Jste zde

My jsme (katolický) národ!

K situaci ve Východní Evropě

Mnozí z křesťanských autorů, kteří se ve svých vědeckých textech, recenzích a novinových článcích zabývají hrozbami, jež vyplývají z aktuálního vývoje populismu, vyjadřují nelibost nad tím, že populistická hnutí a jejich vůdci pro svou teorii i praxi zneužívají náboženství. Můžeme například číst, že populisté se (křesťanského) náboženství „zmocňují“, že je „zkreslují“, že si je „přivlastňují“ a že populismus „odporuje víře a křesťanskému učení a škodí životu obce a společenství“.2

Těm, kdo se v nuancích víry a křesťanského učení nebo v dějinách jejich různých tradic nevyznají, se křesťanství v tomto podání může jevit jako mladá, nevinná dívka, které protřelý svůdce a manipulátor v elegantním obleku slibuje zářivou budoucnost, ale přitom ji okrádá, využívá a proměňuje ji v něco, čím ona není. Jenže odpovídá tohle vyprávění o křesťanské nevinnosti a populistické prohnanosti pravdě? Je křesťanství skutečně jenom zneužíváno jako vynikající platforma pro populisty? Je jinak zcela imunní proti populistickým řečem o silné národní identitě, resp. o identitě vycházející z etnické nebo kulturní příslušnosti, z hodnot, které populisté prohlašují za křesťanské a které oni sami, jak tvrdí, hájí? Není snad v jádru křesťanství něco, co populisty provokuje, aby se ho zmocňovali a nasazovali je jako zbraň v boji za vlastní zájmy?

Tyto otázky je nutno důkladněji rozebrat. Většina textů týkajících se vztahu mezi populismem a náboženstvím se totiž dosud zaměřuje jen na problém zneužívání náboženství a překrucování jeho pravé podstaty ze strany populistů, kteří trvají na jasné hranici mezi „námi“ a „těmi druhými“, mezi jednotlivými kulturami, etnickými skupinami apod. Kořeny a zdroje materiálu, který populisté pro svá témata používají, jsou silně závislé na konkrétním společenském kontextu – proto je populismus tak těžko definovatelný. Strach, který populisté šíří, lze snadno spojovat s tím, co je ekonomicky, nábožensky, kulturně či etnicky „jiné“, přičemž toto „jiné“ se podle kontextu mění. Vzhledem k obtížnosti obecné definice populistického schématu se chci v tomto krátkém příspěvku omezit jen na několik možných zdrojů populistických témat ve Východní a Jihovýchodní Evropě, jež lze odhalit v samé podstatě církve.

Jak již bylo řečeno, vztah mezi křesťanskými teologickými východisky a vzestupem populismu není dostatečně prozkoumán. Někteří čtenáři mohou být proto překvapeni, když se v repertoáru populistů nacházejí zmínky o Janu Pavlu II. Jejich překvapení může být o to větší, že Jan Pavel se jednoznačně vyslovil proti nacionalismu a důsledně odmítal vylučování lidí na základě jejich náboženské, kulturní či etnické příslušnosti – nejvýrazněji ve své knize Paměť a identita, která vyšla po jeho smrti.3 Vzhledem k jeho zjevnému postoji se lze právem ptát, co může mít zesnulý papež s populismem společného. V omezeném rámci tohoto příspěvku pouze položíme několik otázek a vytyčíme první tezi pro zkoumání teologických východisek, která mohla přispět k vzestupu populismu.

Existuje řada různých druhů populismu, od jeho levicových podob, ztělesněných hnutími a stranami jako řecká Syriza nebo španělská Podemos, až po pravicové formy, jako jsou Prawo i Sprawiedliwość v Polsku, FIDESZ v Maďarsku, AfD a PEGIDA v Německu či některé chorvatské nevládní organizace. Protože zde budeme uvažovat v kontextu Východní Evropy, soustředíme se na pravicový populismus, jehož politika identity je silně zaměřena na etnickou, kulturní a náboženskou příslušnost. Kombinace těchto příslušností souvisí s bezprostředním společenským kontextem, který je opět silně závislý na roli, jakou hrála etnická a národní příslušnost v dějinách konkrétního státu. Pokud například určitá země svoji nacionalistickou tradici vzhledem k jejím historickým důsledkům nezdůrazňuje, vznikají populismy méně nacionalistické, zaměřující se spíše na kulturní a náboženskou identitu, mimo jiné např. na protiklad křesťanství a islámu. Pokud má země naproti tomu živou nacionalistickou tradici (což je případ většiny východoevropských zemí), budou tamní populismy nacionalistické a budou se opírat o etnické prvky, tedy o kulturní a dokonce náboženské zvyky, které vycházejí z etnické příslušnosti.

Pravicové populismy se otevřeně hlásí nejen k nacionalismu. Opírají se rovněž o vlastenecké city a rétoriku. Při pohledu na tento druh patriotismu, jenž se odvolává na společnou národní kulturu a jazyk, je zřejmé, že teologové v zemích bojujících o národní nezávislost byli myšlením Jana Pavla II. silně ovlivněni. Již v roce 1981, ve své encyklice Laborem excercens (čl. 10), papež jasně konstatoval, že „člověk spojuje svou nejhlubší lidskou totožnost s příslušností k národu“. V rámci jeho rozboru „nejhlubší lidské totožnosti“ se „národ“ jeví jako klíčový pojem – papež jej totiž staví na teologický základ. Pro Jana Pavla II. vychází náš národ, naše kultura a naše rodina (jakožto primární skupina, z níž se odvíjí naše identita) z podstaty vtělení, přičemž teologickou dimenzi inkarnace papež spojuje s konkrétním člověkem. O inkarnaci říká: „Nejde o nějakého abstraktního člověka, nýbrž o skutečného, tj. ‚konkrétního‘, ‚historického‘ člověka.“ (Redemptor hominis 13) Konkrétnost a historičnost člověka je pro něho definována kulturou, dějinami a jazykem, jež má tento člověk společné se svým okolím a v nichž se jako jedinec vyvíjí a vytváří vlastní identitu. Z této teze odvíjí Jan Pavel II. teologii národa a kultury, blízce příbuznou původně romantické myšlence charakteristického národního ducha a představě vlasti coby primárního kořene, z něhož vyrůstá národ. K pojmu vlast papež říká, že „existuje hluboká spojitost mezi duchovním a hmotným aspektem, mezi kulturou a územím. Území, jež je některému národu násilně vyrváno, se stává v jistém smyslu prosbou, křikem, jenž apeluje na ‚ducha‘ samotného národa.“ (Paměť a identita)

Zesnulý papež, hovořící zde ze své polské perspektivy, pro niž je typický především program národní obnovy, hájí koncept „vlastenectví“ a dává jej do přímé souvislosti s oním duchovním dědictvím, jež je při obnově určitého národa zásadní. Kromě toho jej spojuje s Ježíšem, o němž říká, že jeho „poselství obsahuje nejhlubší prvky teologické vize vlasti a kultury“ (Paměť a identita). Přestože Jan Pavel II. myšlenku vlastenectví a národa silně vyzvedává, nacionalismus zcela jednoznačně odsuzuje. V tomto smyslu jej nelze označovat za nacionalistu ani za populistu.

Na druhé straně Jan Pavel II. hluboce respektoval koncept vlasti (otčiny, patria) a národa, úzce svázaného s územím, na němž vzniká stát. Navíc tyto koncepty spojoval s událostí inkarnace a vytvářel tím teologickou perspektivu, umožňující zakládat vlastní identitu na něčem, co v dnešním multikulturním světě sdílí jen určitá skupina lidí. Představy Jana Pavla II. padly na zvláště úrodnou půdu v těch zemích Východní Evropy, jejichž kulturu formoval tradiční katolicismus a nacionalistické dědictví. To má význam nejen pro teologické ukotvení populistických a nacionalistických hnutí, která se opírají o koncept „národa“ (morálně definovaného jako příslušníci určité kultury, etnické skupiny či náboženství), nýbrž i pro chápání úlohy církve v dnešním světě. Výzkumy, které se zabývají zesíleným výskytem náboženských hlasů v Jugoslávii ještě před pádem Berlínské zdi, to potvrzují: „Platí-li, že církev je přirozeně zakořeněna v každém jednotlivém národě, pak z toho vyplývá, že církev musí být orientována národně, což zase znamená, že musí být orientována nacionálně politicky.“4

Shrnutí

K čemu nás dovádí tato krátká reflexe papežových výroků na téma kultura, národ a etnikum, zaměřená na současné populistické aktivity? Ve Východní Evropě probíhá trvalý boj: na jedné straně je tu snaha o oživení liberálně demokratických tradic, které vliv různých etnických nebo náboženských identit v oblasti politického rozhodování relativizují, na druhé straně se propaguje věrnost náboženským a etnickým tradicím, jimiž by se politika měla řídit.

Důvodem, proč se většina zemí bývalého východního bloku upíná ke svým etnickým a náboženským tradicím, je nesporně skutečnost, že tyto země čerpaly při prosazování vlastní národní nezávislosti a hledání vlastní identity právě z těchto duchovních pramenů, a to jak před pádem Berlínské zdi, tak po něm. Na tomto pozadí lze rovněž chápat snahy Jana Pavla II., jenž připisoval náboženské příslušnosti zásadní význam pro formování konkrétních kulturních, etnických a národních identit – oněch identit, které dosud bojují o vytvoření národního státu. Byla to právě církev, která jakožto jedna z významných institucí udržovala kulturní a etnickou identitu po dlouhá staletí historických zvratů.

Identity vzniklé z těchto silných náboženských, kulturních a národních vazeb se v zemích utvářených katolicismem ozývají v poslední době s populistickými požadavky: stavějí se proti přistěhovalectví a prosazují politiku orientovanou na tradice vlastní země. Tyto tradice mají kořeny v náboženském myšlení, které při politickém rozhodování vychází především z kulturní a etnické příslušnosti a opomíjí hodnoty jako stát, občan a lidská práva.

Z časopisu Concilium 2021/1 přeložila Helena Medková

 

1 Autor je odborný asistent v Centru pro protestantskou teologii na Universitě v Záhřebu (Chorvatsko).

2 Populismu se věnovalo také jedno číslo časopisu Concilium (2019/2), ze kterého vyšly v Getsemanech č. 319 (říjen 2019) dva přeložené články viz úvodník Jana Spousty: https://www.getsemany.cz/node/3668 /pozn. MV/

3 Jan Pavel II., Paměť a identita. Rozhovory na přelomu dvou tisíciletí. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005.

4 Darko Hudelist, Rim, a ne Beograd. Promjena doba i mirna ofenziva Katoličke crkve u Hrvatskoj u Titovoj SFR Jugoslaviji (1975-1984). Zagreb: Alfa, 2017, s. 233.