Ne všichni keltští světci měli co do činění s nestvůrnými bytostmi – Cybi „Snědý“ si například docela dobře vystačil s lidskými darebáky – nicméně mnozí z nich ano. A nemám teď na mysli obludy dobrodušné, jakou byla ta, jež na hřbetě převezla z Irska do Walesu Scutina, aby mohl varovat opata Davida před vražedným spiknutím mnichů, nýbrž příšery zlé, nebezpečné, vražedné.
Za onoho času běsnila v římském kraji jistá morová šelma, která buď trhala krvavými čelistmi všechny osoby, které uviděla, nebo je smrtelně nakazila jedovatým dechem. Rovněž nesčetná zvířecí těla rozsápala, aby ukojila svůj vztek, ale její vrozenou zuřivost uklidnit možné nebylo. Tak velký strach zachvátil obyvatelstvo, že považovali za šťastlivce každého, komu se opuštěním příbytku a nejbližšího okolí podařilo uniknout strašlivému škůdci. Ale svatý muž (Brynach), který si přál zmírnit lidské utrpení – což mnozí lidé udělat nemohli – pouhou naléhavostí svých modliteb srazil smrtonosnou šelmu na zem a zabil jí, za což – a také za další pozoruhodné skutky – všichni svatého vyvyšovali a neustále opěvovali hlasitými chvalozpěvy. (Život svatého Brynacha, 2)
Podobně jako v případě Gildy Moudrého, jehož dobrodružství s římským drakem bylo zapsáno o několik století dříve neznámým mnichem v monastýru na bretaňském poloostrově Rhuys, i zde je zřejmě obluda personifikací moru, který do Evropy zavlekli Justinánovi vojáci během tažení proti Ostrogótům (535-554 po Kr.). Ovšem Gildas a Brynach nebyli jediní keltští mniši, kteří na Apeninském poloostrově hubili příšery, tak například Abban Moccu Chormaic zneškodnil u Padovy nebezpečnou šelmu, podobající se lvu a ohánějící se jedovatým žihadlem, nejspíš ocasem štíra. Autor legendy o Abbanovi si tedy tu obludu představoval jako perskou mantichoru, ale jestli měla i ona symbolizovat nákazu, to už tak jisté není.
Tento Senan byl úžasný svatý. Jednoho dne se modlil k Bohu, když řemeslník Nárach (Náraig) se svou domácností usiloval pod světcovou ochranou bezpečně projít kolem příšery, jež přebývala v jezeře, a on se zavázal ho bránit. Takže řemeslník pokračoval dále. Obluda na něj zaútočila a spolkla ho se všemi společníky. Senan to oznámil Bohu. Ta obluda pak byla povolána k Senanovi, který jí pověsil a řemeslník se svými druhy z ní byli vyvedeni. Proto Aengus říká „Senan z Ostrova Cathaig pověsil Nárachova nepřítele.“ (Eulogie Senana, syna Gerrchenova, je zde.)
Příběh trochu připomíná epizodu z biblické knihy Jonáš, kdy je hrdina pohlcen „velkou rybou“, nebo součást legendy o Markétě z Antiochie, jíž spolkl ďábel v dračí podobě. Pohlcení obludou je v mytologiích i hagiografiích (o pohádkách ani nemluvě) šifrou smrti, a vysvobození z netvorových vnitřností znamená vzkříšení. Vzkřísil – či ze smrtelné choroby uzdravil – Senan Nárachovu domácnost? Možná. Rozhodně tento výklad dává lepší smysl, než kdybychom spekulovali o lidských obětech, předkládaných hypotetickému předkřesťanskému božstvu. Ani možnost, že se zde jednalo o reálného – byť neobvyklého – živočicha, nezní přesvědčivě (kryptozoologové prominou).
Příběh o vodní obludě, umístěný zhruba do Senanovy doby (6. století), nalezneme rovněž v Životě Neilově, kde jsou Columcille z Iony a jeho společníci napadeni obludou. Columcille vzývá „starodávného kováře Senacha“, a ten následně zabíjí netvora kusem zářícího kovu, který drží v kleštích:
Senach vrhl silnou střelu,
směrem k Columovu kostelu.
Ohavná divoká obluda zemřela
s nohama holýma,
obrovskou hlavou,
tělem poškozeným.
Pokud je Senach kovářem „starodávným“, jak v legendě čteme, pak je ale „starodávný“ pro autora středověkého textu a jeho čtenáře, nikoli pro Columcilla. Míněn je totiž zřejmě jeho mladší současník, biskup z Armaghu, který původně vykonával v monastýru kovářské řemeslo. Senach tu každopádně jedná spíše jako nějaký Cú Chulainnův spolubojovník, než jako pokorný mnich a čtrnáctý nástupce Patrikův („comarba Pátraic“). - Že tato příhoda se v časném Adamnanově Životě svatého Columby nevyskytuje, nejspíš nepřekvapí.
Náhle se jim zjevil pták, zvaný gryf („avis quae vocatur griffa“). Když to bratři viděli, volali na svatého otce: „Otče, pomoz nám, ta obluda nás přichází pozřít.“ Muž Boží jim však řekl, aby se té bytosti nebáli, protože Bůh je jejich pomocníkem. A pak se objevil jiný velký pták a rychle letěl proti gryfovi, přiměl ho k boji, který byl po nějaký čas nejistý, ale posléze mu vyrval oči, přemohl ho a zabil; mršina se zřítila do moře před zraky bratrů, kteří děkovali a chválili Boha, zatímco vítězný pták odletěl, odkud přišel. (Plavba opata Brendana, XIX/XXVI)
Zde nemáme před sebou zašifrovanou zprávu o morové epidemii, ani hororový příběh o vodním lidožroutovi. Pohybujeme tu v novém – přísně logicky vystavěném - světě fantazie. Vyprávění o dobrodružné plavbě (immram) bylo oblíbeným irským žánrem, který oživil ještě anglikánský teolog C. S. Lewis (1898-1963) ve Voyage of the Dawn Treader. V případě Plavby opata Brendana z osmého století máme před sebou velkolepou alegorii. Výprava do duchovního světa půvabně mísí předkřesťanské mýty o „Zemi mládí“ (Tir na nOg) a dalších tajemných ostrovech i tvorech, s křesťanskými představami o pekle či očistci, přičemž je úzce spjata s liturgickým slavením během církevního roku.
S gryfem se nejspíš legendista seznámil prostřednictvím spisů učeného biskupa Isidora ze Sevilly (Etymologiae 12,2:17), a protože gryfův popis podrobně nerozvádí, zřejmě jeho znalost u čtenářů a posluchačů předpokládal. - Gryf jistě není nejznámější příšerou, s níž se Brendan a jeho mniši na své plavbě setkávají - konkurovat v popularitě obrovskému tvoru, zvaném Jasconius, je těžké - ale jeho role v textu může překvapit. Představuje totiž jednoznačně nepřítele, a to buď nějakého démona, nebo posla smrti (obávají-li se mniši toho, že je sežere, pak má druhá možnost přednost); v symbolice vrcholného a pozdního středověku je však gryf naopak bytostí kladnou, až božskou.
Obluda v hagiografii navozuje pocit pohádkovosti a neskutečna. A protože ve středověkých legendách něco takového očekáváme, nebýváme překvapeni. Narozdíl od prvních čtenářů si obvykle nemyslíme, že ti draci nebo obři jsou skuteční (na druhou stranu: proč by nemohli?), nýbrž je většinou považujeme za symboly buď konkrétního jevu či události (morová epidemie, vikinský nájezd, nález kostí prehistorických zvířat), nebo psychické skutečnosti (jungovský Stín se kterým se hrdina musí vyrovnat, boj s pokušením). Epizoda o nestvůře je nezřídka přejata z nějaké ságy a do legendy vložena, což také dává smysl – světec tam totiž hraje tutéž úlohu, jako ve starých bájích kulturní héros a v pohádkách neohrožený rytíř či „hloupý“ Honza.
Poslední komentáře