Hans Küng (1928-2021)

Dne 6. dubna 2021 zemřel ve svém domě v Tübingen katolický teolog Hans Küng ve věku 93 let. Starosta města Boris Palmer ve smuteční řeči během pohřbu uvedl, že Tübingen přeje svobodným či svobodomyslným duchům a Künga přiřadil k lidem jako byl lyrik Friedrich Hölderlin (1770-1843), filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) nebo filozof Ernst Bloch (1885-1977). Pohřeb se konal v kostele sv. Jana v Tübingen v pátek 16. dubna, s ohledem na protipandemická opatření za účasti pouze 40 vybraných hostů. Obřad se konal podle scénáře, který do posledních detailů připravil Hans Küng spolu se svými přáteli již před několika lety. Jelikož byl Küng velký Bachův fanoušek, nemohly chybět jeho skladby. Küngovi žáci a přátelé při pohřbu četli modlitby, které si Küng sám zformuloval. Kromě starosty města na pohřbu promluvil ministerský předseda německé spolkové země Bádensko-Württembersko Winfried Kretschmann, který ocenil Küngovy snahy o reformu církve a úsilí o mírové soužití mezi různými náboženstvími. Další řečník, bývalý předseda zemského ústavního soudu Eberhard Stilz, který v roce 2013 po Küngovi převzal vedení Nadace Světový étos (založené v roce 1995), Künga charakterizoval jako inspirujícího učitele a světoobčana, jehož kritika byla vždy službou ve prospěch konkrétní věci. Jejím cílem nebyla revolta, ale smíření.

Küng byl pohřben na starém městském hřbitově nedaleko místa odpočinku svého přítele literárního vědce Waltra Jense (1923-2013). S Jensem Küng často diskutoval o smrti, v roce 1994 společně přednášeli na téma „Zemřít lidsky a důstojně“, o rok později spolu vydali knihu Menschenwürdig sterben: Ein Plädoyer für Selbstverantwortung (Zemřít lidsky důstojně: Obhajoba vlastní odpovědnosti), kterou v dalším vydání z roku 2009 doplnilo Küngových „20 tezí k eutanazii“ a osobní svědectví Jensovy ženy Inge. U Waltra Jense totiž v roce 2004 v důsledku onemocnění propukla rychle se zhoršující demence podobná Alzheimerově chorobě, jejíž průběh Küng sledoval zblízka díky svým pravidelným návštěvám i sdílením zkušeností z každodenního života s dementním člověkem od jeho ženy Ingy. Spolu se zážitkem dlouhého a trýznivého umírání Küngova bratra Georga (zemřel v roce 1955 ve 23 letech v důsledku nádoru na mozku) byla zkušenost s odcházením přítele Waltera Jense jedním z klíčových zážitků, který výrazně ovlivnil jeho postoj k umírání a eutanazii, vyjádřený ve 3. díle pamětí Erlebte Menschlichkeit (Prožité lidství) v roce 2013 a v knize Glücklich sterben? (Zemřít šťastný?) v roce 2014, jež vyšla v českém překladu s názvem Dobrá smrt? (2015).¹

Na promýšlení tématu umírání a smrti na základě svých zkušeností v kombinaci s co možná nejširším záběrem pohledů od různých lidí z různých oborů se podle mne ukazuje poctivost v myšlení Hanse Künga, při kterém usiloval o hledání nových přístupů a nespokojoval se s šablonovitými odpověďmi, jak o tom svědčí např. osobně laděná kniha Was ich glaube z roku 2009 (český překlad V co věřím vyšel v roce 2012). O jeho přístupu, který nezamlčuje pochybnosti, ostatně svědčí i doslov ke knize Dobrá smrt?, v němž s odkazem na vlastní „těžkou zdravotní krizi“ koncem června 2014 zvažoval, zda již napsanou knihu vůbec vydat. Přestože i nadále trval na své tezi, že každý člověk má před Bohem a lidmi zodpovědnost i právo sám rozhodnout o svém životě a smrti, tak jej tato zkušenost utvrdila v tom, že každý by měl i ve velmi těžké zdravotní krizi ze všeho nejdřív udělat pro zlepšení svého stavu vše, co medicína umožňuje.

Poctivý způsob myšlení a snaha o hledání nových cest charakterizují celé Küngovo dílo, jehož souhrnného vydání ve 24 objemných svazcích, vydaného nakladatelství Herder, se dočkal ještě za života a mohl ho pomyslně uzavřít předmluvou k 24. svazku z července 2020.² Na druhou stranu jeho texty většinou nejsou jen suchým popisem, ale je z nich znát osobitý a angažovaný přístup autora. Např. jeho Malé dějiny katolické církve (originál 2001, český překlad 2005), které vychází z Küngovy obsáhlé knihy Das Christentum: Wesen und Geschichte (Křesťanství. Podstata a dějiny z roku 1994) a které historik Tomáš Petráček v Küngově nekrologu na Christnetu trefně charakterizoval: „Jeho jistě přínosná a dobře informovaná kniha o dějinách církve připomíná dikcí spíše žalovací spis na kurii a hierarchii než historické dílo.“³ S chutí tuto knihu doporučuji studentům oboru Teologie křesťanských tradic mimo jiné i proto, že autor v úvodu nezamlčuje, ale naopak jasně formuluje svůj „zorný úhel“ pohledu. Mimo jiné např. uvádí: „Píši jako autor... který říká své ano papežství v katolické církvi, zároveň však neúnavně požaduje, aby bylo v souladu s měřítky evangelia radikálně reformováno.“ Küng byl přesvědčen, že v církevních dějinách je možné spojit osobní zaujetí se střízlivou věcností. A že na základě svých bohatých zkušeností s církví může psát takto osobně. Ostatně odkazuje na celou řadu svých předchozích knih, ve kterých se církví a jejími dějinami zabýval.

Küng skutečně patřil k ostrým kritikům „římského systému“, který poznal již během svých studií v Římě, ke kterým se přihlásil hned po maturitě na gymnáziu ve švýcarském Luzernu v roce 1948.⁴ Bydlel v prestižní papežské koleji Germanicum a studoval na neméně proslulé papežské Gregoriánské univerzitě. V Římě v roce 1954 přijal kněžské svěcení. Později vzpomínal, že rozhodnutí studovat katolickou teologii v Římě pro něj bylo osudové. Během studií si osvojil věci, kterých by se ani později rozhodně nevzdal: latinskou přesnost, terminologickou preciznost, schopnost koherentně argumentovat a přísnou pracovní kázeň (viz V co věřím, s. 19-20). S „římským systémem“ se později potýkal jako teologický poradce během II. vatikánského koncilu (1962-1965), kde patřil k výrazným postavám koncilní většiny usilující o reformy. Ostatně průběh koncilu výrazně ovlivnil ještě před jeho zahájením knihou Konzil und Wiedervereinigung: Erneuerung als Ruf in die Einheit (Koncil a znovusjednocení: Obnova jako výzva k jednotě) z roku 1960, ve které nastínil program možných církevních reforem a tím rozproudil diskusi na toto téma. Znalost „římského systému“ z dob studií jej údajně uchránila od pokušení, kterého se mu dostalo např. během audience u papeže Pavla VI. V prosinci 1965 mu totiž papež nabídl, aby svých velkých darů využil ke službě církvi, čímž podle Künga byla myšlena „římská církev“, resp. „římský systém“. Nakonec i díky tomu si Küng ujasnil, pro koho chce dělat teologii: nikoliv pro papeže a římský systém, ale pro své bližní, a to se vší svobodou, kterou by v Římě neměl (viz Vybojovaná svoboda, s. 483-486). S „římským systémem“ se nakonec střetl velmi osobně poté, co mu byla na konci roku 1979 odebrána kanonická mise potřebná pro výuku na katolické teologické fakultě v Tübingen, kde působil od roku 1960 jako profesor fundamentální teologie a od roku 1964 jako profesor systematické teologie. Byla to pro něj těžká chvíle, která mu však nakonec přinesla ještě větší popularitu a proslulost, jeho žáků výrazně přibylo. Univerzita v Tübingen totiž situaci vyřešila tak, že ekumenický institut, který Hans Küng v roce 1964 založil a vedl, po odebrání kanonické mise vyčlenila z katolické teologické fakulty, kam se vrátil až po jeho odchodu do penze v roce 1996.

Odebrání kanonické mise v podstatě vyvrcholilo napětí mezi Küngem a římskou kurií, která sledovala s nelibostí především jeho texty o církvi, církevních reformách a ekumenismu v 60. letech (např. Strukturen der Kirche, 1962; Die Kirche, 1967; Wahrhaftigkeit. Zur Zukunft der Kirche, 1968; Wozu Priester? Eine Hilfe, 1971 nebo společné memorandum ekumenických institutů Reform und Anerkennung kirchlicher Ämter z roku 1973, na kterém se podílel) a texty o christologii a nauce o Bohu z let 70. (Menschwerdung Gottes, 1970; Christ sein, 1974; Existiert Gott?, 1978; Ewiges Leben?, 1982, tato poslední kniha vyšla v českém překladu s názvem Věčný život?, 2006). Zvlášť provokativně působila Küngova ostrá kritika papežství v jeho textech k tématu papežská neomylnost (Unfehlbar? Eine Anfrage, 1970 nebo předmluva ke knize Augusta Bernharda Haslera Wie der Papst unfehlbar wurde: Macht und Ohnmacht eines Dogmas z roku 1979). A v neposlední řadě Küngova kritika papeže Jana Pavla II. v bilančním článku z října 1979, který hodnotil první rok jeho pontifikátu.

Samotnou kapitolou byl jeho vztah s o rok starším kolegou z Tübingen Josefem Ratzingerem (nar. 1927), „Neřímanem“, tj. bez zkušeností se studiem v Římě, jak Küng rád zdůrazňoval. „Čas od času se lidé snaží pochopit, jak se tak nadaný, přátelský a otevřený teolog jako Josef Ratzinger mohl tak změnit: z progresivního tübingenského teologa v římského vrchního inkvizitora,“ napsal v závěru prvního svazku svých vzpomínek (viz Vybojovaná svoboda, s. 515), aby mu vzápětí věnoval v podstatě ústřední roli ve svazku druhém, který dokončil už v době, kdy se z „vrchního inkvizitora“ stal papež Benedikt XVI. (2005-2013).

S jistým zjednodušením se dá říct, že tato zkušenost s církví vedla Künga k větší pozornosti věnované vztahu mezi různými náboženstvími, což je téma, které postupně převládlo v jeho dílech od 80. let. Zdůrazňováním důležitosti pokojného soužití mezi náboženstvími zřejmě opět předběhl vývoj v katolické církvi, který můžeme sledovat poslední dobou např. v Dokumentu o lidském bratrství pro světový mír a společný život papeže Františka a vrchního imáma univerzity Al-Azhar z února 2019 a v encyklice o bratrství a sociálním přátelství papeže Františka Fratelli tutti z 3. října 2020. Podobně jako předběhl dobu už svojí disertací z roku 1957, v níž upozornil na blízkost v učení o ospravedlnění mezi protestanty a katolíky, kterou v podstatě potvrdilo společné prohlášení Papežské rady pro jednotu křesťanů a Světovým luterským svazem až v roce 1999.

V některých tématech Küng nejenom provokoval odborné a veřejné diskuse, ale patřil skutečně k průkopníkům. O to větší škodou podle některých teologů z jeho okruhu je, že přes přátelský dopis papeže Františka z roku 2020 nedošlo k oficiální rehabilitaci Künga ze strany Vatikánu, o kterou v závěru života usiloval a které se dostalo jiným teologům (např. nikaragujskému knězi a teologu osvobození Ernesto Cardenalovi /1925-2020/ v roce 2019; Cardenal byl pro účast ve vládě v době Ortegova režimu v 80. letech dokonce laicizován). Na základě svého výslovného přání byl Hans Küng pohřben v kněžském rouchu.