Karl Rahner

Karl Rahner se narodil 5. března 1904 ve Freiburku a zemřel 30. března 1984 v Innsbrucku. Zanechal po sobě nesmírně rozsáhlé teologické dílo a je považován za jednoho z nejvýznamnějších katolických teologů 20. století. Vyučoval teologii v Innsbrucku, Mnichově a Münsteru, přednášel po celém světě; jeho bibliografie čítá na čtyři sta spisů, do nichž patří mj. tři svazky rozhlasových a televizních rozhovorů. Pracoval také jako neúnavný editor, což dokládají teologické encyklopedie a sborníky. Jeho neformální autorita se projevila na Druhém vatikánském koncilu, byl označován za „skrytý motor římské církve“ a „otce katolické církve 20. století“. Teologické myšlení tohoto jezuitského kněze oplývá hloubkou a vytříbenou spekulací. Rahner může být právem nazván Doctor mysticus, je bezesporu nejdůležitějším mystickým teologem 20. století.

Rahner je přesvědčen, že nejhlubší lidská zkušenost spočívá ve vztahu člověka k Bohu, jehož tajemství jako světlo a láska zahrnuje celou lidskou osobu. „V každé lidské bytosti,“ napsal, „je cosi, co lze vnímat jako základní, anonymní, netematizovanou zkušenost, jež může být potlačována, ale jež je zaměřena k Bohu, a je pro člověka konstitutivní v tom, z čeho je složen (přirozenost i milost). Tuto zkušenost lze potlačovat, ale ne zničit: je mystická. Upřednostňuje-li někdo méně zkompromitované označení, lze říci, že vlastním prostorem této zkušenosti je to, co naši předchůdci nazývali vlitá kontemplace“. Rahner chápal člověka jako homo mysticus, mystika ve světě, extatickou bytost stvořenou proto, aby se dobrovolně a v lásce vydala Tajemství, jež se zcela daruje všem a objímá všechny. Podle Rahnera zkušenost Boha utváří prostředí, cele ho prostupuje, je v jistém slova smyslu základním duchovním „metabolismem“ každodenního života. To vše je důsledek univerzálního sebesdílení Boha, komunikace, kterou máme ve svobodě a lásce přijímat, ale můžeme ji i odmítnout. Každý, kdo žije altruisticky, čestně a je odhodlán sloužit svému bližnímu (i když je agnostik nebo ateista), zakouší mystiku každodennosti. V odvážném a bezvýhradném přijímání života i sebe sama a v setrvání v tomto postoji dokonce i tehdy, když se zdá, že se všechno hroutí, spočívá prapůvodní a základní mystická zkušenost každodenní existence. Každý, kdo takto přijímá život i sám sebe, implicitně přijímá Tajemství, jež vyplňuje prázdnotu v nás samotných i v prostoru života. A jelikož Kristova milost podepírá tuto naději navzdory tomu, že lidsky se to zdá být beznadějné, Rahner se domnívá, že takto chápaná každodenní zkušenost je přinejmenším anonymně křesťanská. Takoví lidé by podle Rahnera byli křesťany de facto, i když se tak nenazývají. Opravdovou mystiku chápal Rahner jako schopnost vzdát a vydat hlubině, která je v člověku, hloubce života samotného, tajemství jako takovému. Tato vydanost tajemství se uskutečňuje pomocí technik introverze (meditace, kontemplace) i bez nich. Kristus je dokonale vtělené mystické Slovo, prvořadý vzor každé pravé mystiky, neboť Kristovo lidství patří dokonale Bohu, a je proto lidstvím Boha v tomto světě. Kristův kříž symbolizuje pro každého nezbytný požadavek zemřít všemu stvořenému, aby člověk mohl náležet k tajemství nového stvoření. Kristovo vzkříšení naproti tomu symbolizuje to, že Tajemství přijímá a stvrzuje onu bezvýhradnou vydanost a že zemřít sobě samému a všem stvořeným věcem vposled není nic absurdního, ale počátek věčného života. Díky vědomému a zásadnímu christocentrismu Rahner pozitivně hodnotí svátostný a inkarnacionistický rozměr křesťanské mystiky. „Je třeba si uvědomit, že v pozemském člověku tato prázdnota nedojde naplnění cestou čiré interiority, ale skrze konkrétní aktivity, jako pokora, oběť, láska k bližnímu, kříž a smrt. Je třeba sestoupit s Kristem do podsvětí, je třeba dát svou duši ne přímo Bohu, ale ve službě určitému bratrovi.“ Rahner vnímá mystickou dimenzi lidské lásky: láska k bližnímu je i projevem lásky k Bohu. Rahner zdůrazňuje také individuální i společenskou dimenzi lidské osoby. Lidská láska má také společensko-politický rozměr, a tak u Rahnera najdeme úvahy nejen o osobním vztahu člověka k Bohu, ale také o poměru mystiků k teologii osvobození a k politické teologii. Ovlivnila ho „mystika radosti světa svatého Ignáce“, nacházel Boha ve všech věcech a všechny věci v Bohu.

Podle H. D. Egana