Za Zdeňkem Bonaventurou Bouše

Dne 16. dubna tohoto roku zesnul katolický teolog Zdeněk Bonaventura Bouše (*1918), jeden z průkopníků liturgické obnovy po druhém vatikánském koncilu.

Bonaventuru Bouše jsem poznal v polovině šedesátých let, v době začínající realizace koncilních rozhodnutí. Bylo to v Týnském chrámu, místě, kde byly jednotlivé pionýrské kroky liturgické reformy postupně zaváděny pod vedením Jiřího Reinsberga. Bonaventura Bouše často při slavnostnějších příležitostech při liturgii asistoval. (V té době ještě kněží sloužili v roli jáhna či podjáhna.) Ačkoli neměl státní souhlas, zlepšující se politická situace to umožňovala. V roli asistentů se střídalo několik významných osobností. Pamatuji si na “hodné”, jako byli Antonín Mandl či Václav Vaško, a “zlého” Bonaventuru Bouše.

Před ani po liturgii Bouše s nikým nekomunikoval a upjatě se soustředil k jakýmsi soukromým formám zbožnosti. Když jsem mu coby ceremonář jednou dával určitý pokyn, za který byli ostatní hosté vděčni, odsekl mi: “Já jsem kněz a vím co mám dělat”. (Musel jsem to pak zařídit jinak.) Toto období naštěstí netrvalo dlouho. Během dvou let se z nepříjemného mnicha stal velmi otevřený, se všemi komunikující člověk. Stálo za to se s ním radit. Ač měl obrovské znalosti, už ze sebe nic nedělal. Jsem vděčný za to, že toto “koncilové obrácení” Bonaventury jsem mohl jako adolescent zažít. Mám od té doby zcela hmatatelnou představu co se skrývá za biblickým pojmem obrácení.

Jako vzpomínku na zesnulého přinášíme tři z jeho – pokud je mi známo – dosud nepublikovaných textů.

Pavel Hradilek