Ekumena v době pandemie

V pátek 14. května 2021 se uskutečnil 51. seminář zájemců o teologii, pořádaný Institutem ekumenických studií v Praze a Evangelickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy. S ohledem na platná protiepidemická opatření se uskutečnil na platformě Zoom. Tématem byla „Ekumena v době pandemie“. Cílem semináře, který je tradičně pořádán především pro studenty bakalářského programu Teologie křesťanských tradic, bylo představit vybrané ekumenické instituce a jejich činnost v době pandemie Covid-19. Poté se účastníci rozdělili do skupinek a diskutovali nad předem zadaným textem. Pro potřeby semináře jsem nakonec vybral projev bratra Aloise z komunity Taizé, který přednesl ve čtvrtek 1. ledna 2014 večer při novoroční bohoslužbě v pražské katedrále.

Text mě zaujal už tehdy a považuji ho za inspirativní dodnes. Bratr Alois v něm nejprve předkládá tři otázky a poté šest návrhů. Otázky zní: 1) Jak ukázat svými životy, že je možná jednota i při respektování pluralismu? 2) Nepřišel čas, dát přednost křestní identitě, která je nám všem společná a která nás už v Kristu spojuje? 3) Neměly by se dnes křesťanské církve odvážit shromáždit pod jednou střechou, dokonce ještě před tím, než bude dosaženo shody v teologických otázkách?

Za největší výzvu k diskusi o ekumeně v době pandemie jsem považoval zmínku o shromáždění se pod jednou střechou. Jak chceme uvažovat o tomto plánu, když jsme se nemohli setkávat pod jednou střechou ani ve svých farnostech, sborech nebo náboženských obcích? Bratr Alois ve svých návrzích uvažoval jednak o setkávání pod jednou střechou mezi sousedy a rodinami a také o možnosti, aby se ve větších městech stala místní katedrála nebo jiný významný chrám domem společné modlitby všech křesťanů z okolí. Ani jedna z těchto variant nepřipadala v době pandemických opatření v úvahu.

Studentky a studenti mě však v diskusi překvapili svými reflexemi online slavení. Řada z nich ocenila možnost, že streamování bohoslužeb umožnilo připojit se alespoň virtuálně k modlitbě a slavení i v jiném společenství. Jistým paradoxem bylo vnímání určité rovnosti. Zatímco při reálném slavení může v momentu přijímání eucharistie docházet k určité nerovnosti mezi těmi, kdo jsou pozváni k účasti a těmi, kdo jsou z ní naopak vyloučeni, při streamované bohoslužbě toto odpadá. Kritiku sklidila taková podoba online slavení, která se soustředila sama na sebe a zcela ignorovala ostatní účastníky. Naopak vyhledávané podoby slavení byly ty, kde se s ostatními počítalo, v nejlepším případě s možností aktivního zapojení, což však bylo možné jen v menších společenstvích. Nemožnost fyzického setkávání a společného slavení byla obecně vnímána jako deficit. Velkou výzvou se zdá být otázka přijímání z jednoho kalicha.

Zdá se, že doba pandemie byla pro mnohé určitou zkouškou jejich náboženské praxe. Uvidíme, zda a jak se projeví na podobě církevního života po uvolnění epidemiologických opatření.