůh, původně snad stvořený jako dobrý, který však Boha díky své svobodě mohl zradit. I když se židé sami od představy satana později odkláněli, v křesťanství zůstala zachována a pevně zakotvena v Novém zákoně. I když teologie radí v tomto směru k opatrnosti: satan se například může stát výmluvou, proč za nějaké zlo není odpovědný člověk, ale jakási cizí moc.

Papež František často o satanovi mluví. Stephan Langer vysvětluje pozadí jeho postojů v tomto směru jeho spiritualitou a latinskoamerickým původem, ale dodává varování, že podobný jazyk může být špatně pochopen. A nakonec i tak podstata zla zůstává nezbadatelná...

Miroslav Zvelebil se ve své studii vrací ke svému oblíbenému tématu, německé mystičce Hildegardě z Bingenu. Tentokrát jde o historický či kronikářský přehled, který se snaží život Hildegardin zasadit do dobového kontextu – co se tehdy ve 12. století v Evropě po politické i duchovní stránce odehrávalo a co na pozadí tehdejších událostí Hildegarda dělala.

Další díl liturgického seriálu Pavla Hradilka se zabývá ekumenickými rituály. „Zatímco ještě v polovině 20. století byly rozdílné rituály jednotlivých církví a jejich interpretace jednou z hlavních překážek sjednocení křesťanů, dnes bohoslužby představují jeden z hlavních prostředků sjednocení,“ píše se v úvodu článku, a je tedy dobré si bohatství možných ekumenických forem liturgie prohlédnout podrobněji.

Přejeme vám, milí čtenáři, radostný advent a požehnané Vánoce.