Prezidiální modlitby

Prezidiální (předsednické) modlitby patří mezi stěžejní prvky liturgie. Jde o vstupní a závěrečnou modlitbu a pokud se jedná o eucharistickou liturgii, pak modlitbu eucharistickou a v některých církvích i modlitbu, která ji předchází – modlitbu nad dary.

Ačkoli přednes těchto modliteb náleží předsedajícímu, jsou modlitbami celého shromáždění. Liturgicky je to vyjádřeno tím, že jsou přednášeny v 1. osobě plurálu, že jsou zařazeny prvky spoluúčasti (např. jejich součástí je ticho či že všichni povstanou), že je shromáždění stvrzuje aklamacemi, zejména závěrečným Amen.

Vstupní modlitba

Může mít různý obsah a strukturu. Např. Římská orace se vyznačuje stručností, jistou právní strohostí, ale přesností vyjádření. Má tuto pevnou strukturu:

Výzva – Modleme se

Ticho – prostor pro modlitby jednotlivců; v křesťanském starověku to byly individuální hlasité modlitby

Oslovení – jako celá liturgie se obrací k Otci; od protiariánského období jsou některé orace (výjimečně) směřované k Synu

Výrok (o boží vlastnosti) – rozvíjí oslovení, spolu s oslovením tvoří anamnetickou část orace

Prosba – pouze jedna myšlenka tvořící epikletickou část

Zprostředkující formule – např. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje na věky věků.

Amen – souhlas shromáždění

Vstupní modlitba 2. neděle v mezidobí

Všemohoucí, věčný Bože,

ty řídíš všechno na nebi i na zemi;

vyslyš prosby svého lidu

a dej našim dnům svůj řád a mír.

Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíš Krista, našeho Pána;

neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého

žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Vstupní modlitba 10. neděle v mezidobí

Bože, od tebe pochází všechno dobré;

slyš naše pokorné prosby

a dej, abychom tebou vedeni poznávali, co je správné,

a s tvou pomocí to také konali.

Prosíme o to skrze tvého Syna...

Římské předsednické modlitby si zaslouží pozornosti, protože jsou jednou z mála původních částí římské liturgie. Tak Kyrie bylo importováno z Východu v druhé polovině 5. stol; Gloria rovněž z Východu v 6. stol.; Krédo bylo přidáno v 11. stol. díky germánskému vlivu; modlitby doprovázející “obětování” a lavábo jsou pozdně středověké přídavky z Francie; Agnus je nejistého původu ze 7. stol.; modlitby doprovázející příjímání jsou přidány z Francie ve středověku; ani tři procesuální zpěvy (Introit, Offertorium, Communio) a Graduale, ač poměrně rané, nejsou původně římské (není se zač stydět, liturgie se navzájem ovlivňují, ale zároveň není důvod římskou liturgii jakkoli preferovat, vytvářet z ní jakousi normu pro liturgie ostatní).

Orace byla předsednickým shrnutím improvizovaných modliteb jednotlivců. I dnes obsahuje v úvodu chvíli ticha pro tyto modlitby (byť tiché). Vlastní text by měl tuto skutečnost zohlednit a navíc kultivovat vyjadřování členů shromáždění a prohlubovat jejich víru. Měl by být srozumitelný. Texty orací, vzhledem k úspornému vyjadřování, se hemží dnes již většině lidí nesrozumitelnými pojmy “nebeského slovníku”. Myslím, že duchu římských orací spíše odpovídá přizpůsobovat znění potřebám shromáždění, než doslova předčítat text z misálu. Někdy stačí zaměnit vykoupení za vysvobození, spásu za uzdravení, oběť za darování, milost za motivaci atd. (jakkoli je to nepřesné, ale modlitba není teologickým traktátem). Většinou je ale nutno celou modlitbu přestavět. Chceme-li být věrní římské liturgii, pak v duchu římské liturgie a v duchu myšlenky dané orace (pokud se dá objevit). Předsedající by v tom měli být seminární formou školeni. Zastánci starých pořádků to mají jednodušší. Nemusí sevzdělávat vůbec. Užijí starobylý latinský text, kde by zásah do vybroušeného stylu orace byl barbarstvím.

Zdařilý soubor předsednických modliteb – kolekt uvádí II. díl Agendy ČCE, od str. 302. U každé neděle církevního roku je výběr z několika modliteb čerpajících z Písma, církevních Otců, starých sakramentářů a misálů, reformace, poreformačního období i nejnovější doby z různých církví. Modlitby se mohou použít přímo, nebo slouží jako podnět k inspiraci.

Luther římské orace příliš neměnil: “Kolekty, pokud jsou zbožné (a ty, které jsou stanoveny na dny Páně, zpravidla zbožné jsou), nechť jsou zachovány ve vžitém způsobu.” Kalvín orace poněkud rozvedl:

Velikonoční modlitba J. Calvina (Agenda ČCE II, str. 364)

Všemohoucí Bože! Ve svém Synu Ježíši Kristu jsi nás učinil svým královským kněžstvem. Tobě smíme přinášet své duchovní oběti, tobě jsme posvěceni na těle i na duši. Za to ti patří sláva a dík. Prosíme tě: vyzbrojuj nás svou silou, abychom dostatečně bojovali proti ďáblu. Ujisti nás, že nám dáš vítězství. Nedopusť, abychom se zalekli mnohých obtíží a těžkostí, které musíme snášet. Ochraňuj nás, abychom nepodléhali duchu doby. Dej trpělivost, abychom s dobrou myslí snášeli všechna pohanění. Podej nám svou ruku a uveď nás do své slávy. V Ježíši Kristu, který je naší hlavou, jsi nám zjevil svou dokonalost. Nechť se tato tvá dokonalost zjeví na všech jeho údech a na celém jeho těle. Dej, ať nám on sám pospíší vstříc, aby nás uvedl do své nebeské říše, kterou pro nás vydobyl svou krví. Amen.

Současné pojetí vstupní modlitby v Agendě ČCE uvádí možné prvky:

Vzývání a oslavu Boha – např. s využitím žalmů

Vyznání hříchů – zejména následuje-li veřejné vyznání

Prosbu o přítomnost Ducha sv.

V tomto duchu je sestavena např. vstupní modlitba z neděle Devítník, která navíc obsahuje ve druhém odstavci embolismus týkající se evangelijní perikopy (o dělnících na vinici).

Chválíme tě, náš Pane a Bože, že smíme slyšet tvůj hlas: voláš nás z temnoty noci k novému dni, ze shonu a dřiny k odpočinutí, z beznaděje k dobré budoucnosti; voláš nás když na modlitbách tvůj hlas čekáme, i tehdy, když nečekáme, protože nemáme čas, protože jsme unavení, v neúspěších zahořklí.

Ty jsi dobrý a všechny zveš do tvého království. Tvůj Syn zaplatil výkupné za všechny. Za nás, kteří jsme odmalička žili v tvém lidu, pracovali na tvém díle; i za nás, kteří jsme ještě včera o tobě nevěděli. Ke všem jsi stejně dobrý.

Pro zásluhu Ježíše Krista odpusť, že si zakládáme na svých zásluhách; tak znevažujeme jeho oběť, rozdělujeme tvůj lid.

Dej nám svého svatého Ducha, ať i v tomto shromáždění zní slovo tvé svobodné milosti a učí nás přát tvou lásku každému. Amen.

Modlitba nad dary (Super oblata) je zařazena kromě římské i v dalších katolických liturgiích (např. starokatolické či některé anglikánské), v liturgiích ortodoxních i v tzv. První liturgii CČSH. Protože ve středověku touto modlitbou začínala část určená pouze kléru a recitovaná tiše, dostala tato orace název sekreta (doslova “tajná” modlitba). Původně byla v římské liturgii, podobně jako ostatní orace, vždy ve spojení s příslušným zpěvem, součástí průvodu, resp. jeho uzavřením. V případě Super oblaty to je průvod s dary (užitými ve prospěch chudých, ze kterých část chleba a vína se užije k eucharistickému slavení). V římské liturgii (podobně jako ve většině západních) měla modlitba Super oblata proměnný obsah – rozvíjela téma dne. Na Východě je tato modlitba stále stejná.

Reformace tuto modlitbu, stejně jako celé “obětování”, odmítla. Souviselo to se zásadní otázkou “obětního charakteru mše”. Ve středověku se kolem přípravy darů vytvořil poměrně obsáhlý rámec modliteb – tzv. “malý kánon”. Ten byl chápán jako jistá protiváha “velkého kánonu” – eucharistické modlitby. Zatímco při velkém kánonu byla zpřítomněna Kristova oběť za nás, v malém jsme obětovali my jemu. V NZ však známe jedinou oběť, a to oběť Ježíše Krista.

Modlitbu nad dary nemá ani Limská liturgie. Na jejím místě převzala z poslední úpravy římské liturgie dvě berachot nad chlebem a vínem (“Požehnaný jsi Hospodine…”). Tato úprava římské liturgie se dnes nejeví jako příliš šťastná, neboť vede ke zdvojení – základem následující eucharistické modlitby je rovněž beraka se stejným tématem.

Úprava římské liturgie ponechala výzvu Orate fratres (Modlete se bratři a sestry…). Ta, odmyslíme-li sporný obsah, již ztratila význam, neboť byla konstruována do situace, kdy nastává vizuální i akustické oddělení kněze a shromáždění. Nejpozitivnější interpretace Orate fratres je jeho chápání jako úvodní výzvu k modlitbě nad dary. Tato interpretace však nemá historické krytí.

Současné římské pojetí modlitby Nad dary je zřejmé z následujících ukázek:

Nad dary 8. ledna

Bože, ty přijímáš naše dary

a činíš s námi slavnou výměnu:

my ti přinášíme, cos nám daroval,

a ty nám dáváš sám sebe.

Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

Nad dary 18. neděle v mezidobí

Přinášíme ti, Bože, dary,

které jsou znamením toho,

že se ti s celým životem odevzdáváme;

posvěť je a přijmi i nás,

abychom ti patřili na věky.

Skrze Krista našeho Pána.

Modlitba po přijímání (Postcommunio) v ranné římské liturgii uzavírala průvod, při kterém byly proměněné dary přinášeny diakony účastníkům shromáždění. Dnes podobně jako vstupní orace obsahuje výzvu Modleme se. Výzva působí poněkud neorganicky, neboť je zařazena do ticha po přijímání, které je koncipováno jako individuální díkůčinění. V naší obci je toto díkůčinění hlasité, může se na něm podílet každý z přítomných. Forma je podobná jako při přímluvách – relativně krátký dík jednotlivce, na které shromáždění odpovídá aklamací. Potom výzva Modleme se odpadá a předsedající koncipuje modlitbu po přijímání jako shrnutí těchto díků, tečku za nimi a “prodloužení liturgie” do dalších hodin a dnů.

Ukázky Postcommunia z Římského misálu:

Po přijímání 11. neděle v mezidobí

Pozvals nás, Bože, k hostině,

která je obrazem jednoty všech,

kdo byli ve křtu spojeni s Kristem;

dej ať působením této svátosti

roste a upevňuje se jednota tvé církve.

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Po přijímání, pátek po 3. neděli velikonoční

Slavili jsme, Bože, památku

smrti a vzkříšení tvého Syna,

jak nám to on sám přikázal,

a přijali jsme jeho tělo a krev

obětované za spásu světa;

dej, ať roste naše láska k tobě i k lidem,

abychom Krista následovali.

Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.

Pavel Hradilek