Pondělí po 2. neděli adventní

Umění naděje a smíření (1993)

Iz 35, 1-10; L 5, 17-26;

Celému světu chybí naděje. To není překvapující. Je však divné, že naděje chybí i často nám. Byli jsme přece svědky již mnoha podivuhodných věcí. Avšak podobně jako Ježíšovi posluchači tenkrát, i my býváme nadšeni jen na chvilku; brzy se vrátíme do svých stereotypů. A ten stereotyp je čím dál tím smutnější.

Jestli tento svět od nás křesťanů vůbec něco očekává, jestli něco od nás křesťanů potřebuje, pak je to umění probudit v něm naději. Snažíme se být užiteční v charitativní oblasti, v lidové osvětě, snažíme se vyučovat "katolickou" filosofii, "katolickou" sociální nauku, "katolickou" morálku. Snažíme se opravovat architektonické památky. Ale naději ani nerozdáváme, ani neučíme na příkladu svých vlastních osudů. Naopak - všichni vidí, jak se hledíme zajišťovat a pojišťovat proti tomu prý dobrému Otci všemi možnými hmotnými prostředky: potřebujeme lesk paláců, potřebujeme ekonomické výnosy lesů. Nebyla by pak řeč o naději pouhým ideologickým odvarem? Kdo uvěří tomu hlásání, kterému nevěříme v hlubinách ani my sami? Kdo by byl takovým hazardérem, aby na něco takového zavěsil svou existenci, kdoví, možná jedinou a možná velmi krátkou? Aby lidé měli o údajné euangelion - o dobrou zvěst - opravdu zájem, museli by aspoň jednou na nás zakusit, že lidská svázanost přestane.

Známe my vůbec naději, které by rozumělo lidské srdce? Izajáš v našem úryvku mluví o takové obecně srozumitelné naději. Vidí lidský jásot. Naši současníci by museli zakusit, že syn člověka - dnes tedy každý z nás - má či může mít svěřenu moc nejen svazovat, ale také rozvazovat. Museli by od nás odcházet svobodnější a radostnější, než přišli.

Jenomže ani my sami, prý věřící, si netroufneme takto jednat; možná o svobodě kázat, ale svobodně jednat? Přijmout na sebe odpovědnost svobody? Vzít na sebe samé odpovědnost za osvobození bližních? Vždyť sami zůstáváme svázáni svými bolestmi, svými nevyřízenými spory a svou zlobou! Nevěří v hojivost odpuštění ten, kdo svá selhání v lítosti nevyloží, ale horlivě přetírá své hroby vápnem.

Smiřovat - to je přece jedna z mála nesporných kněžských rolí poté, co se opona jeruzalémského chrámu při Ježíšově smrti roztrhla. To je role nejen ordinovaného kněžství, ale i kněžství královského. Máme smiřovat; anebo aspoň otevírat lidi odpuštění.

Když se křivda do člověka příliš zakousne a on se proto nemůže ani svou dobrou vůlí donutit odpustit, má jej ta situace v hrsti, je spolehlivě spoután. Otevírat tyhle žaláře uměl už starozákonní žalmista - "nech svou pomstu na Hospodina," říká. Trpkost křivd nás má v moci, dokud sami sebe nepřesvědčíme, že tuhle křivdu si Pán Bůh vyřídí sám. Není to zrovna málo, jak se zdá: hojit hřích je umění tajemné, přiměřené právě jen Bohu. Ostatně evangelista upozorňuje každého posluchače, případně čtenáře svého dnešního textu, že i Nazaretský Ježíš tuto moc dostal, byla mu dána.

Měl -li nemocný v našem dnešním úryvku vstát a dokonce být schopen i po sobě uklidit své lože, muselo se cosi velmi významného stát nejen s jeho svalstvem a nervovým systémem, ale i s jeho já: Ježíš jej musel přesvědčit (tj. věrohodně ujistit), že Bůh toho ochrnulého netrestá, ale naopak přijímá takového, jaký je. Právě to přesně znamenají ta odvážná tvrzení "odpouštějí se ti hříchy": Jsi Bohu milý přesto, že jsi tak hříšný, jak jsi.

Ten člověk tomu uměl uvěřit, a proto uměl odejít po svých i s lehátkem. Odešel svobodně, ačkoliv už léta vždycky jenom ležel odkázán na pomoc nosičů.

Každý máme nějakou svou bezmocnost. Ta bezmocnost či svázanost má podobné kořeny, jako měla bezmocnost ochrnulého. I svět je podobně chromý. Myslím si proto, že svět kolem nás opravdu nepotřebuje věci, které mu nabízíme ve svých sociálních projektech - to všechno mu mohou lépe a kvalifikovaněji poskytnout jiní. Svět potřebuje od křesťanů to, co mu nikdo jiný dát nemůže, protože ani netuší, že by mohl. Křesťané k tomu mají dokonce pověření od svého Pána a Mistra, který zároveň názorně ukázal, co tím míní.

Jenže být práv takové roli vyžaduje umění odpustit také sám sobě; svoje životní nezdary, že jsme nevynikli, že jsme to nebo ono zpackali, anebo že jsme té nebo oné úloze nebyli právi. Každý máme něco, co si těžko odpouštíme. Jenže z nesmířeného nemůže vyzařovat vůně boží něžnosti. Pak jsme už touto nemocí skutečně chromí.