Gottfried Wilhelm Leibniz

Leibnizův otec Friedrich byl profesorem filosofie mravnosti na univerzitě v Lipsku a zapřisáhlým luteránem. Mladý Leibniz (1646-1716) prokázal brzy značnou vyspělost a v nízkém věku zahájil univerzitní studium práv. Když mu univerzita odmítla z důvodu věku udělit doktorát práv (bylo mu dvacet let), odešel z Lipska na univerzitu v Altdorfu poblíž Norimberku. Zde byl přijat o mnoho laskavěji a graduoval dizertaci O obtížných případech v právu. Právě v tomto období se dostal pod vliv herbornských „encyklopedistů“ Johanna Alsteda, Johanna Bisterfelda a jejich žáka Jana Ámose Komenského, pozdějšího biskupa a teologického učitele českých bratří.

Na dvou raných pracích je vliv herbornské školy zvláště patrný: je to Rozprava o umění kombinatoriky (1666) a Nová metoda pro studium a výuku právnictví (1666). Leibniz díky těmto myslitelům získal nejen přístup k novým proudům metafyziky sedmnáctého století, ale konkrétněji též zájem o otázku univerzálního harmonického řádu ve vztahu k existenci a životu jednotlivce. Ta měla zůstat ústředním tématem Leibnizových filosofických úvah.

Za pobytu v Altdorfu Leibnizovy schop-nosti přitáhly pozornost arcibiskupského kurfiřta v Mohuči, který mladého Leibnize přijal do svých služeb jako knihovníka a politického poradce. Toto postavení vyhovovalo Leibni-zovým filosofickým potřebám natolik, že odmítl akademické nabídky, a to včetně profesury v Altdorfu. Kurfiřt působil v mezinárodní politice a Leibniz začal být vysílán na mise do hlavních evropských měst, kde se vedle plnění svých politických povinností mohl setkat s velkými filosofy a vědci své doby, jako byl Antoine Arnauld, Nicolas Malebranche, Benedikt Spinoza, Isaac Newton, Christian Huygens a Henry Oldenburg z Královské společnosti. Vedle filosofické korespondence, kterou s těmito filosofy navázal, vstoupil též do ekumenického rozhovoru s luteránskými, katolickými a kalvinistickými autory včetně slavného biskupa Bossueta, kdy se snažil na racionální půdě podnítit znovusjednocení křesťanstva. Tři roky po kurfiřtově smrti v roce 1673 Leibniz opustil Mohuč a vstoupil do služeb Jana Fredericka, vévody z Brunswicku a Hannoveru. V hanno-verských službách zůstal až do své smrti v roce 1716.

Leibniz k Boží existenci

S ohledem na důležitost Boha v Leibnizově filosofii není překvapivé, že Leibniz věnoval značný prostor důkazům Boží existence. Složky těchto důkazů se nacházejí v Monadologii, v Nových úvahách a v kritických pojednáních O nejzazším původu věcí a O karteziánském důkazu Boží existence. Tak jako bytí a vůle Boží jsou „principem věcí“, tj. dostatečným důvodem pro existenci věcí, tak také Boží vědění je principem všech věd.

Podle Leibnize ontologickému argumentu (založenému na určitém pojetí Boží podstaty) schází jeden prvek: Boha vymezuje jako nejdokonalejší jsoucno, dokazuje, že pro dokonalost je existence nezbytná, a uzavírá, že má-li Bůh vyhovovat definici a být dokonalý, musí existovat. Leibniz přijímá realistickou či idealistickou logiku argumentu včetně předpokladu, že existence je predikát, avšak prohlašuje, že pokud má být argument plný, musí dokázat možnost dokonalé bytosti. Toho je dosaženo teleologicky a s využitím základní premisy Leibnizovy filosofie, principu dostatečného důvodu. Jednotlivé, konečné věci v sobě neobsahují dostatečný důvod vlastní existence, nýbrž jsou důsledkem vyšší příčiny. Tyto nahodilé věci poukazují mimo sebe k nenahodilému čili nutnému základu své existence, k dostatečnému důvodu, jenž je soběstačný, tj. je též dostatečným důvodem vlastní existence. Argument lze též vystavět na univerzální harmonii nezávislých monád. Tato harmonie musí mít dostatečný důvod, ale žádná monáda v rámci řádu nemůže sama řád objasnit. Svébytně existující bytost též pořádá celek a jako taková je též nezávislá: panteismus je překonán. Dokonalá bytost tak je možná a jakožto možná i nutná.

Na závěr uvádím citát z Leibnizova díla: „Bůh… je zdrojem toho, co je v možnosti skutečného. Neboť Boží rozum je oblastí věčných pravd nebo idejí, na nichž tyto pravdy závisejí; a bez něho by v možnostech nebylo nic skutečného, a nejen že by nebylo nic jsoucího, ale ani nic možného.“ Přel. Martin Pokorný

Vybráno ze slovníkového hesla Richarda A. Mullera