Synodalita a změna smýšlení

Neuplynuly ani dva týdny od začátku první fáze synodálního procesu v katolické církvi (17. října 2021) a generální sekretariát biskupské synody oznámil, že tuto fázi na úrovni diecézí prodlužuje o čtyři měsíce. Biskupské konference a synody východních církví mají odevzdat své souhrny z této fáze, věnované naslouchání, dialogu a rozlišování v místních církvích, do 15. srpna 2022 místo původně plánovaného dubnového termínu. Více poskytnutého času považuji za dobrou zprávu, i když si nemyslím, že to celý proces nějak výrazně ovlivní. Je třeba si uvědomit, že výsledkem synodálního procesu nemá být v první řadě nějaký závěr nebo dokument, který se založí do knihovny nebo rovnou do šuplíku. Plodem synody má být proces, který bude pokračovat a měl by vést ke změně komunikace a snad i způsobu rozhodování v církvi. Tento proces bez pomyslného konce představuje určité riziko a ze všeho nejvíc vyžaduje ochotu ke změně smýšlení a otevřenost vůči působení Ducha sv.

Taková změna smýšlení není vůbec jednoduchá, jak např. ukazuje vývoj vztahu katolické církve k ekumenickému hnutí. Původní myšlenku tzv. ekumenismu návratu (tj. že se všichni ostatní křesťané mají vrátit do katolické církve) nenahradil dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu jinou konkrétní vizí jednoty, ale naléhavým přáním, aby se vše v katolické církvi rozvíjelo ve spojení s ostatními křesťany a aby se cestám Prozřetelnosti nekladly nějaké překážky nebo nevytvářely nepříznivé podmínky pro budoucí podněty Ducha sv. (UR 22). Kolik katolických křesťanů je v otázce ekumenismu skutečně otevřeno podnětům Ducha sv.? Kolik se jich z pohodlnosti nebo kvůli obavě ze změny drží původní a „osvědčené“ představy ekumenismu návratu?

Snahy o synodalitu provází novodobé dějiny katolické církve a zatím moc úspěšné nebyly. Tridentský koncil požadoval konání provinčních synod alespoň každé tři roky, diecézní se měly slavit dokonce každoročně (dekret o reformě z roku 1563, XXIV., 2). Kodex církevního práva z roku 1917 předpokládal konání provinčních synod jednou za 20 let (k. 283), diecézních synod alespoň jednou za 10 let (k. 356). Kodex církevního práva z roku 1983 už žádný konkrétní údaj neobsahuje. Záleží pouze na biskupech, zda konání plenárního sněmu považují za nutné nebo užitečné (k. 439 § 1), v případě diecézního sněmu záleží na uvážení biskupa po projednání v kněžské radě (k. 461 § 1). Argentinský teolog Carlos Schickendantz ve svém článku upozornil na tendenci právních úprav, které jsou i po koncilu vedené obavou, aby nebyla biskupská autorita nějakým rozhodovacím procesem omezována nebo vázána na konsensus. Přitom biskupský úřad by měl být vykonáván „uprostřed“ Božího lidu a hledání konsensu, zaručující, že učiněná rozhodnutí budou výsledkem společného dialogu a vyjádřením spoluzodpovědnosti, by nemělo být považováno za pouhé omezení biskupské autority, ale za jiný způsob jejího výkonu. Úspěch synodálního procesu tedy závisí na ochotě změnit smýšlení a zažité fungování církevních struktur.