Jste zde

Čtvrtek po 2. neděli adventní

autor: 

Království trpí násilí; umění doufat

Iz 41, 13-20; Mt 11, 11-15

Když jsem četl poslední pastýřský list, tak na mne padla velká tíseň: království Boží, které je tam kupodivu také ještě citováno, je tam zapřaháno do souvislostí, které budí úzkost; skutečně "trpí násilí", řečeno slovy a v duchu evangelia. Ale to není ten největší problém těchto dní. Jsou ještě horší problémy.

Minulý týden jsme spolu uvažovali nad textem o srovnání pahrbků a zavalení roklí. A já jsem k tomu připomněl, že to jsou naše vlastnoručně vyrobené rokle, rokle uvnitř nás; že to neudělali jacísi údajní nepřátelé, kteří nám nepřejí a podráží nám nohy, ani to nemá na svědomí tělo, svět, ďábel, něco či někdo k nám přicházející jako by zvnějšku a komplikující nám život. Život nám komplikuje především naše já, hlubiny vlastního ego. Odtud pocházejí překážky nalézané na adventní cestě vstříc Kristu, vstříc parusii. Ježíš přichází do našich životů, aby už vůbec neodešel, přesto není úspěšný. Ty komplikace sídlí právě v našem srdci, odtud operují.

Je z toho trochu úzko, protože všichni známe, jak obtížně se člověk mění, ba že dospělý člověk se vlastně v podstatných rysech nemění. A tak na mne padla úzkost z toho, kdo vlastně ty moje propasti, ty moje hřebeny ostrých tvrdých skal, srdce zvrásněné do pohoří i propastí, kdo je zmůže a přemůže.

Na to dnes odpovídá Boží slovo Isajáši: Udělám z tebe mlátičku, roztřískáš hory. Víte, zní to jako pohádka a ona to svým způsobem pohádka je; je to pohádka nesmírně moudrá, jak pohádky bývají. Díky pohádkám člověk vůbec může žít. Díky pohádkám věří v dobrý konec, věří v to, že se vyplatí být dobrý, že se vyplatí být poctivý. Díky těm pohádkám je i hloupý Honza k něčemu a sůl získá cenu nad zlato. Pro každé dítě je pohádka nesmírně důležitá, zjevuje jim to nejdůležitější pro život. Mýlí se každý, kdo upírá pohádce pravdivost. Jsou pravdivé, jen jinak pravdivé než sdělení jiného literárního druhu.

Dnešní úryvek Isaiáše také vypráví velice moudrou, ale strašlivě pravdivou pohádku pro boží děti. Je určena těm, které se příliš bojí, strachují se toho, co je ještě před nimi a na co už natolik zřetelně vidí, že vidí i nulovost svých šancí. Isajáš k tomu tvrdí, že se Bůh do toho vloží, sám Hospodin nás vezme za ruku a v síle Hospodinově uděláme ve svém srdci to, co je třeba udělat. A to už je dobrá zpráva. Díky takové odvaze se možná podaří překonat strach a být pak svědkem, že náš Bůh je opravdu mocný.

Boží království trpí násilí a my to zakoušíme každý sám nejen na sobě, ale i v sobě. Duch koncilu, který byl tolik nadějný, je postupně vytlačován z vlastní církevní politiky - z chápání a řízení společných věcí božího lidu. Ale také v nás je přece boží království, tvrdil Ježíš. A je znásilňováno, znovu a znovu je překřikujeme, od cesty za Pánem nás nezdržují jen ti druzí, ale i my sami.

Je dobré, když člověk ví, že toto násilí, které děláme i my sami Božímu království v nás, že bude přemoženo, odzbrojeno. Naštěstí se to stane mocí něžnou, jak zřetelně říká Isajáš: Vezmu tě za ruku, červíčku. Něžnou Boží mocí. To je dobrá zpráva.