Praxe smíření ve Společné cestě

Předneseno na setkání zájemců o duchovní doprovázení v Holostřevech, říjen 2022. Text mírně upraven.

Před tím než se dostanu k tématu příspěvku a k tomu, jaké by mohlo být propojení s duchovním doprovázením, dovolte mi nejdříve několik poznámek k praxi křesťanského smíření obecně.

Křesťanství vzniklo na půdě židovství a jedním důležitých z témat židovského náboženství je Boží království a touha po jeho příchodu. Za života Ježíše z Nazareta se objevil výrazný prorok, který blízký příchod Božího království zvěstoval a volal k obrácení, Jan Křtitel. Ježíš z Nazareta jeho proroctví včetně volání k obrácení převzal a – jak se zdá – poněkud modifikoval. V Ježíšově pojetí není obrácení – metanoia – na prvém místě výzva k tomu, abychom byli dobří, ale na prvním místě je to výzva k obrácení se do přicházejícího proudu Božího odpouštění, do valící se řeky Božího milosrdenství. Výzva k obrácení je tedy v prvé řadě výzvou k zadůvěřování tomu, že jsem a budu přijat Bohem židů bez podmínek, že nám tento Bůh naše hříchy nepočítá a nespočítá a že po nás chce, abychom uvěřili, že tomu tak je.

To uvěření, obrácení, že Bůh přijímá hříšníky bez podmínek, obsahuje právě to, že těmi Bohem přijatými lidmi jsme právě jako hříšníci, a ne jako dobří a dokonalí. Kdo nepřijímá svou hříšnost, protože se chce nějak zajistit, třeba zbožností, jakoby se s proudem přicházejícího Božího odpuštění míjí.

Proto třeba v římskokatolické církvi je vlastně jediná povinnost zpovídajícího posoudit, zda ten, kdo přichází, přijímá svou hříšnost, klasicky se tomu říká „lítost“. Pokud toto ví, samotné hříchy nejsou důležité, protože se všechny v přicházejícím Božím království rozplynou jako pára nad hrncem. Není to tedy tak, že se nejprve musím stát lepším a pak mne Bůh přijme. Nevím, jak to mají srovnáno jiní katolíci, ale mne tedy Bůh zcela jistě přijme do svého království jen jako mizeru – a vím dobře, o čem mluvím.

Smíření je tedy na prvním místě radostná slavnost víry církve, že nám Bůh naše hříchy odpouští, nepočítá. Kéž by tomu v praxi katolické církve tak vždy opravdu bylo.

Teď už přímo k tématu.

Společná cesta je církevní společenství s historickými kořeny v takzvané podzemní církvi za komunistické totality. Ona tzv. podzemní církev má pro leckoho až mýtickou pověst, ale při bližším ohledání se ukazuje, že trpěla stejnou těžkou nemocí, kterou trpí církev veřejná, totiž klerikalismem. Zvláštní výjimkou v tom byla skupina kolem biskupa Jana Konzala, který byl hlavním nositelem ideje „komuniální církve“, církve jako společenství, což společně s Konzalovými osobnostními vlastnostmi umělo zmíněný klerikalismus omezit.

Společná cesta se snaží s formou komuniální církve experimentovat. Snaží se dodnes, a to se projevuje i v praxi smíření, ke které se nyní konečně dostávám.

Smíření slavíme asi 5x ročně v menších skupinách, to je 3 – 10 lidí. Předsedající, což nemusí být nutně ordinovaný kněz, vede liturgii smíření, která zahrnuje úvodní zpěv a modlitbu, čtení obvykle dvou textů z Písma (texty účastníci znají předem, aby se jimi mohli inspirovat); předsedající texty pak krátce komentuje. Poté následuje individuální vyznání jednotlivých účastníků. Po něm se k tomu, co onen vyznávající řekl, vyjadřuje kdokoli z přítomných, kdo má pocit, že má co říci, včetně toho, že přítomní navrhují „znamení obrácení“, což může být nějaký text Písma, ke kterému se může dotyčný vracet nebo nějaký závazek něco konkrétního dělat lépe než dosud.

Až se všichni vyznají, následuje eulogie, pak znamení smíření, poté několik koleček díků, modlitba Páně, závěrečná modlitba, závěrečný zpěv a neformální posezení s občerstvením.

Z toho, co jsem říkal, pozorné ucho už pochopilo, že nerozlišujeme čistým řezem slavnost smíření a duchovní doprovázení, ony komentáře přítomných jsou právě součástí onoho duchovního doprovázení, zatímco v „čisté“ slavnosti smíření by postačila ona samotná radost z faktu, že přiznávám svůj hřích a je mi dosvědčena má víra a naděje v přijetí Bohem bez podmínek.

Slavnost smíření, jak ji slavíme společně, má své výhody a nevýhody. Velkou výhodou je, že se navzájem povzbuzujeme v radosti z přijetí Bohem navzdory svým hříchům. Kdo nezažil, neuvěří, jak je to povzbuzující, dívat se na sebe a kolem sebe ve vzájemné solidaritě „ospravedlněných hříšníků“. Nevýhodou této formy může být, že nelze vyznávat něco, co by to společenství rozbilo, pro tyto případy, nebo prostě pokud někdo chce z libovolných jiných důvodů, je možnost individuálního vyznání mimo společenství, ostatní zatím počkají.

K praxi smíření ve Společné cestě bych ještě dodal, že je doplněna jednou ročně „dnem smíření“, to bývá při našem letním setkání, kdy spolu účastnící po dvojicích hovoří a pokouší se smířit to, co mezi nimi smířené není, večer pak slavíme již popsanou liturgii smíření.

Skupiny pro popsané slavení smíření jsou uzavřené (na rozdíl od našich týdenních modliteb, kde může být pozván takříkajíc „kdokoli“), pokud má do skupiny přijít někdo nový, musejí s tím souhlasit všichni členové skupiny. Platí samozřejmě, že účastnící smíření jsou vázáni mlčenlivostí, o tom, co tam slyší, nehovoří s nikým, ani se svými partnery.

Platí ještě pravidlo, že je zakázáno na základě toho, co od někoho při jeho vyznání slyším, aby se zhoršil můj vztah k němu. Bývá to ale opravdu slavnost solidarity a radosti a vztahy se typicky zlepšují, což je povoleno.

Přiznával jsem už, že to, co provozujeme, je vlastně jakási smíšená forma mezi smířením a doprovázením. Ono doprovázení je tedy v tomto případě nikoli vztah mezi doprovázejícím a doprovázeným, ale v rámci oné „komuniální eklesiologie (nauky o církvi)“ takové vzájemné doprovázení se v církevní obci.

Je ovšem otázkou, zda zde vůbec hovořit o „duchovním doprovázení“ jako takovém, protože pod tímto pojmem se obvykle míní rozsáhlejší rozhovor opravdu ve dvojici mezi tím, kdo doprovází a tím, kdo je doprovázený. Snad tedy v souvislosti s praxí smíření ve Společné cestě můžeme hovořit o jakémsi „kolektivním situačním vzájemném minidoprovázení“.